Dnes jsem tak trochu přemýšlel o různých podvodech, které jsou na jednu stranu smutné, protože obvykle někdo skončí bez peněz, podvedený, okradený a často i zesměšněný, což je opravdu dost blbé, zvláště, když jde o peníze, které si někde půjčil nebo napůl ukradl (třeba si v práci nenápadně půjčí a příští týden maňáska opět vyrovná a život si pošlape dál a všichni budou spokojení) a na druhou stranu občas působí až směšně a komicky, když si třeba někdo koupí Karlštejn a je tak blbý, že tomu věří a když se s podvodníkem čirou náhodou opět setká, tak se ještě nechá ukecat k tomu, že od něho koupí jachtu a tramvajovou linku číslo jedna. Takže, i když se vše odehrává pod taktovkou absolutního zmrda a psychopata, dá se tato hra označit spíše jako tragikomická, než jako jednoznačně pouze tragická.
Banda černoušků v Nigérii se domluví, že začnou řádit na sociálních sítích v České republice a hned se jeden vydává za generálseržanta US army, který si to s pytlem zlata namíří z Afgánistánu do České republiky, druhý je na misi někde v Tramtárii, nemá mobil, ani noťas, protože vše musí být utajeno, ale má několik miliónů eur, o nichž ví pouze on a nikdo jiný a teď by potřeboval trochu helfnout s tím, jak poklad dostat do Evropy. Pokud je Česká republika v Evropě, tak bere i Čechy nebo Prahu. Další je lékař, většinou zubař, kterého pronásledují piráti z Karibiku a posléze se s kapitánem Nemo plaví v atomové ponorce přes Beringovu úžinu, protože se chtějí vynořit v Praze, někde u Karlova mostu, všechno je v pohodě, akorát potřebují nutně deset tisíc euro na proclení bedny se zapečetěnými bankovkami. Další černoušek zase vystupuje jako slavný koncertní pianista, kterému právě šlohli piáno a on má mít večer koncert, kdo mu asi půjčí peníze? To ještě nevíme, ale víme, že pokud se takový dobrodinec najde, tak rozhodně nebude litovat, protože černoušek nabízí několik miliónů eur jako odměnu. K proplacení příští týden.
Nemůžu si pomoct, ale to, co si internetoví podvodníčci vymýšlejí, aby zaujali pozornost ať už davu nebo mužů či žen, jsou takové nebetyčné kraviny, že se nad tím každý rozumný člověk musí srdečně rozesmát.
Paní, ženy a dívky, prostě „postižení“, na které se začal lepit nějaký ten nigerijský černoušek s údajným diplomem z Oxfordu, používající cizí fotky amerických důstojníků, údajně živořící někde v pralese na misi a který samozřejmě má na svém privátním kontě milióny eur nebo dolarů, jen se k nim teď zrovna nemůže dostat, tak všechny nebo téměř všechny nebo prostě většina z nich mají na fejsbuku skupinu, kde si sdělují své poznatky, co všechno jim jejich „bohatí přátelé v nouzi“ napsali a jakým způsobem se z nich (jako z těch žen) snaží hladoví čuribrkové vylákat peníze. Někdy člověk fakt řve smíchem. Hodně jsem se o tom začal dovídat, když jsem oživil svou poradenskou rubriku s názvem, Proč se, proboha, nepřišli zeptat? Některé podvody jsou skutečně docela rafinované, na ukázku se podíváme příště, jsou to propracované systémy, na které stále dokola skáčou i lidé, kteří sami sebe považují za zkušené businessmany nebo prostě za zkušené.
Když se budeme zabývat otázkou, proč lidé věří tomu, co vidí, proč věří očním švindlům, věří, že když je zpráva podepsaná spolehlivou agenturou (generálem na misi), že je pravdivá nebo na ní určitě alespoň něco bude – přijdeme na otázku, jak snadné či nesnadné je vytvořit si svůj vlastní názor. Snadno přijdeme na to, že i vlastní názor může být pěkně nepříjemný a my sami si můžeme svůj vlastní názor upravit k obrazu svému nebo jej trochu poopravit, aby tolik nevadil, jak občas říkám, že někdo dospěl tak daleko, že nesouhlasí ani se svými vlastní názory. Názory, i vlastní názory jsou prostě tvárné, občas až přímo gumové. Obecně není moc dobré, snažit se budovat svou spokojenost na jakýchkoliv názorech, ať už vlastních či nevlastních. Velmi dobře si pamatuji, jak celá moje rodina byla v KSČ, prostě všichni mí příbuzní byli členy Komunistické strany Československa a mně stále dokola doporučovali totéž. Já jsem však nikdy neustoupil od svého přesvědčení, že nemůže být OK politická strana, která používá jako hlavní nástroj vládní moci CENZURU. Cenzura je to, proti čemu celý svůj život bojuji a v současné době cenzurou i docela dost trpím, cenzura je prostě podle mého přesvědčení hlavní fašistické zlo a kdyby cenzury nebylo a byla by uskutečňována naprostá svoboda volby názorů, tak prostě máme, co jsme chtěli. Bez cenzury nemůžete ani válčit, ani nikoho okupovat, nemůžete nikomu vnucovat své idiotské názory, stačí se nad tím trochu více zamyslet – a přijdete na to sami.
Kdysi dávno jsem psychoterapii definoval jako setkání s lidmi, kteří boří vaše idiotské představy o světě, v němž žijete.
Každý člověk má představu o světě nebo lépe řečeno o realitě, která je složená ze slov. Je zajímavé, že pokud pro něco neexistuje slovo, tak to pro nás neexistuje a často to ani nevidíme. Pokud si sami pro sebe vytvoříme svou vlastní představu o tom, v čem žijeme, ocitneme se v bublině, kde nám bude dobře a kterou nebudeme chtít opustit. V praxi se to projevuje tak, že například – když si vezmeme partnerství, v němž to moc neklape, tak jsou zde dva partneři, slečna a pán a slečna není spokojená s celou řadou věcí, ale pán není ochoten s ní o tom diskutovat, protože ví, že má pravdu, což ale ví pouze on, slečna to neví – a z toho musíme vycházet. Slečna by též ráda vyšla z onoho vztahu, ale žijí ve společnosti, kde zodpovědní lidé ze vztahu neutíkají, pokud se vyskytne krize, snaží se krizi řešit. Potom se během poslední hádky podaří slečně vyprovokovat pána k výroku v tom smyslu, že by snad bylo lepší, kdyby odešla, ona se toho chytne jak hovno košile, práskne dveřmi a je pryč. Pozor, tohle je moment, který se vyskytuje u mnoha rozchodů a rozvodů, jeden něco plácne, co se dá vysvětlit, jako výzva k ukončení vztahu, podobně jako když maminka ze známé pohádky o sedmero krkavcích zvolá, už mě, děcka tak serete, že by snad bylo lepší, kdybyste se proměnily v krkavce, klidně na to obětuju i dávky – a bum, neštěstí je hotovo.
Pár se rozejde, slečna se neozývá, pán se neozývá a když se někdo zeptá, nazdat Blaženo, co dělá Karel? tak Blažena řekne, já nevím, on se mi neozývá, ani jednou nezavolal, ani nepříšel, určitě má jinou. Zatímco Karel čeká, nechce stalkovat, když se ona rozešla, tak to musí být zase ona, kdo přijde zpátky. Jenomže společnost automaticky řekne, hm, chlapi jsou prostě prasata, furt myslí jenom na jedno, určitě si našel jinou, nějakou mladší, však to známe, chudák holka. A holka zatím sama pro sebe hraje hru na opuštěnou, nebere telefony, ale oficiální verze je „on mi ani jednou nezavolal a když jsem potřebovala pomoc, tak se na mě vysral.“ K tomu, aby se taková situace dala řešit, je třeba, aby nastalo něco, co dívčině alibismu tak trochu natrhne prdel – jak se říká, moudřejší ustoupí. Měl by tedy pán buď poslat zprávu nebo se pokusit zavolat s tím, že by se rád sešel a že by bylo dobré pokusit se situaci řešit. Když se ozve a slečna mu tu snahu „típne“, je to od jí jasný signál, „Já to končím, nechci další vztah, nechci se o tom ani bavit.“ Je zajímavé, že právě až od tohoto odmítnutí se docela zásadně mění přístup slečny k problému – ona si vlastně sama před sebou právě dokázala, že vztah zrušila ona a nemůže se vymlouvat – co jsem měla dělat, on mě opustil, vysral se na mě, proto jsem si našla jiného kamaráda a příští týden se budeme k sobě stěhovat…“
Vždycky je prostě dobré tak nějak se v klidu seznámit se svými vlastními názory a z toho později vycházet.
Všichni členové naší rodiny se měli pod vládou Komunistické strany Československa jak prasata v žitě, měli rodiny, měli majetek, byty v Praze a já měl celý život (lépe se to vyjádřit bohužel nedá) hovno. Pořád jsem jen někde kličkoval, vykonával nezajímavou a špatně placenou práci, potom jsem emigroval a v roce devadesát se zase vrátil. Ano, postavil jsem se jako hrdina na odpor proti Komunistické straně Československé socialistické republiky a proti československé vládě i proti celému tehdejšímu Sovětskému svazu – a co jsem z toho měl? Možná by se to dalo asi tak nejlépe popsat jako trauma z dětství. Blbě šlápnout a mít na botě trauma z dětství není nic příjemného. V podstatě mi nic nevyšlo ani v životě, ani v rodině, život mám teď, takříkajíc „na sklonku“, s tím už moc velkou slávu neudělám, rodinu nemám, nikdo z rodiny se se mnou nebaví, já s nimi taky ne, je to tak nějak oboustranný a – co mě překvapilo nejvíce – nikdo se se mnou dodnes o tom ani nebavil, ani mi nepoděkoval, ani mi stát nekompenzoval podělaný život a zdraví, přestože jsem bez oddechu bojoval proti cenzuře a proti komunismu v Čechách. Nakonec se ukázalo, že to nikoho nezajímá a ani já se svými názory dnes nikoho nezajímám. Lidé raději uvěří jakémukoliv podvodu a úplně jim stačí, že je jim chvilku dobře. Znám bohatého Američana, který mi přiveze peníze a budeme se mít dobře, jako v ráji nebo jak v pohádce. Stačí jen vydržet, nestěžovat si, neremcat, držet hubu a krok.
Berte to jako můj příspěvek k nadcházejícímu zítřejšímu 16. srpnu 2023.