To je slovo, které jsem sám vymyslel a znamená pandemii, která právě zažívá svůj boom. Boomdemie existuje, to vidíme všude kolem sebe, čili stačí se rozhlédnout a už se nikdo blbě neptá – a kde vlastně ta boomdemie je? Zavřené obchody, zavřené školy, zavřená obchodní centra. Když není státní svátek kombinovaný se stavem nejvyšší nouze, tak je otevřený Lidl, Billa, Albert a „u čongů“. Boomdemie. Na sociálních sítích, o kterých prezident Turecké republiky Recep Erdogan prohlásil, že jsou amorální, jsem málem dostal vynadáno, že popírám pandemii, takže mám teď s panem Erdoganem na sociální sítě podobný názor. A to jsem napsal pouze to, že jsem se ve svém okolí zatím nesetkal ani s jedním příznakem jakékoliv pandemie. Boomdemie, to jo, to se setkávám, sotva vyjdu ze dveří.
Boomdemie je taky takový masakr, ale zdaleka to ještě není pandemie. Zatím, co jsem četl o skutečných pandemiích třeba černého moru, tak to muselo být docela hustý, protože umíral skoro každý druhý, dokonce i známému věštci, astrologovi a léčiteli Nostradamovi umřely na mor manželka a obě děti. A to ještě pracoval jako léčitel, nakonec byl rád, když to s pomocí magie a kouzel přežil on sám. Díky vysoké úmrtnosti chyběli ve výrobě dělnící a rolníci, šlechta musela jít pracovat, protože by to za ní nikdo neudělal, otevíraly se vězení a propouštěli vězňové, protože nemělo smysl držet někoho zavřeného, protože ani nebylo nikoho, kdo by se o vězně staral. Rozpadlo se vojsko a přestaly fungovat soudy, biřicové a takové ty lidové milice, co fungovaly podobně jako dnešní policie. Lidé ztráceli majetek, mizely rozdíly mezi bohatci a nuzáky.
Občas tedy jako nevím, když přijde řeč na pandemii, jestli se skutečně bavíme o té samé věci. Podobně, jako když přijde řeč na ekonomickou krizi, zadlužení státu a třeskutou chudobu většiny obyvatel. Za dokazatelné považuji tvrzení, že bohatci výrazně zbohatli a nuzáci přišli o další úspory. To je celkem vidět, slyšet i cítit, stačí sledovat tok peněz, kterým směrem se šušníci pohybují a v jaké kasičce zacinkají naposledy, než nadobro zmizí před zvědavými pohledy ze světa. Dobře, ale stačí běžný pohled z okna – a vidíme ulice, doslova zasekané zaparkovanými auty. Auta na ulicích asi někomu patří, ale většinou nepatří bohatcům, ti mají své mercedesy, BMW, maserati, ferrari a porsche zaparkované v garážích Inkontinentalu a podobně. To samé platí i pro jejich vrtulníky a letadla. Auta na ulicích představují určitou a ještě stále dost velkou hodnotu, kterou mají ve svých rukou ti, kteří žijí v přesvědčení, že patří k jakési (ve skutečnosti neexistující) střední vrstvě.
Další revoluční myšlenkou, která vás může napadnout, když budete pozorovat Českou republiku, jak se zmítá v ekonomických křečích, že všude kolem vás jsou byty, domy, stavení, chalupy, vilky a občas i docela monstrózní vily, vedle nichž i Kellnerova „luxusní vila“ vypadá jako nedomrlý trpaslík – a každý z těch miliónů krychlových metrů, co jsou uvnitř a co někomu oficiálně patří, má svého majitele. Všimnuli jste si, jak se u nás během posledních pár let stavělo, rekonstruovalo, opravovalo, spravovalo, budovalo a přestavovalo? Řekl bych, že zadarmo to nebylo a s nejvyšší pravděpodobností to budou platit ze svých prázdných peněženek ti nejchudší.
Ale jen tak mimochodem, znáte někoho, kdo by opravdu vůbec nic neměl? Já sám, i když o sobě s oblibou prohlašuji, že patřím k nejchudším lidem v České republice, jsem donedávna měl auto, v současné době mám tři fotoaparáty (středního doletu), tři počítače (práce na počítači je moje obživa), džíny, ponožky a tričko, takže ani já na tom nejsem tak úplně nejhůř, ale proč to povídám – drtivá většina lidí, řekl bych, že prakticky všichni, jsou na tom líp než já a pokud si já sám nestěžuji – a já si nestěžuji už přes třicet let, tak se nemáme čeho bát. No, nemám pravdu?