A máme to, bando. Koukám, všude, kam se vrtnu, řádí tvrdá cenzura, ještě děsivější a tužší, než pověstná cenzura za totáče, díky níž mě vyhodili ze studia na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích. Na youtube mi omezili další dvě videa, prý kvůli zakázané propagaci dívčí nahoty. Jak jsem to tak s úžasem sledoval, dnes by na youtube nepronikl ani Alfons Mucha se svým kalendářem na letošní rok, asi ho nakonec sebekriticky sundám ze zdi. Malíře jednoho, vulgárního… Facebook mi radostně oznámil, že z mého profilu vygumoval tři příspěvky, ale neřekne mi které. Jen mi sdělil, že jsem svým postojem odporoval pravidlům komunity. Je to tak trochu besídka zvláštní školy, protože už několik měsíců nepřidávám na svůj profil na fb nic jiného, než sdílené zprávy ze Seznamu. Je na tom současný režim už tak blbě, že začíná cenzurovat sám sebe? Asi ano, i když čekat v dnešní době na odpověď je stejně marné, jako tahat chroští do lesa. Spíše se vyplatí ničeho si nevšímat a „jet si svoje bomby“, jestli se tahle hláška smí ještě používat..?
Koukám, kolikátého je a věřte nevěřte, čirou náhodou se potom podívám na profil svého strýce Jaroslava Zaviačiče – a světe zboř se, on má dnes narozeniny! Narodil se 12. srpna 1939. Tak na to čumím a říkám si, je všechno jenom náhoda? Strýček je jeden z mála chlapů, kteří se za bolševika živili opisováním komunistických žvástů na psacím stroji, což, jak všichni víme, byla za totáče typicky ženská práce. Aby chlap něco opisoval na stroji a měl to jako hlavní, dobře placené povolání, musel být buď komunistický spisovatel nebo redaktor nějakého bolševického plátku. Sehnat si dobře placené místo jako opisovač rudých textů v neméně Rudém právu je sice hezké (měl to i s erárním bytem v šestém patře v baráku Rudého Práva, s hezkým výhledem na Bílou labuť), ale z pocitového hlediska by se mohl nechat zaměstnat i jako pradlena, kuchařka nebo kojná v jeslích a vyšlo by to nastejno. Ale každý máme svůj vlastní přístup k důstojnému prožívání svého života. Vždycky, když je řeč o „sportovní disciplíně“ psaní na stroji, tak cítím nutkání propuknout v bouřlivý smích. Ještě, že se nekonají soutěže třeba v míchání kafe nebo v běhu na WC… no nic…
Já sám jsem od útlého dětství chtěl být buď doktorem, gynekologem nebo psychologem, popřípadě fotografem. Nakonec zvítězil filmař a fotograf a samozřejmě též spisovatel a trenér. Což jsou všechno činnosti, při které pracujete s vlastními myšlenkami. Používat hlavu k tomu, abych na ní nosil pytle s bavlnou nebo čepici a brýle mi připadalo ponižující a zbytečné. I když se díky vlastním názorům můžete snadno ocitnout na komunistické černé listině nebo vás začnou všichni pomlouvat, čili s úmyslem vás poškodit o vás budou šířit nepodložené zvěsti. Pomluva je základ psychopatického chování a nikdy se nesmí podceňovat.
Včera jsem si řekl, jak bych asi dnes vyfotil svůj autoportrét – a jak vidíte, i při samomluvě může slovo dát slovo a tady to je – zmáčknutí spouště ze včerejška. Škoda, že nemám prachy nebo, že jsem nedostal nějakou kulturní dotaci, ani jsem nepotkal žádného laskavého mecenáše, protože nápadů a námětů na fotky i na texty mám hromadu, možná by to i další hromadu lidí upřímně pobavilo – a od toho přece umění je.
Když jsem tak přemýšlel, čím se liší takové to základní všeobecné myšlení a smýšlení lidí před třiceti lety nebo před padesáti lety a dnes – tak hlavní a zásadní rozdíl vidím v tom, že mi připadá, jako kdyby dnes všichni trpěli (možná, že ne všichni trpí, někteří si to užívají) komplexem vícecennosti. Rozhlédnete se kolem sebe, popřípadě vstoupíte na nejistou půdu internetu – a hned kolem sebe vidíte samé odborníky, znalce, poradce, zasvěcené kritiky, kouče, trenéry a budoucí vítěze, popřípadě nositele prestižního ocenění v jakémkoliv oboru. Na normálního člověka nenarazíte. Všichni tady jsou od toho, aby vás poučili, popřípadě vám s něčím poradili.
Jak se zbavit nepříjemného pocitu, že jste se ocitli ve společnosti lidí, z nichž nikomu nesaháte ani po kotníky? Stačí se podívat, co kdo vytvořil, sepsal, namaloval, vyfotil, kolik knih vydal, co vytvořil, jaké sochy vytesal či z bronzu odlil, kolik zajímavých videí natočil nebo o něm někdo natočil a kolikrát ve fitku zdvihne nepříjemně těžké závaží. Ono je to bohužel tak, že pokud chcete jakékoliv pozoruhodné výkony spatřit na vlastní oči, tak už jich tolik neuvidíte, ani o nich neuslyšíte, stejně jako když se pokusíte k jakékoliv senzaci najít očité svědky. Lidových vypravěčů ale vždycky najdete stovky. Je to jasný?