Ano, je to ještě k 21. srpnu 1968
Well me dobře si všechno pamatuju, 21. srpna mi bylo 20 a po celou tu dobu pohnutého handrkování mezi pražany a ukrajinskými sověty jsem byl buď na Václaváku nebo na Vinohradské u rozhlasu, popřípadě na Příkopech a na Poříčí, kde ruské tanky masakrovaly zaparkovaná auta ve velkém. Říkal jsem si, hm, třeba o mě budou mít naši chrabří reportéři jako o očividného svědka přeměny Prahy na sovětský tankodrom zájem, že jo, kolik takových lidí ještě žije, ale každému to už dnes visí někde, co je komu do toho..? Můj fotr byl v té době voják z povolání, plukovník, bydleli jsme na Plynární ulici, hned vedle dnešní stanice metra Holešovické nádraží. O nějakých novinkách, týkajících se politických postojů naší vlády jsme se dozvěděli časně ráno z rozhlasu. I když jsme měli doma telefon, tak fotra ani nikdo nezavolal z nějakého vojenského ústředí nebo co to tenkrát bylo, i když se veškerá vojska, která k nám vjela, soustředila na naších hranicích díky velkému vojenskému cvičení RVHP, které v srpnu probíhalo, i když jaksi bez naší účasti – a kupodivu nikoho nic v tom směru nenapadlo. Jediní, kdo nás tenkrát varoval byli Němci, asi měli už své zkušenosti, tak říkali, dejte si na ně pozor, jako na Rusáky, ti vás přepadnou – do té doby tady u nás žádná zvláštní okupační vojska nebyla. Vrchním velitelem Československa byl nějaký Dzůr, ale ten sám nevěděl, na čem se usnesl tehdejší Ústřední výbor komunistické strany a nevěděli to ani v Rudém právu, kde byla zaměstnaná moje komunistická matka a komunistický strejda, bratr matky. Prostě překvápko. Nejspíš bych asi řekl, že nás to zastihlo nepřipravené. Fotr nechal ve skříni mundůr, oblíkl se do civilu a vydal se do ulic hledat pravdu. To je asi tak vše o připravenosti naší armády. Můj kámoš byl tehdy Václav Dvořák, jeho otec byl generálporučík a to už byla šarže, před kterou jste salutovali i když jste byli v civilu. Váša mi potvrdil, že jeho fotr věděl stejný kulový jako my všichni. Tak jsme si my, děti našich profesionálních vojáků, abychom nešli do ulic jen tak nalehko, vzali zbraně svých otců, měl jsem u sebe dvě pistole ráže sedm dvaašedesát a Vašík si vzal fotrova škorpióna a mohli jsme vyrazit do Prahy, přičemž jsme se nebáli vlka nic.
Ulice byly polepené plakáty, které nadšenci malovali a hned je vyvěšovali a vylepovali, třeba tam byl nakreslený vyzáblý, hubený ruský voják a u toho byl text, mám hlad, že bych brečel a pod tím, brečet můžeš, ale nažrat ti nedáme. Lidé přitloukali své stranické legitimace na dřevěné ohrady a hodně se na veřejnosti objevovaly kreslené vtipy a postavičky od karikaturisty Kantorka. Samozřejmě všechno v protisovětském ladění. To jen tak pro zajímavost.
V Praze jsme zjistili, že rychlopalná děla zatím mlčí, občas nás po ulici prohnal tank, což je docela divný pocit, ale můj fotr byl celý život tankista, takže jsem byl na tanky zvyklý, věděl jsem i jak takový tank zastavit, ale nikdo se nás na to neptal. O Most legií proběhla několikahodinová prudká přestřelka, téměř bitva mezi Poláky a Maďary, z nichž každá bratrská jednotka považovala tu druhou za představitele pražského kontrarevolučního jara, ale jinak nebyl nikde žádný důvod k použití zbraní. Nejvíce veselo bylo na Václaváku a v přilehlé Vinohradské ulici, kde byl rozhlas. K žádnému zvláštnímu krveprolití ale nedošlo, rusáci a ukrajinci stříleli hlavně do baráků, obzvláštní zalíbení našli v Národním museu, o kterém se pak několik let říkalo, že je oklované od holubů. Raději nekrmit. Tož takhle, vyprávět by se dalo zeširoka, vzhledem k tomu, že jsem byl z komunistické rodiny, která měla hodně dlouhé prstíky, jsem se dozvěděl plno zajímavých informací, ale jak říkám, dnes už na to každý dlabe a o všem, na čem se komouši tehdy dohodli, že se o tom nebude mluvit (jako kdyby to neexistovalo) se skutečně nemluví, tak proč ještě dnes tahat tygra holou rukou za krční mandle. Ti samí syčáci, co tady byli už tenkrát, jsou nad námi i dnes, takže v podstatě buďme rádi, že jsme neskončili napěchovaný v plechovém sudu někde na dně přehrady.