Možná jste si toho nevšimli (já ano), ale nábožensky laděné války vůbec nepatří minulosti, naopak, jsou nesmazatelně spojené se žhavou přítomností a to jde až tak daleko, že za každým, v současnosti probíhajícím konfliktem, lze docela snadno vystopovat prvky antagonisticky laděných názorů, týkajících se víry. Zjednodušeně, leč názorně řečeno, nebude nikdy muslim spolupracovat s přesvědčeným katolíkem a svědek Jehovův si nikdy neporozumí se scientologem, stejně tak zapřísáhlý mormon si ani v okamžiku sexuálního vyvrcholení, nekápne do noty s vystudovaným sexuologem. Každý bude mít na všechno úplně jiný názor a když říkám na všechno, tak myslím úplně všechno, od názoru na počasí, přes názory na feminismus až po hodnocení současné politiky. Jediná věc, která může na krátký čas vtáhnout do společného kolového tance i marxistického materialistu s ortodoxním kabalistou je ekonomika, výměna zboží, materiálů, duchovního vlastnictví, otroků a surovin.
Již v devadesátkách jsem si všímal jedné zajímavé věci, řekl bych částečně zajímavé, ale částečně i nepříjemné, že se se mnou nikdo nechtěl bavit a nikdo se mnou nechtěl delší dobu spolupracovat. Dlouhou dobu jsem pracoval jako celkem úspěšný fotograf a spisovatel nebo spíše copywriter, ale nikde jsem nenašel stálý pracovní poměr, prostě jsem neměl to štěstí, které potkalo později známé redaktory známých progresivních týdeníků či deníků nebo televizních moderátorů. Pracoval jsem tedy samostatně, sám za sebe, neměl jsem za zády žádný kolos, o který bych se mohl opřít, ani žádné dubisko, k němuž by se dalo přimknout v období bouřek a dešťů. Ono se to projevovalo i tak, že když jsem měl někam jít na jakoukoliv diskuzi nebo rozhovor, tak vždycky „někdo“ rozhodl, aby mě tam nezvali nebo ostatní odmítli účast, v případě, když tam budu já. Na hromadu rozhovorů jsem se vůbec nedostal, například jsem se nikdy nedostal do show Janoslava Krause, prý by tam vzali Arianu, ale na mě nebyl nikdo zvědavý, stejně tak jsem se nedostal do radiožurnálu, což mi Lucie vysvětlila tím, že radiožurnál spolupracuje s jednou nejmenovanou tibetskou sektou, která je ochotná se bavit s křesťany, ale ne s lidmi, praktikujícími rituály a magii. Postupem času jsem se dostal až do současné situace, kdy mě nikdo nevezme nikam – a všechno je to z náboženských důvodů a z hlediska vyznání a víry. K čemuž mohu jen dodat, že žádnou nemám, pouze mám nepřekonatelný odpor k cenzuře, ale to si myslím, že je spíše projev zdravého rozumu než nějaké myšlenkové nedostatečnosti. Jsem docela zvědavý, jak budou pánové tohoto světa řešit jakoukoliv hlubší komunikaci s umělou inteligencí, protože těžko se bude věřící programátor domlouvat s matematickým algoritmem.
Dlužno říct, že to pro mě bylo docela překvapení, když mi došlo, že na základě víry a na základě příslušnosti k různým sektám a náboženským skupinám se řídí veškerá další spolupráce s kýmkoliv. Když potom pracujete individuálně, samostatně, sami za sebe, tak stále dokola narážíte a budete narážet na stejný problém s jakým se setkáte, když se budete snažit dostat s plamennými projevy o užitečnosti klasického marxismu-leninismu mezi ortodoxní muslimy.
Pokud budete mít někdy pocit, že nerozumíte tomuto světu, přečtěte si tento článek ještě jednou, třeba se vám rozsvítí. Pamatuji si, jak v pradávných „šedesátkách“ k nám přišla, tuším, že z Ameriky, zbrusu nová koncepce nezávislého novinářství. Nešlo o nic jiného, než o to, že novinář, který píše (jak už to tak bývá) do novin, by se měl držet faktů a neměl by ani k tomu, co popisuje přidávat své vlastní komentáře, výbuchy nadšení nebo opovržení, ani výzvy k bojkotu či lynčování. Prostě novinář by měl být nestranný jak stroj, stejně jako soudce u soudu, který rozhoduje podle toho, které zákony byly porušeny a jakým způsobem a ne podle toho, že obžalovaný má na hlavě modro-růžový punkový účes a na nose neprůhledné černé brýle.
Nemusím už asi ani dodávat, že nezávislé novinářství se neudrželo, ani v roce 1968 a ani v dnes již legendárních devadesátkách, kdy došlo k dočasnému zrušení cenzury.
Pokud si budeme chtít trochu pohrát se špetkou psychosomatiky, tak podle mého vlastního psychologického průzkumu se dá najít docela slušné procento lidí, kteří souhlasí se zavedením a dalším zaváděním cenzury (už kvůli dětem nebo kvůli mámě a podobné nesmysly) a je zajímavé, že u většiny lidí, kteří souhlasí s cenzurou se častěji vyskytuje rakovina, i když nekouří a místo piva pijí polotučné mléko.