Po celý svůj život jsem slyšel, tohle nejez, to není zdravé, tohle je špatné, to není dobré, tohle je dobré, ale tohle je vyloženě špatné rakovinotvorné, kancerogení, takže jsem byl poučen, to mi nechybělo, ale současně jsem pozoroval, jak to vypadá ve skutečnosti, v realitě. Zažil jsem obrovský boom, to snad ani žádný jiný boomer nezažil, co jsem zažil já, protože jakožto původem hoch z vesnice, posléze teprve hoch z malého města jsem byl zvyklý na sádlo. Babička s dědou chovali každý rok vepře a tak nějak v lednu ho vždycky zabili (tedy společně s pozvaným řezníkem) a nastrkali do různých jitrnic, klobásek a do hrnců, plných sádla a prejtu a maso zase nechali pár dní uležet a potom nacpali do konzerv a potom jsme z chudáka vepříka žili celý rok, akorát nějaká ta příloha se k němu uvařila, no a co si pamatuju, tak již tenkrát mi odborníci říkali, že sádlo není zdravé, že obsahuje nějaké mastné kyseliny či co, takže není dobré jíst sádlo, třeba s chlebem (měl jsem to vždycky rád, chleba se sádlem, lehce posypaný jemně krájenou cibulkou) a už vůbec nebylo dobré na sádle něco smažit, škvařit, péct či vařit, ale taky jsem to měl vždycky rád – na pánvičku polévkovou lžíci sádla, na to cibulku, osmahnout dozlatova a potom na tom usmažit třeba vajíčka, hm, to byla ňamka. Babička měla cukrovku, nemocná játra, cvičil s ní tlak a vůbec na tom nebyla zdravotně dobře, tak ji celá rodina nutila žít zdravě, to znamená, dívat se na nás, jak žereme jitrnice, prejty, tlačenku, smažíme a vaříme na sádle a babička musela jíst margarín, nesměla uzené klobásky či párečky, či co to bylo, ale mohl jsem se po tom utlouct, naprosto boží jídlo, babička si smažila na margarínu, jedla margarín s chlebem a k tomu občas kousek masa. Margarín a rostlinné tuky, slunečnicový olej a olivový olej byly u nás jeden čas v módě, všichni smažili na oleji, já jsem to nežral, protože mně to připadalo stejně chutný a výživný jako vyjetý olej z auta a stačilo padesát let počkat a vědci a výzkumníci mi dali za pravdu. Stejně tak margarín – původně s tím zkoušeli američtí soudruzi krmit krůty, vyrobili jakýsi blivajz z ropy, krůty to odmítaly, raději zemřely hladem, než by to vzaly do zobáku, když jste kus margarínu někde pohodili třeba v lese, tak jste to tam za týden našli v původním stavu, prostě jako kdybyste tam nechali sklenici dehtu. Inu, ztužené pokrmové tuky se vyrábějí a prodávají, hlavně pro důchodce dodnes, ale jak říkám, je to naprosto nestravitelný, to už bych si mohl dát k obědu cloumáka silikonového oleje se skleněnýma kuličkama, akorát jsem se divil, že to nikdo nevidí.
Též se propagovala zelenina a ovoce. Babička byla sice hodně blbá, ale nebyla natolik blbá, aby nepoznala, že není přežvýkavec a ovocem a zeleninou se nekrmila. Vždycky jsme se ptali, a babi, máš ovoce? Máš zeleninu a babička říkala, jo, mám, tady… a otevřela lednici a tam měla ovoce a zeleninu, ale nejedla to, měla to tam jen, aby nám to mohla ukázat. V té době byla už hodně nemocná, v kuchyni měla velkou mísu, kde měla nasypané léky a vždycky k tomu říkala, vidíš, tady mám léky na tlak a na cukrovku a na nervy, a na játra, a na krvinky a tady v tý druhý míse mám léky na potlačení vedlejších příznaků z těch první léků… ano, byl jsem ještě dítě, ale už tenkrát jsem si říkal, proboha, proč se nenažere normálně? S dědou jsme si dávali třeba vepřo-knedlo-zelo, k tomu nějakou domácí limonádu či jiný blivajz, děda si míchal ovocnou šťávu s pivem, taky byl tak trochu magor, já jsem většinou pil kakao, mlíko, vodu a občas, sem tam nějakou tu limonádu, ale limonády mi nechutnaly, i když byly sladký jak cecek, později, když jsem viděl, kolik mají v sobě cukru, tak jsem pochopil, proč jsou všichni kolem tlustí jak prasata, ale tenkrát toho nebylo k pití moc na výběr, v podstatě podobný jako dnes. Buď si dáte vodu z vodovodu a budete riskovat, že se nakazíte nějakou fekální baktérií a strávíte dovolenou v křečích na hajzlu nebo si uděláte nechutný neslazený černý čaj, to je asi tak nejlepší pití z hlediska zdraví, pokud vám na něm záleží, popřípadě do sebe nalijete koncentrovaný roztok cukru – a věřte, nevěřte, je úplně jedno, jestli je to cukr řepný, třtinový nebo sáhnete po medu, cukr je prostě cukr a když si zvyknete dávat si pomocí cukru uklidňující inzulínové šoky, tak se toho nezbavíte, ani když vám stoupne hmotnost na stodvacet kilo a to nevycvičíte, kdybyste se posrali, no, tak to bylo slovo ke dni žen…
Často jsem poslouchal odborné nebo spíše odporné diskuze na téma umělá sladidla – netřeba nic vysvětlovat, je to hnus, humus a pro zdraví je to asi tak vhodné, jako když si vezmete kousek asfaltu na cucání, aby se vám dělaly sliny, když je vedro. Prostě na prd. Vzpomínám si, jak jsme se v království českém seznamovali s coca colou, poprvé to byla cola v malých flaškách, říkal jsem si, že je to nějak zbytečně sladký, nabušený kysličníkem uhličitým, proto se to doporučovalo otevírat a pít ochlazené, když to zteplalo, tak bych urážel chcanky, kdybych colu k nim přirovnal. Český génius samozřejmě nelenil a vymyslel kofolu, na tu jsem si nikdy nezvykl, to bylo jako pít po někom blití, omlouvám se za upřímnost. Jednou jsem si v kantýně, když jsem ještě pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích koupil patnáct deka vlašáku, k tomu dva rohlíky a kofolu (žádný jiný výběr nebyl) a teď koukám, co to v té flašce je – a oni tam byli na sklo přisátí nějací červi či nějaký hmyz, no, podle toho by se dal definovat čistý děs a odpor. Flaška letěla do koše a od té doby, to bylo nějak v roku 1970, jsem se žádné kofoly už ani náhodou nedotkl a nikdo mě už nepřesvědčí, že by se to dalo pít. Pochopil jsem nápis, který mají u nás, v hostinci U houbaře – Kofolu nemáme a nikdy mít nebudeme.
Nedávno jsem byl v Lidlu a chtěl jsem si koupit chleba, všude kolem plno ukrošů, místo aby bojovali za vlast, tak se natlačili do Lidlu, no a chtěl jsem si vzít takový ten kváskový chleba nebo jak tomu říkají. A jeden ukroš ještě s kamarádem přišli k tomu chlebu a začali ho naprosto bezuzdně ohmatávat, plácali do něj rukama a prstama zkoušeli jak je měkký – no, co vám budu povídat, v tu chvíli mě naprosto přešla chuť si ten chleba koupit a taky jsem od té doby v Lidlu nikdy žádný nezabalezný chleba nekoupil. A balená je většinou šumava, ale i k ní bych měl historky, které jsem zažil na vlastní kůži – měl jsem kamarády, kteří pracovali jako pekaři v pekárně, v Holešovicích a občas jsem tam za nimi chodil na kus řeči. Chleba se pekl, my jsme seděli vedle, pokuřovali a kecali. Jednou jsem se takhle zdržel až do rána, když tu jeden z těch mých známých, téměř kamarádů, řekl, že už končí směna, tak zametl podlahu a smetí z lopatky vysypal do kádě, kde se míchalo těsto. To stejně nikdo nepozná.
Před týdnem jsem si v Lidlu koupil meloun, to bude dobrý, prý je zdravý a když se vychladí v ledničce, tak je lahodný. No, lahodný moc nebyl, protože ještě ten samý den, večer jsem ho rozkrojil a byl úplně shnilý. Uvnitř prostě nebyl meloun a už vůbec ne meloun podle mých představ, ale jakási červená kašovitá hmota, když jsem se pokusil kousek ochutnat, tak to bylo dokonale kyselé, asi nějaký zvláštění nový druh melounu.
Co k tomu dodat, všichni moji příbuzní vymřeli na rakovinu, naživu už zůstal jen můj komunistický strejda, co každý den v redakci Rudého práva přepisoval celé právo, aby se mohlo tisknout a ten už byl několikrát na operaci s rakovinou, vždycky mu něco uřízli a on pak zase čekal, až mu to doroste, ale to je zvláštní případ, ten se snažil celý život žít zdravě, nekouřil, nepil, žen si nevšímal, prostě magor, tak uvidíme.
Já jsem celý život kouřil, chlastal, nevyhýbal se ničemu, co mi bylo příjemný nebo na co jsem měl chuť, i toho cukru jsem do sebe naládoval, že by to stačilo na jistou smrt pro dva cukrovkáře, akorát jsem se vyhýbal kofole a chlebu a rohlíkům, ohmataným od bezďáků a ukrošů.