Přečtete si titulek a řeknete si, kdo by to nechtěl? Je to naprosto jasné, nedávno jsem četl „odborný“ článek (i když je pravda, že odborně se tváří všechny články) o tom, jak bohatí jsou stále bohatší a bohatší a nyní, když už jsou prakticky nejbohatší a už by jim zbývalo jen sami po sobě paběrkovat, tak se snaží objevit cestu k prodloužení života, k absolutnímu zdraví, dosažení nesmrtelnosti – a proč? Protože je to logické. Občas až urologické, protože člověk z těch zasvěcených informací často neudrží slinu ani moč.
Nedávno jsem psal, že je zajímavé, že právě bohatí členové naší společnosti a možná to už ani nejsou členové naší společnosti, protože oni stojí pevně uvnitř, zatímco my ostatní stojíme venku, si neváží vlastního života. Kolikrát jsem mluvil ani ne s kapitány, spíše by se dalo říct, s admirály našeho průmyslu, lidmi, kteří disponovali miliardovými konty a když přišla řeč na možnost dosažení extrémně dlouhého věku, ne-li přímo nesmrtelnosti, tak rychle ztráceli chuť do další diskuze, koho by to prý zajímalo, stejně to jsou blbosti a je lepší mít peníze, abych si mohl zaplatit stádo ochotných lékařů, doktorů, primářů a léky a léčebné postupy, které nejsou pro každého.
Do diskuze se mi přihlásili lidé, tvrdící, že jako obvykle nemám pravdu a že se pletu, protože třeba pan Šmucler je hodně bohatý a chce se dožít ve zdraví vysokého věku, já se obvykle laxně ptám, a čím se to projevuje? A potom se mi do diskuze přihlásí další čtenářka, ano, znala jsem pár takových, dva jsou už po smrti.
Velmi zajímavý je v tomto smyslu i článek – klikněte sem – o kutnohorské sektě, jak se tomu v novinářském žargonu říká. Šéf sekty se nechá vybranou dvojicí svých členů zabít, potom se zjistí, že po něm zůstalo devadesát miliónů korun. Hm, to by v podstatě podporovalo moji teorii o tom, že bohatí lidé si neváží života, je možné, že jim bohatství zaklekne mozek a všechno najednou vidí jinak, než normální, zdravý a tudíž i lehce chudý smrtelník. Vzpomeňme na pana Kellnera, i když to je tak blbá historka, že se tomu normální člověk zdráhá uvěřit. Stejně tak bych se asi zdráhal uvěřit dvěma týraným ženám, které připraví o život svého „otrokáře“, dá-li se to tak nazvat, ale asi ano. Potom se domluví, že to jako on sám od nich vyžadoval. Předstírat blbýho je vždycky snadnější než naopak. S tím mají potíže i herci, je snadné zahrát debila, proto jsou role debilů a kašparů tak oblíbené, zatímco zahrát přesvědčivě chytrého nebo geniálního člověka je o hodně těžší. Často se stává, že člověk prožije život jako zneuznaný génius a nikdo si toho nevšimne a pokud se na to snaží sám upozornit, zjistí, že to nikoho nezajímá.
Podle mé vlastní definice se člověk rodí jako agresivní tvor s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat. To nás potom pronásleduje celý život, možná, že spíše chceme něco ovládat než to mít. Sběratel se dokáže více nadchnout pro něco, co ještě nemá, než aby řičel nadšením nad tím, co už ve své sbírce má. Možná to platí i pro nikdy nekončící sbírku zákonů, všechno je stále dokola projev určitého duševního vyšinutí.
Nicméně rozhodně bych řekl, že bohatý člověk si přestává vážit jak svého bohatství, tak i svého vlastního života, což je asi hlavní důvod, proč se výzkum dlouhověkosti a možnosti zachovat si dobrou kondici do nesmyslně vysokého věku stále nachází v plenkách. Chybí peníze, chybí sponzoři, chybí společenská podpora.
raven.argoni@seznam.cz