Ono to takhle vypadá skoro jako menší náboženské zamyšlení, ale smysl výše uvedené otázky je mnohem hlubší. Vysvětlím vše na názorných příkladech. Již jsem psal o tom, že jsem již od útlého dětství a později jinošství toužil stát se spisovatelem. Ano, snadno se řekne, však hůře udělá. Jak se člověk stane spisovatelem? Nejlepší cesta k hrdému titulu „spisovatel“ povede zřejmě přes sepisování a napsání povídek, úvah, fejetonů, publikací, knížek, poznámek pod čarou a přes redaktorskou práci a sepisování všech možných literárních útvarů až do jakéhosi pomyslného vyvrcholení, kdy se na vás začnou ostatní lidé dívat jako na spisovatele.
Dříve to bylo naprosto jasné – na to, aby se z člověka stal spisovatel, se musel dotyčný naučit psát, potom si musel sehnat hromadu nepopsaného papíru, načež někam zalezl a tam psal a psal, až po čase, třeba po několika týdnech nebo po několika měsících vylezl opět ven s rukopisem budoucího slavného románu, no jasně, ale několikrát jsem zde právě skočil přes pověstný literární Taxisův příkop (snadno se řekne, těžko udělá), takže si to pojďme projít ještě jednou. Sehnat si papír, třeba formátu A4 není a nebyl neřešitelný problém, to je fakt. Dal se sehnat i za bolševika, to se spíše stalo, že na trhu nebyl hajzlpapír, ale kancelářská A4 byla v papírnictví prakticky pořád. Takže pokud jste nepsali svůj román ve vězení zbytkem původní tužky na kousky použitelného, někdy možná i použitého papíru, tak bylo celkem v lidských silách dát dohromady takzvaný rukopis.
Již jsem o tom několikrát psal, že v lepších rodinách obvykle byl psací stroj nebo kufříkový psací stroj, pomocí kterého se text psal poměrně rychle, i když původní mechanické stroje byly dost hlučné, takže noční psaní v paneláku se mohlo snadno zvrtnout v nemilosrdnou štvanici, kdy bratr neznal bratra, takže pozdější vynález bezhlučné počítačové klávesnice se pro většinu adeptů spisovatelského povolání jevil jako příchod Spasitele, no nic, dostali jsme se do fáze, kdy je hotový rukopis.
Mnoho spisovatelů a samozřejmě i spisovatelek vzpomíná na doby, kdy se ještě nepyšnili titulem spisovatel/spisovatelka a po mnoho a mnoho hodin ručně psali své texty na á-čtyřky někde v hospodě nebo na lavičce v parku. Vzpomínám si, jak jsem se svým kamarádem, pozdějším režisérem a spisovatelem Václavem Dvořákem lezli i se svými kufříkovými psacími stroji na stromy, například ve Stromovce a v korunách stromů jsme sepisovali své literární prvotiny a druhotiny a potom jsme zase lezli dolů a bavili se tím, co jsme „nahoře“ sepsali.
Záhy jsme seznali, že popsat hromadu papíru není až tak velký problém, jako dostat sepsaný text do knižní podoby. To už problém byl. Za bolševika to bylo tak, že jste mohli sepsat, co jste chtěli, mohli jste psát od rána do večera 24 hodin denně sedm dní v týdnu, ale pokud jste nebyli řádnými členy Svazu spisovatelů, mohli jste na knižní podobu svých textů zvysoka zapomenout. Stačí k tomu dodat, že na to, abyste se stali členem Svazu spisovatelů, jste museli být v komunistické straně a museli jste mít již minimálně dvě knížky vydané. Hlava XXII.
Velké, téměř až obrovské množství svých textů jsem prodal a nechal zveřejnit v časopisech a novinách a různých brožurách (jak se tomu říkalo „do véčka“) a další texty, ať už to byly romány, novely, povídky a další útvary jsem prostě měl v rukopise a pokud jsem to chtěl prodat (a kupodivu jsem toho i bez pomoci profesionálních tiskáren prodal docela dost), tak jsem vlastně musel prodávat originály. Množit se to moc nedalo, protože to bylo zakázané a cokoliv, co budilo dojem, že to bylo namnožené jako fotokopie, zdobilo cestu do cely předběžného zadržení a mohl z toho být průser jako noha, bolševici měli hrůzu z čehokoliv, co souviselo s literaturou a mohlo to být namnožené.
Což mě samozřejmě přivádí k myšlence, bůhvi, kolik bylo u nás a samozřejmě i ve světě zajímavých a originálních a geniálních spisovatelů, mistrů slova, kteří se nikdy nedostali do obecného povědomí třeba právě jen díky tomu, že se jejich díla nedostala do tiskárny a do normální distribuce. Borci, kteří tehdy sepisovali dobrodružství Timura a jeho party neměli sebemenší zájem o to, aby se na volný trh dostaly podobné knížky jako jsem zde začal vydávat v bouřlivých devadesátkách, v době, kdy cenzura povolila na bod nula a kdy jsem od jednoho titulu vytiskl a prodal 110 až 150 tisíc výtisků. V současné době, kdy na literárním moravském poli opět začíná mrznout a cenzura se jeví být ještě hustší než za bolševika, je celkem pochopitelné, že celá řada skutečně dobrých a zajímavých spisovatelů přestává mít zájem pokračovat ve vydavatelské činnosti a nemá ani zájem objevovat se v nějakých pofidérních „rozhovorech“ s bombastickými moderátory a fantastickými youtubery a influencery. To, za co jsme bojovali je definitivně pryč a je to bitva s konečnou platností prohraná, čili nemá cenu se už o nic snažit. Opájet se vzpomínkami na úspěchy z dob minulých má snad cenu jedině pro ty, kteří vzpomínanou skutečnost prožili a protože jsou už většinou dávno po smrti, tak si můžeme ještě namlouvat, že všechny informace, které potřebujeme, se dají najít na googlu. Amen.