Jsem fotograf nebo by se spíše dalo říct, že jsem nadšený fotograf, začínal jsem fotografovat v dobách, kdy nebylo jednoduché dostat se k fungujícímu fotoaparátu, ale měl jsem to štěstí, že mi osud přihrál do životní cesty kmotra, který byl ředitelem školy, takže vzdělání a kultura pro něho nebyly cizí slova a on a celá jeho rodina, hlavně potom jeho manželka a jeho dcera byly nadšení (nebo nadšené) do fotografování – a tu to máme, to je celé tajemství toho, jak jsem se dostal ke kouzelnému, ani ne tak dědečkovi, jako spíše kmotrovi, který mě naučil, jak se dělají fotky. V té době to byly samozřejmě fotky, které se vyráběly poměrně složitě – negativ – osvit – vývojka – ustalovač – voda – černá komora – zvětšovák – fotopapír – vývojka – přerušovač – ustalovač – voda – prádelní šňůra – popřípadě kolorování, retuš a finální úprava. Teprve potom se na vás mohly sesypat pomyslné lajky v podobě nadšení přihlížejícího davu, popřípadě se zařídila a zorganizovala výstava a případný prodej nebo zveřejnění v časopisech a novinách. Fotky mě bavily natolik, že jsem se brzy naučil dělat negativní i pozitivní fotomontáže a koláže a nakonec jsem skončil u Krátkého filmu Praha v ateliéru animované tvorby Jiřího Trnky. Dál se už jít nedalo, tak jsem z toho pár let žil a věru, že to byla neobyčejně zajímavá zkušenost. Pokud se díváte na fotografování nebo vnímáte fotografování jako zachycení určitého okamžiku, který je svým způsobem vzácný či neopakovatelný nebo je zajímavý z hlediska kompozice a souhry různých náhod, tak vás to prostě nadchne, jinak to ani nemůže být. To samé platí pro film a filmovou tvorbu. Kmotr se jmenoval Sekanina, kmotřenka byla paní Sekaninová, která pracovala v papírnictví a hračkářství v Čejči, okres Hodonín. Čejč byla a patrně ještě je, taková srandovní vesnička poblíž Čejkovic a Hovoran a myslím, že tam byly a jsou ještě i Rakvice a Terezín, Kyjov, Strážnice, kdo se zajímá o lidovou kulturu, tak by zde byl jako v ráji, ale dnes tam už neznám nikoho a pokud byste se někoho zeptali, jestli zná někoho slavného z Čejče, tak by vám asi jmenovali T. G. Masaryka a mého strýce Jaroslava Zaviačiče, který se v šedesátých letech proslavil jako muž, který se naučil psát na psacím stroji. V té době to bylo dost neobvyklé, na psacích strojích psaly obvykle pouze ženy. Ale to říkám, jen tak na okraj, pro ilustraci, abyste věděli, v jakém prostředí jsem vyrůstal. Prostě se u nás psalo na stroji a fotografovalo. K tomu jsme občas hráli na tahací harmoniky a pískali na klarinet. Bohužel se mi z té doby nezachovalo moc fotek, ale měl jsem zajímavé záběry, třeba jak jezdím na praseti, jak cvičím kočky nebo jak jsem při zabíjačce pověsil na hák místo zabitého prasete svou matku, protože to bylo ještě v době, kdy s ní byla docela sranda a občas se v ní projevovaly záchvěvy vrozeného humoru. Matka se svým bratrem, mým strýcem pak pracovali v redakci Rudého práva, kde se podíleli na vymývání mozků našeho šťastného lidu od šedesátých let, prakticky až do hořkého konce v roce 1989. Já sám jsem souběžně spolupracoval téměř se všemi novinami a časopisy kromě Rudého práva.
Fotka je zvláštní fenomén, protože dokáže spolupracovat s lidskou pamětí způsobem, který v naší evoluci neměl a nemá obdoby. Já sám považuji vynález fotografie za použitelný tak nějak od roku 1900, to se dobře pamatuje a navíc, když se nad tím zamyslíte, není to tak dávno, co se lidi začali bavit fotografováním a filmováním. Díky fotkám a filmům mohly vzniknout první „hvězdy“, celebrity, VIP persóny, což bylo předtím naprosto nemyslitelné. Jak jste mohli oslavovat či posmrtně obdivovat někoho, na koho většina lidí už dávno zapomněla a nikdo si ani nevzpomínal, jak dotyčný vlastně vypadal?
Takže, jak jsme si řekli, první taková vizuální revoluce nebo jak to nazvat vypukla na začátku dvacátého století a počítá se do ní všechno, od fenoménu rodinného alba až po šuplíky, napěchované dobovými fotkami v muzeích a sbírkou starých černobílých filmů, na které se už nikdo nedívá, ale kdyby se to náhodou někdy šiklo, tak ta možnost tady je. Na jednu stranu je pravda, že fotek a filmů a později i digitálních videozáznamů je takové množství, že se v tom už ani prase, i když má ještě před porážkou, nevyzná, na druhou stranu je dobře, že fotobanky a videobanky s milióny snímků a záběrů existují, protože pořád je lepší, když je z čeho vybírat a v čem se hrabat a rochnit, než kdybychom v tomto směru neměli k dispozici vůbec nic.
Druhá vizuální revoluce vypukla během divokých devadesátek, kdy začal internet, digitální fotografie, digitální video a photoshop. Co všechno to přineslo, včetně AI, je snad už každému jasné.
Když to tak odhaduji podle stavu techniky, umění, fotografie, filmu, využití polovodičů, kybernetiky, počítačové techniky a koneckonců i Umělé Inteligence (i když často ještě tak úplně čest svému jménu nedělá), tak si myslím, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem se narodil těsně po skončení druhé světové války a zažil jsem takové množství vynálezů a změn životního stylu, jaký asi předtím jen tak někdo nezažil. Pamatuji si, že v době mého dětsví u nás ještě neexistovala televize, nebyly počítače, ani telefony, když vesnicí projelo auto, tak jsme jako děti vybíhaly ven a čichaly vůni spáleného benzínu, v podstatě ještě neexistovaly ani ledničky a pračky, nedala se u nás koupit plechovka nebo flaška s Coca Colou, nebyly cigarety s filtrem nebo byly v omezeném množství, vzácností byly kyblíky, nádobí a pytlíky z umělé hmoty, nebylo ani krabicové mlíko, jako děcka jsme běhaly do obchodu pro mlíko s hliníkovými bandaskami, svítili jsme žárovkami, které ještě nesly vlastnoruční Edisonův podpis, neexistovaly digitální hodinky nebo digitální displeje a lasery a největší technický pokrok zřejmě představovala elektrifikace (od pantáty vedou dráty…) a potřebná elektřina, která mohla zaručit další technický pokrok se vyráběla ve vodních a tepelných elektrárnách, kde topiči elektrárenští topili hnědým uhlím. Nepoužíval se zemní plyn, protože prostě nebyl, vyráběl se tzv. svítiplyn, kterým se i svítilo v pouličních lampách a doma jsme topili uhlím, které se muselo nakoupit na zimu a uskladňovalo se ve sklepě, později se topilo také naftou, takzvanou topnou, na kterou se musely kupovat poukázky na poště… no, jsem z toho unavený, už jen při těch vzpomínkách. To byly zase věci, které jsme většinou nefotografovali, takže zmizely ze vzpomínek a snad se k nim nebudeme muset díky naší slavné vládě zase vracet.