Je to taková, poměrně dost složitá otázka, i když je možná složitá spíše odpověď, přestože otázka sama o sobě vypadá dost nevinně, ale občas se stane, že se člověk zamyslí nad svým životem a nad životy ostatních a teď si řekne, jaký je vlastně smysl života? Jakým způsobem se dá dosáhnout blaženého stavu, zvaného „životní štěstí“? Od toho existují, zdánlivě celkem úspěšně, různí koučové, trenéři, poradci, rádci a duchovní učitelé, kteří by, ruku na srdce, často sami potřebovali urgentně poradit, ale to už jsou většinou případy spíše pro psychiatra než psychologa. Cesta ke štěstí je celkem jednoduchá – jak jsme si již řekli, člověk se rodí jako agresivní, útočná bytost, která má vrozenou touhu někoho nebo něco ovládat a když se mu to nedaří, tak propadá zoufalství, beznaději a depresi. Připady, které by se daly označit jako „neúspěšný, leč paličatý“ se snaží řešit svou životní situaci sebepoškozováním – díky němuž dokazují ostatním, že mají nadvládu alespoň sami nad sebou. Do této kategorie patří dodržování různých diet, vegetariánství, vegantství, pránická výživa, požívání ovocných šťáv a vynechání ostatních druhů potravin, tetování, piercing, otužování a samozřejmě i vytrvalostní běh nebo držení těla v planku do ztráty vědomí, jsou to všechny věci, které jsou ve své podstatě neužitečné a zbytečné, podobně, jako kdyby se někdo snažíl dosáhnout osvícení pomocí vytrvalostního hraní Prší nebo Černého Petra, popřípadě držení těla v planku po dobu devíti hodin. Pokud má někdo tělo z polystyrénu, tak je ve výhodě před ostatními. Všichni víme, že je to z praktického hlediska na prd – esoterika vždy souvisela s uměním, proto také mistři esoteriky radili lidem, aby se učili malovat, kreslit, skládat básně, zpívat, hrát na hudební nástroje nebo se mohou pokoušet též provozovat hudbu kolektivně jako orchestr nebo hudební skupina, což se většinou dá lépe poslouchat, než sténání a výkřiky trénujícího otužilce.
Mě již v dětství zaujala možnost jít cestou Shaolinu, čili věnovat se tělesnému cvičení, meditacím a bojovým sportům. Pár let jsem zkoušel, cvičil a meditovat a když se dostavily první výsledky, tak jsem si řekl, hm, dobrý, ale k čemu mi to v životě bude? Když už to stálo tolik času a tolik námahy? Kdyby stále ještě probíhala válka mezi vládnoucími dynastiemi, mohl bych se živit jako samuraj nebo pracovat jako ninja, ale v současné společnosti je mistrné zvládnutí bojových technik, pokud se tedy člověk nechce živit jako nájemný Klokánek, eh, pardon, co to zase plácám, jako nájemný Kajínek, celkem na nic, protože poměrně málo problémů se řeší zmlácením protivníka do bezvědomí.
Tak jsem si řekl, že se naučím psát na stroji, později, až vynaleznou počítač, tak na počítači – a to jsem také udělal. Všichni lidé se dorozumívají pomocí mluvení a pomocí psaní a čtení. Zatím stále ještě jediná možnost, jak dostat své myšlenky na papír nebo na obrazovku, monitor počítače, je zvládnout, pokud možno bleskurychle klávesnici. Kdo je počítačový nebo klávesnicový analfabet, tak bude v nevýhodě, protože nic nestihne, nestačí si napsat ani reklamu, ani public relation, nestačí odpovídat na maily a v podstatě ani nebude mít možnost nabízet konzultace po mailu, protože by to prostě nestíhal.
Takže zatímco ostatní běhali kolem vesnice a přitom se otužovali nebo chodili třikrát týdně do fitka, kde si pěstovali velké a pevné bicepsy, učil jsem se psát na klávesnici. Poslepu a hlavně co nejrychleji. K tomu jsem později sám vyvinul cvičení a meditace, které zrychlují podmíněné reflexy – a výsledky se brzy dostavily. Už když mi bylo patnáct, tak jsem začal psát do různých časopisů úvahy, fejetony, povídky, parodie na pohádky a později jsem psal i filmové scénáře, náměty a technické scénáře. Na vysoké škole jsem pro katedru sepisoval výzkumné zprávy a pro kolegy studenty diplomové práce. To vše jsem zvládal na psacím stroji zn. Consul, později jsem si pořídil počítač a ještě později externí klávesnici. Lidé, kteří to tak nesledují nebo se psaní na počítači nevěnují, tak možná ani netuší, že nejlepší klávesnice měla Toshiba, kdybych před časem pracoval jako poradce nebo konzultant nějaké firmy, tak bych jim asi poradil klávesnice Toshiba, v současné době to je… no, to je celkem jedno, na čem píši já, to nemusí nikoho zajímat, hlavní je, že stále píši nejrychleji. Logitech to není. Proto si také mohu dovolit skoro každý den sepsat svižnou aktualizaci a k tomu ještě odpovídat na dotazy po mailu nebo vykládat karty po mailu s přihlédnutím k astrologickým konstelacím. Pokud by chtěl někdo se mnou soutěžit, tak může, s nejvyšší pravděpodobností si toho ani nevšimnu.
Občas jsem si také říkal, že třeba politické strany nebo různá sdružení a hnutí, třeba i hnutí mysli, by mělo mít ve svém středu lidi, kteří bravurně ovládají psaní na klávesnici, aby mohli svoje úvahy, popřípadě i plané žvásty co nejrychleji šířit po internetu. Podle svých vlastních zkušeností bych řekl, že šíření informací pomocí psaného slova je na prvním místě, nějaké pojebané podcasty, audio-články a knihy jsou až na místě druhém, ne-li třetím. Takže, pokud je někdo v podobné situaci, jako já před šedesáti lety, že jsem coby mladý jinoch přemýšlel, jestli budu chodit na jógu, na semináře, jak se stát bez důvodu šťastným nebo kurzy sebevědomí a otevírání třetího oka, popřípadě nácviku požívání prány, tak jsem ostatní nechal dlouhé hodiny běhat, poskakovat a hroužit se do studené vody, zatímco sám jsem pilně cvičil prstoklad a hbitost prstíků na klávesnici psacího stroje. A řeknu vám, že jsem toho nikdy nelitoval, protože právě zkušenost s psaním a se zpracováváním textů mi umožnila pracovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, potom jsem mohl pracovat v Krátkém film ve studiu Jiřího Trnky, kde jsem pracoval jako režisér a animátor, posléze jsem se mohl věnovat spolupráci s různými časopisy a s televizní produkcí, kde jsem psal náměty a scénáře. Často jsem se setkával s lidmi, kteří vyjádřili přání jít v mých šlépějích, to jsem už vydával asi šedesátou publikaci a měl jsem za sebou asi pět čtyřsetstránkových knih a já jim na to vždy říkal, hele, základem je naučit se rychle psát všemi devíti (vždycky ti nejrychlejší lidé na světě psali devíti prsty, nikdo nepíše „všemi desíti“, jeden palec se nepoužívá) a u toho vždy zůstalo. Bylo skutečně jen málo lidí, kteří se rozhodli jít mojí cestou, tedy naučit se bleskurychle ovládat klávesnici, naučit se tarotové karty a vykládat astrologické konstelace. I když jich bylo málo, tak všichni zaznamenali velmi slušnou kariéru, například přišli z rodné vísky do Prahy, tady potom pracovali, už jako zkušení mistři klávesnice u nějaké redakce, většinou udělali závratnou kariéru a stavějí si domy u Prahy.
Dlužno si uvědomit jednu věc, o které nikdo neví, u nás, tedy v českých luzích a hájích se lidé učí zvládnout klávesnici na ekonomických školách, popřípadě se mohou učit psát ve speciálních kurzech psaní na počítači. Všechny tyto kurzy jsou založené na tom, že opisujete určitý text, což je celkem pochopitelné, ale lidé, kteří mají vystudovanou psychologii nebo vystudovali na psychiatra, dobře vědí, co jsou to takzvané zábrany, obsese a traumata a jak působí na člověka neurózy. Jsou to velmi složité pochody, ale ve stručnosti to mohu zkrátit do konstatování, že „zábrana“ je od toho zábrana, že něčemu brání, v našem případě brání rychlosti použití naučených, čili podmíněných reflexů. Zřejmě asi nevíte, že prakticky všechny učebnice u nás napsal, čili jejich autorem je stoprocentní psychopat. Psychopatie je těžká porucha osobnosti a samozřejmě je to i porucha myšlení a tato porucha se zapisuje do všeho, co psychopat dělá. A bohužel se to také šíří na všechny, kteří se psychopatovým učením zabývají. Na to si musíte dávat pozor vždy, když se něco od někoho učíte, ať už je to třeba jazyk, počty, cvičení, psaní na počítači nebo matematika – přebíráte na sebe doprovodné jevy, spojené s poruchou osobnosti učitele. Ten je zase s nejvyšší pravděpodobností přebral od svého „učitele“, je to podobný případ, jako s šířením virů, které mohou existovat pouze v případě, že jsou spojené s tělesnou schránkou nositele. Izolované ve zkumavce nepřežijí. Takže, když se budete učit psát podle současných učebnic, získáte s nejvyšší pravděpodobností, doslova je nakoupíte, zábrany, které vám už nikdy v životě nedovolí naučit se psát rychleji, navíc všechno, co souvisí s psychopatií, vás bude zdržovat i v osobním životě, nejenom v pracovním. V podstatě si myslím, že učebnice, které psal nebo dával dohromady psychopat jsou škodlivé a nebezpečené. Je to samozřejmě můj osobní názor, vy sami se můžete řídit svým vlastním názorem. Kde je asi pravda? Asi tam, kde jsou těžko napodobitelné výsledky. Takže, máte opět o čem přemýšlet.