To je nejčastější otázka, kterou při výkladu karet, popřípadě při výkladu astrologických konstelací nebo prostě během konzultace sveřepých životních situací slýchávám. Co mám dělat? Téměř vždy je nejsprávnější odpověď, Nic. Takové to správné, buddhistické „nic“ – sleduj, prožívej, ale nekonej. Co chceš konat? V drtivé většině případů se lidé ptají, „co mám dělat?“, když chtějí toho druhého ovládnout nebo mají zuřivou potřebu někomu vnutit svou vůli. Chci, aby se vrátil, chci, aby se mi ozvala, chci, aby se mi omluvil! Chci, aby se mu něco stalo, na každou svini se vaří voda… co mám dělat?
Z výše uvedeného též plyne, že většina lidí přichází se žádostí o svižný rituál, když chtějí někoho ovládnout nebo dostat do otrockého područí. Žádné vlastní názory, žádné vlastní myšlenky, zákonem se stává vše, co řeknu já.
Vzhledem k tomu, že oficiálně jsme v područí takzvané demokracie a měli bychom pokorně klečet (stačí na jednom koleni) před výsledky voleb, bohužel, aniž bychom se mohli přesvědčit o jejich správnosti a o tom, že dělají čest svému jménu a současně (právě díky oné demokracii) se o slovo hlásí feminismus, matriarchát, rovnost a současně i posedlost rozmanitostí pohlaví a k tomu chemicky upravené (díky hormonální antikoncepci) ženské myšlení, které je i za normálních podmínek nepochopitelně iracionální, žijeme v totálním zmatku. Kde jsou ty jednoduché doby, kdy rozhodovala hlavně síla? Ať už fyzická, politická nebo ekonomická..?
Když jsem zde v pohnutých devadesátkách začal dělat fotky, tak někdo si toho všiml, někdo nevšiml, tedy nemyslím, že by si někdo nevšiml těch fotek, byly odvážné, fantastické, erotické, občas i čisté porno, takže prakticky nebylo možné si mé tvorby nevšimnout. Ale málokdo pochopil, že jsem na rozdíl od ostatních fotografů měl docela dost revoluční, až pokrokovou ideologii – nevystupoval jsem jako samostatný fotograf, který má doma v ateliéru různé rekvizity a k tomu používá několik modelek. Postavil jsem na stejnou úroveň tvůrce výsledné fotografie – fotografa i modelku. A to bylo hodně revoluční a málokdo to pochopil. Když šel jakýkoliv fotograf na pokec nebo interview, tak šel samozřejmě sám, aniž by s sebou tahal oblíbenou fotomodelku či pornoherečku, já jsem byl první, kdo prolomil demokratickou zásadu „sám za sebe“, hle, zde je fotograf Bumbalásek, kterému všichni závidí štědře tvarované modelky fotografa Bumbaláska. A objevoval jsem se v televizi a samozřejmě i v rádiu, později na internetu jako součást „umělecké“ dvojice. Starší, dosud žijící si jistě vzpomenou na „dvojici mágů a čarodějů“ Ariana a Raven Argoni. Což trvalo dokud to Arču nepřestalo bavit a rozhodla se pokračovat v cestě za štěstím sama za sebe. Každý je tak trochu režisérem svého vlastního života.
Dostal jsem se do takové zvláštní situace, kdy svou vlastní tvorbou propaguji feminismus, dávám takříkajíc prostor čarodějnicím a mám smysl pro jejich kejkle, ale přitom feminista rozhodně nejsem. Kdybych se měl sám za sebe nějak charakterizovat, řekl bych, že jsem muž patriarchálního smýšlení se smyslem pro archetypální spravedlnost.
V bouřlivých devadesátkách, kdy se zde rozkrádal státní majetek takovou rychlostí, že nikdo ani nestačil sledovat, kam naše původní intelektuální i materiální hodnoty bleskurychle mizí, se nějak nenašel nikdo, kdo by ocenil moji snahu prosazovat rovnoprávnost, spravedlnost a řád i v oblastech, kde je předtím nikdo nehledal.
Nepochopení jsem si vysloužil u moderátorky Kateřiny Hamrové a Zuzany Bubílkové (přestože samy často hrály po boku svých „chytrých“ mužských protějšků „blbou blondýnu“), stejně tak nic nepochopila ani tehdejší známá moderátorka Mirka Všetečková, vůbec nic nechápala ani stará Šmuclerová a to nemluvím ani o Holině Obrovské, která se na mě většinou dívala jako slepice na děsně tvrdého brouka. Lucie Výborná též nic nepochopila, ale odmítala se mnou udělat rozhovor, protože by její himálajská sekta dostala psotník kvůli magii, to byly vždycky výmluvy, že by se jeden posral. Jediná, které to všechno hbitě docvaklo, byla Gábina Osvaldová, se kterou se známe od sedmdesátých let minulého století a se kterou jsem se v devadesátých letech potkal v Praze Na příkopech, načež mi uznale poklepala na rameno, řkouc: „Teda, klobouk dolů před tvými manažerskými schopnostmi, protože udělat z naprosto nezajímavé prodavačky z Kotvy během půl roku všeobecně uznávanou modelku a vědmu, tak to byl tedy husarský kousek.“
To bylo ještě před poslední volbou současného prezidenta.