Do Googlu si zadejte „Akce T4“ a nebudete se stačit divit.
Nemocní si nezaslouží žít, hm, chybí už jen krůček a místo „nemocní“ si můžete dosadit… v podstatě co chcete.
Akce T4 začala v Německu v roce 1939. Jednalo se o eutanázii dětí a dospělých, kteří nebyli zdraví nebo byli postižení nebo byli vojenští veteráni. Říkali tomu „milosrdná smrt“. Zvrtlo se to nakonec tak, že mezi obětmi byly i děti, které byly duševně a fyzicky zdravé, ale byly označené za psychicky nemocné.
Předehrou k akci T4 byl přísně tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1939, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit Říšskému výboru k vědeckému podchycení geneticky a dědičně podmíněných onemocnění všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. Pod tuto akci spadaly také děti do 3 let. Věková hranice se pak v průběhu války posouvala až dosáhla 16-17 let. Pro tyto účely byl vytvořen jednotný formulář, který byl posléze předáván lékařskému týmu, který rozhodoval o životě či smrti dětí. V tomto týmu zasedali Werner Catel, profesor dětského lékařství na klinice v Lipsku, Hans Heinze, profesor neurologie a psychiatrie na univerzitě v Berlíně a Ernst Wentzler, dětský psychiatr a vedoucí kliniky v Berlíně-Frohnau. Rozhodovali na základě písemných podkladů a děti hodnotili znaménkem + (smrt) nebo – (život). Rozhodnutí o eutanazii muselo být jednomyslné. V případě nejednoznačného výsledku se provádělo dodatečné šetření.
Děti byly usmrcovány ve speciálně pro tento účel zřízených odborných dětských odděleních. První takovéto oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu pod vedením Hanse Heinze. Postupně pak vznikala další centra dětské eutanazie v Německu, Rakousku a Polsku. Jak byly děti zabíjeny, uvedl do protokolu během poválečných procesů jeden z lékařů: „Děti, jež měly být usmrceny, dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu; pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť. Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy, jako např. silná bronchitida, sekrece hnisu z nosu, šelesty na plicích nebo zvýšená teplota, se zaznamenávaly do chorobopisu.
Po exitu dítěte se prováděla pitva; potvrdila, že ve více než 90 procentech byla příčinou lobární pneumonie a tracheobronchitida.“
V odborných dětských odděleních podobně zahynulo asi 5 000 dětí a mladistvých. Další pak zemřely spolu s dospělými již v rámci akce T4. Děti byly také zneužívány jako pokusné objekty k vědeckým výzkumům. Šlo zejména o výzkum preventivního očkování na tuberkulózu a výzkum mozku.
Tak nějak si při této příležitosti vzpomínám na výzkum preventivního očkování proti tuberkulóze u nás. Byl jsem jako dítě očkován proti tbc, načež jsem tuberkulózu dostal a po mnoho let jsem byl léčen, ani jsem přitom nechodil do školy, ale prožil jsem větší část svého dětství na Vidnavě v budově bývalé dětské psychiatrie, která se později začala přestavovat na vězení. Mám na ta léta docela zajímavé vzpomínky, podobné, jako kdybych si vzpomínal na nějaký hororový film. Vím, že nás tam bylo asi deset nebo patnáct dětí, inu, jako námět na film by to určitě bylo hezký, ale asi by to chtělo spíše Hollywood než Barrandow.
Můžete pěstovat kočky nebo morčata, popřípadě křečky a samozřejmě i psy, vždy ale záleží spíše na tom, kdo je větší a silnější, čili kdo koho může pěstovat.
