Ve stáří zapomeneš, protože Alzheimer se nedá ničím zastavit a musíme tam všichni. Je sice pravda, že existují cesty a postupy, jak zbrzdit rychlost nástupu a průběh tupého stáří, ale řekněte sami, kdo by se o takové věci staral? Daleko důležitější je najít si co nejrychleji nějakou práci nebo podnikání nebo šaškování pod dirigentskou hůlkou na téma, co důchodce, to OSVČ, jak se vlastně daří Hůlkovi? Jsem někde četl, že Daniel Hůlka na tom není zrovna nejlépe, ale že to asi zvládne, jako zatím zvládl všechno, no nic, budeme mu držet palce. Taky jsem si říkal, co dělají po letech naši čeští fotografové, třeba takový Tono Stano, Robert Vano, Slavo, Dodo, Stanko a já ani nevím, jak se všichni jmenují a co vlastně pořád dělají a co fotí a současně je mi divné, proč nejsem v žádném oficiálním seznamu fotografů, když jsem uveřejnil desítky tisíc fotek, které byly v novinách, v časopisech, na internetu, v knihách, fotím každý den už šedesát let, málokdy uplyne den, kdy bych nic nevyfotil, jsem v tomto směru doslova k nezastavení, ale jak říkám, nějak tomu nerozumím, vždycky jsem se živil focením, psaním a natáčením filmů a najednou nejsem fotograf a nejsem ani filmař, ani videotvůrce, kdoví, jestli ještě vůbec existuji v tomto prapodivném světě, kde jeden „umělec“ požírá druhého nebo spíše influenceři požírají umělce a pokud se na chvilku přestanete starat o svou propagaci a svou public relation, vypadnete z kšeftu jak pověstný čert z elektriky, bez klobouku, bos a natlučete si genitálie, což znamená (jak se psalo v jednom starším soudním spisu) prdel a to ostatní.
Teď si vzpomínám, že jsem nedávno viděl takový strašně zajímavý videjko, kde vystupovali mladí mniši ze Shaolinu, kteří se po mnoho let učili házet jehlou. Představte si jehlu, dlouhou asi tak osm až deset centimetrů, borec jehlu popadne, napřáhne se a mrští před sebe. Druhý borec drží nafouknutý pouťový balónek – a teď přijde to překvapení – jehla balónek propíchne. Bum a představení je u konce, no vlastně ještě není, protože oni potom tu samou jehlu vrhají třeba proti tabulce skla – a světe div se, jehla prolétne skleněnou tabulkou, nechá za sebou malou dírku a kdyby na druhé straně stál nějaký pan Neopatrný, tak mu jehla může klidně vypíchnout oko.
Nedovedu si představit, že bych takovou pitomost trénoval tak dlouho, až by se mi podařilo prohodit jehlu dveřmi. Kdyby třeba u mě zazvonil pošťák s obsílkou, tak bych ho mohl takhle nenápadně skrz dveře zabít a možná by na to ani nepřišli. Nebo by se mohl někdo naučit házet hrách na zeď tak prudce, že by se zasekával pod omítku a nepadal by na zem. I když i tady mi tak nějak chybí praktické využití. Ale bylo by to zajímavé.
Já sám jsem se kdysi dávno v minulém století, v šedesátkách naučil neskutečně rychle psát na klávesnici, nejdříve to byla klávesnice normálního psacího stroje, později elektrického psacího stroje a ještě později klávesnice počítače, notebooku a laptopu. Neznám nikoho, kdo by psal rychleji než já, leč jako vždy, do Guinessovy knihy rekordů jsem se nedostal, zřejmě to bylo i proto, že jsem se o to nijak nesnažil. Ale napsal jsem stovky článků, povídek, pohádek, fejetonů, knih, novel a úvah, psal jsem snad do všech časopisů, které v Česku a předtím v Československu vycházely a píši dodnes, v současné době nejvíce spolupracuji s Bleskem, je to bulvár, to ano, ale jak jsem již kdysi dávno říkal, esoterika patří do bulváru, s tím nikdo nic neudělá a současně píši i na své webové stránky argoni.com.
Nechci se hádat, ale řeknu vám naprosto upřímně, že je docela zajímavý pocit, když umíte cokoliv, co chcete davu sdělit, rychle sepsat a k tomu nasekat i pár desítek komponovaných fotografií. Kdo nezažil, nepochopí. Ono, takhle, naučit se hodně rychle psát na klávesnici není tak úplně jednoduché, chce to zvládnout určitý druh Shaolinu, kdo ho nezvládne, rychle psát se nenaučí nebo by se dalo říct, že se psát na klávesnici rychle nenaučí. Je zajímavé, v tomto státě, jak je každému všechno dokonale jedno a jak nikoho nic nezajímá.
Jo, ještě, abych nezapomněl, neposílejte mi do meilu, do pošty a na facebook žádné kraviny toho typu, že umíráte na rakovinu slinivky nebo, že vám doktor řekl, že vám zbývá poslední týden života a tak jste se rozhodli odevzdat všechny úspory uškudlený peníze do správných rukou, což mají být zrovna moje ruce, protože jsem hodný a věřící křesťan a určitě prachy použiju hlavně na charitu, což není žádná pravda, prachy bych rozfofroval s děvkama a nákupem cigaret a chlastu. Ani mi nepište, že nedávno v zahraničí zemřel Alfonso Argoni a protože já mám stejné jméno jako chudák Alfonso, daly by se milióny eur nenápadně přesměrovat na můj účet a život by šel dál, jakoby se nechumelilo nebo jako kdyby Alfonso, dej mu pánbůh věčnou slávu, stále ještě byl mezi námi.
Tak si zase něco nového povíme zítra, už je zase jedna hodina v noci, za to mi taky v Lidlu rohlík nedají.