Když jsem tak přemýšlel nad tím, kdo má v životě před sebou jaký vzor, přišel jsem k názoru, že prakticky každý má někoho nebo si vybral někoho, kdo mu, třeba jen nějakou dobu sloužil jako vzor. Kdo si koho zvolí, to se většinou řídí zkušenostmi, řekl bych, že to není nijak osudově nebo „karmicky“ dáno, stejně tak nefungují takové ty poučky jako „být někomu vzorem“. Toho jsem si všiml už dávno, že když si někdo řekne, že půjde ostatním příkladem nebo bude ostatním vzorem, tak si ho nikdo ani nevšimne a každý si bude dělat, co chce.
Samozřejmě, že když jde o peníze, majetek nebo o cestu ke slávě a bohatství, tak lidi bezmyšlenkovitě začnou napodobovat každého šťastlivce, kterému se to podařilo, ale i každého podvodníka, který mu buď nabídne ke koupi levný Karlštejn nebo mu poradí, jak na bitcoiny.
Zpráva, že se na Aljašce 16. srpna 1896 našlo zlato vyústila ve „zlatou horečku“ a na Klondik se hbitě odebralo asi 60 000 lidí. A později jich mohlo být, tak bratru 100 000. Každý chtěl zvítězit nad chudobou. Zde je zajímavý odkaz, který stojí za přečtení, též se nad tím můžete na chvilku zamyslet. Je to poučné, i když mně osobně se tento způsob rychlého zbohatnutí nikdy nejevil jako lákavý, nikdy jsem se na Aljašku nejel ani podívat, ale když se vrátím k tématu a pokusím se odpovědět na otázku, jestli jsem si já sám občas vybíral vzory, podle nichž jsem se pokoušel jednat, trénovat a žít, tak je to docela složité. Vždycky jsem na někom, kdo něco zajímavého uměl určitou věc nebo vlastnost obdivoval, ale současně jsem i viděl všechny nevýhody, spojené s obdivovanou výhodou.
Například si pamatuju, jak jsme jako kluci obdivovali britskou skupinu The Beatles. Stovky jinochů se vydaly na podobnou cestu, jinoši kupovali kytary, nacvičovali písně, pokoušeli se vystupovat, některé skupiny, jako třeba náš Olympic, se dostaly až do televize a vydávaly desky. Mě na tom vždycky děsilo to množství času, které do toho člověk, jdoucí touto cestou musel investovat, aby se dostal alespoň na menší vrcholek slávy. The Beatles byli The Beatles, Abba byla Abba, The Seekers byli The Seekers, to nebyli Pepík, Boženka, Jarda, každý z nich byl součástí skupiny, takže to byla The skupina a dost těžko se pokračovalo v individuální kariéře ve chvíli, kdy se The skupina rozpadla. A tady nejde o podobný život, jako když chodíte do práce, pracujete v nějaké montovně automobilů, potom vám fabriku zavřou téměř před nosem, tak si najdete jiné místo, třeba v nějaké neziskovce, když k tomu máte odpovídající charakter a známé a život běží dál.
Jste členem The skupiny a diváci vřískají radostí, když vás vidí. The skupina se rozpadne a ke každému z bývalých členů se původně nadšení diváci budou chovat jako k obtížnému hmyzu. To je prostě psychologie. Proto je dost důležité rozhodnutí, které by měl každý učinit již před skončením základního vzdělání, jestli se chce živit jako námezdní pracovník nebo jako umělec, popřípadě jestli chce v jakémkoliv oboru podnikat samostatně. Možná by nebylo špatné, kdyby se pro nové generace dospívajících jinochů a dívek napsaly nové pohádky, kde by se v jednotlivých rozverných příbězích, motivech a situacích rozebrala základní životní schémata novodobých archetypálních postav v různých fázích života a v různých životních situacích. My, co jsme odkojení klasickými pohádkami, víme, jak se zachovat, když nám vlk sežere babičku nebo jak oškubat Děda Vševěda a připravit ho o tři zlaté vlasy a jaké služby můžeme očekávat od Dlouhého, Širokého nebo Bystrozrakého, popřípadě Krátkozrakého, ale pak nás napálí každý náctiletý hacker nebo jakýkoliv sopel z ulice s chytrým telefonem, který podle GPS najde tajemný hrad s uvězněnou princeznou o mnoho rychleji než my, i když budeme mít k dispozici klasického černokněžníka s přirozenou inteligencí, kterému u toho maximálně praskne třetí obruč… ale za to vám v Lidlu rohlík nedají.
