Skoro celý svůj krátký život se bavím pozorováním, jak si hromada srandistů a humoristů hraje na odborníky a často i na trenéry, rozdávají „rozumy“, už jsem o tom psal několikrát, že je sranda, když přijdu do fitka jakožto sedmdesátičtyřletý důchodce a teď mi tam začne „zkušený“ pětadvacetiletý „trenér“ radit, jak bych se měl rozcvičit a potom se pustit do jeho tréninkového plánu, je to smutné, co k tomu dodat? Stejně tak je mi smutno, když vidím, jak se každý den stovky lidí pouštějí do nácviku ať už jakýchkoliv užitečných dovedností a znalostí podle starých nebo jak já to vidím, už dávno vysloužilých a spíše škodlivých než užitečných metod. Též jsem o tom psal už milionkrát, ale nechť to zazní ještě jednou – můj prapodivný komunistický strýc Jaroslav, když se mu náhodou podařilo získat kdysi v šedesátých letech minulého stolení titul vicemistra v rychlosti psaní na mechanickém psacím stroji tak toho využil k získání pracovního místa jako vedoucí dálnopisného oddělení v Rudém právu (největší komunistický tisk byl tehdá na Poříčí naproti Bílé labuti (Bílou labuť kdysi zakládala Broukova rodina, známého z bájné dvojice podnikatelů Brouka a Babky a slouží dodnes), strýc pracoval pro bolševiky a díky financím, které od bolševika dostával od roku 1965 do roku 1990 jako jejich zaměstnanec se v něm probudilo nutkání sepsat učebnici psaní na stroji, jak se tomu tehdá říkalo, psaní „všemi deseti“ i když všemi deseti nepíše nikdo, lepší by asi byl název psaní naslepo. Nicméně celý systém, který strýc dal dohromady má asi stejnou hodnotu jako měl cvičební systém starého Piláta, když se nechal inspirovat velkou mičudou a začal vymýšlet, co všechno by se ve spojení s míčem dalo cvičit. Je to vlastně to samé, jako kdybyste si řekli, že dáte dohromady cvičební systém s kyblíkem, který může být prázdný, ale může být též zpoloviny naplněný nebo může být úplně plný. Myslím, že každý, kdo by se do „kyblíkové metody“ pustil, by během dvou dnů dal dohromady naprosto bezvadný a použitelný systém cvičení, stejně jako jsou „vězeňské cviky“ a „vězeňské cvičení“ a k tomu knížka na téma, Proč cvičit jako vězeň? Docela by mě zajímalo, jestli existují také cviky pro bachaře, aby se udrželi na vyšší fyzické úrovni, než mají cvičení vězni, ale toho se asi nedočkáme.
Cvičební metoda, která si zaslouží svůj název je vždy o mnoho složitější a propracovanější, než je pár nápadů, na které v neděli, po obědě, u kafe přijde každý člověk s průměrným IQ, když si řekne, hergot, to jsem si zase nacpal nácka, teď by to chtělo ještě nějaký ten podnikatelský nápad, aby byly šušně. Chyba není v úvaze, že dobré nápady by se měly dát prodat, chyba je v tom, že žádné dobré, použitelné, popřípadě skutečně prodejné nápady se v ringu, kde právě probíhá boj za zlepšení naší budoucnosti, neobjevily. Moje rada, i když je víceméně všeobecná – nekupujte píčoviny a blbosti, raději se přijďte zeptat a naučte se rozeznávat užitečné věci od debilovin, kterými nás psychopati zasypávají od rána do večera.
raven.argoni@seznam.cz
O něco níže je zajímavý článek o slávě sportovců, v podstatě i sám jeho autor je spletitým způsobem provázán s problematikou bývalé slávy, možná o tom ani sám neví, ale zní to docela smutně, „bývalá sláva“. Doslova každý, i kdyby měl v oblasti sportu nebo i umění zásluhy a dosáhl by slávy, která se nedá jen tak odpárat, může být ve společnosti zahnaný od korýtka, když nesplní nějaké debilní požadavky současné společnosti. Je to, jak vždycky říkám, i kdyby nadzdvihl lokomotivu, tak v roli trenéra si neškrtne a skončí jako Zaremba. Být nejlepší nestačí. Mít trenérské zkoušky je v podstatě píčovina, to nepomůže nikomu, stejně jako nikomu nepomůže mít na krku padesát let nepřekonaný světový rekord jako Martina Kratochvílová.
Poučný článek je zde – stačí kliknout.
V podstatě jsem řešil podobný problém, protože jsem v dobách svého mládí získal pár ocenění za fyzikálně fyzické, tělocvičně tělesné sportovní výkony, neříkám, že jsem mohl jít podobnou cestou jako Zaremba, ale kdybych se tenkrát rozhodl šaškovat pro ostatní jak cvičená opice, tak asi jo. Soudruzi nabízeli zdatným a ochotným sportovcům zajímavé podmínky, bohužel nikdo neviděl to, co jsem viděl já – že na konci komunistické kariéry skončí každý jak „odložený chlebíček“. Skončil tak i můj hloupý strýc, který pro komouše oddaně „sportoval“ od roku 1965 až do roku 1990, kdy také málem skončil na ulici. Tenkrát jsem se rozhodl cvičit jen tak, sám pro sebe a hlavně pro svou myšlenku, vytvořit systém, který by zpomalil stárnutí. Je pravda, že jsem si pár let přivydělával slušné peníze jako trenér, ale jako „soukromý trenér“. Na oficiální slávu jsem si dával pozor, pokud jsem se někde objevoval pod vlajkou světské slávy, tak pouze jako spisovatel, redaktor a filmový režisér. To jsou zaměstnání, kde vás „soudruzi“, v roli původních zaměstnavatelů mohou jen těžko odstavit na vedlejší kolej. Samozřejmě, že každý psychopat se vám bude snažit škodit, protože právě z toho mají psychopati přímo bezuzdnou radost. Ale, jak vidíte, tak i dnes, když je mi 74 a půl, tak vesele sepisuji a natáčím videoklipy – a nikdo mi v tom nemůže zabránit, i kdyby se u toho krvežíznivý psychopat posral vztekem. Je důležité vždy zachovat několik pravidel „pro přežití“, které patří do všeobecného magického povědomí adepta černokněžnických umění, jako byl třeba vystudovaný kouzelník a mág Harry Potter. Jde o jedno z těch tajemství, která se chrání sama, často ale až tak dobře, že je nemohou používat ani lidé, kteří by mohli a zasloužili by si to. Podobné je to s tréninkem „nesmrtelnosti“ – trénovat může každý, ale pouze za předpokladu, že ví co a jak. Když to neví, tak může akorát tak čumět na zarámovaný diplom z Institutu tělesné výchovy a sportu, co mu visí na zdi.