Zajímavý námět k zamyšlení a k přemýšlení, nechci se ale zamýšlet nad tím, čím tento člověk přispěl ke štěstí miliónů lidí na světě, spíše bych řekl, že je to další příklad toho, že světu a asi nejen světu, ale úplně všemu, možná i přírodním zákonům vládnou peníze, je to asi nějaký přírodní zákon, i když zrovna fyzikové, ani ti praktičtí, ani teoretičtí tento zákon neuznávají. Vzpomínám si, jak jsem kdysi, když jsem ještě studoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6, v Dejvicích složil básničku Fyzici jádroví.
Fyzici jádroví, sedíce na mezi
zuřivě dumali, co by se dělo,
kdyby si zkusili reakci řetězí
na vlastní tělo.
Chytli se za ruce – už se to mlelo.
Nikdo se nedoví co se vše může stát,
když fyzik jádrový laškuje na kvadrát.
Jen jeden očitý vesnický buran
tvrdil, že vybuchli skoro jak uran.
Když si tak čtu různé úvahy na téma, jestli museli Amíci v roce 1945 svižně až horečně vyrábět atomovou bombu, jinak by je mohli Němci předběhnout a že toho na tohle téma bylo napsáno požehnaně, tak se sám přikláním k názoru, že až do konce války věděli Němci o štěpení jádra naprostý kulový, možná tak dovedli vyrobit těžkou vodu, tou by mohli někoho tak nanejvýš opařit, ale protože Hitler byl technický pitomec, neměl zájem, aby jeho vědci zkoumali nukleární reakce, byl k vědcům takový spíše psychopaticky podezíravý, prostě pošuk. Amíci zase věřili každé pitomosti, takže když jim někdo nakukal, že Němci už skoro mají atomovku, popřípadě, že Rusáci v zemljankách zahušťují uran 235, aby měl tu správnou razanci, tak se hned pustili do díla, aby byli ve všem zase první. Podobnou hysterickou historii zažila Amerika podruhé, když se pokoušela rychle (a hlavně rychleji než Rusáci) sestavit a vycvičit armádu dálkových astrálních cestovatelů – pozorovatelů.
Z psychologicko – filosofického hlediska je zajímavé, že na možnost sestrojení atomovky nepřišli muži, ale ženy. Na začátku byla zářící Marie Sklodowska, neboli Marie – Curie a potom ještě pár dalších „asistentek“, které své šéfy, profesory a vedoucí výzkumu upozornily kudy jít, aby výsledkem výzkumné práce nebyl jen nějaký vylepšený dynamit nebo ostřejší nitroglycerin, ale skutečná atomová nebo vodíková bomba. Dlužno si uvědomit, že v té době ženy v podstatě ani nesměly studovat vysokou školu a ve většině států (jinak docela civilizovaných) nesměly ani volit.
Bylo by to všechno na hodně dlouhé povídání, sestrojení první atomovky se dá považovat za něco jako „bod zlomu“ v dějinách lidstva, nenechavé lidské ručičky hrábly až do podstaty atomu a zkušenosti, které se nazývají „technický pokrok“ nebo „vědecký vývoj“, obrazně řečeno, předběhly o několik koňských délek studium vlastní psychologie, základů lidského myšlení a vlastního rozumu. Nehodnotím, jestli je to dobře nebo je to průser, pouze na to upozorňuji.
Film Oppenheimer je rovněž zajímavý z mnoha hledisek, jak jsem o tom psal již několikrát, snaží se nejlepší režiséři (kde jinde, než v Hollywoodu) přijít na název filmu, tvořený jedním slovem. Třeba horor Slunovrat – už je i zbytečné dodávat, jestli se jedná o slunovrat zimní nebo letní. Takové ty názvy jako Osamělost přespolního běžce nebo Už zase skáču přes kaluže jsou out, dnešní doba si žádá jedno výstižné slovo, podívejte se třeba na Arnolda, ten byl, co se týče píárka naprosto geniální – Terminátor, Predátor, Komando, (už chyběl jenom primátor), Dvojčata, Konečná a pouze tam, kde to vyloženě nešlo, tak použil dvě slova (Total Recall).
Miramax, to je taky kapitola sama pro sebe i z hlediska techniky, je to něco jako oslava návratu k analogu a otočení se zády k digitálním technikám a postupům. Oppenheimer je prostě originální cesta za kvalitou. Co se týče projekce, tak v Česku se dá miramaxový film bez ztráty květiny promítnou akorát v Praze, v kině Flora a je to specialita, která by snesla označení „světová“.
Samozřejmě mě toho k Oppenheimerovi napadlo ještě daleko víc, ale tohle je takový ten základ nejzákladnější, abyste se nestyděli běhat po ulicích, že o tom nic nevíte.