Celý život se snažíme dosáhnout jakési „vyšší úrovně“, máme pocit, že když „jdeme nahoru“, děláme správně a jsme úspěšní. Občas se stane, že někdo v něčem zvítězí, dostane cenu TýTý nebo něco podobného a zažije si svých pět minut slávy. Nebo 4 minuty slávy, to je už celkem jedno, i kdyby to bylo šest minut slávy, za krátký čas to bude šumák, neboli šumafuk. Dosáhne kariéry, stane se z něho moderátor… něčeho, čehokoliv, prostě je moderátor a může být i slavný moderátor – je na vrcholu. Ano, problém je, že pokud chce jít stále nahoru, tak to jaksi ani z hlediska přírodních zákonů nejde, protože, když se ocitneme na pomyslném vrcholu, je před námi už jenom cesta dolů. Cesta z hor. Ať už jdeme stále kupředu nebo zpátky.
Je zajímavé, že mnoho lidí při cestě dolů přijde na myšlenku, že by nebylo špatné se vrátit nahoru. Comeback. Ale je to složité, protože cesta, po které jdeme, není normální, běžná cesta, ale je to čas. A v čase se nedá vrátit, jak to už kdysi trefně vyjádřil Arnold Schwarzenegger, škoda, že se nedá žít v minulosti. Vtipálek.
Čas vypršel – a často je to tak nějak, jako v tom vtipu, jak sedí pán u doktora a říká, pane doktore, já nevím, co mám dělat, pořád mám dojem, že nikoho nezajímám, že o mě nikdo nestojí, nikdo se se mnou nebaví, někdy mi to připadá, jako kdybych vůbec neexistoval. A doktor povídá: „Další prosím!“
Žijete s někým několik let, máte pocit, že se máte dobře a že máte dobré, spolehlivé partnerství, které vydrží jakýkoliv úder zvenčí nebo i nálet psychopatů a najednou se vám vaše partnerka nebo partner svěří, že je to už nebaví, že se za vás před ostatními spíše stydí, než že by pociťovali prudkou nezadržitelnou hrdost, když mohou být ve vaší blízkosti a přítomnosti – a všechno je najednou v prdeli. Chcete se vrátit zpátky do hor, ale vtom si uvědomíte, že schody, po kterých svižně scházíte, nejsou normální, ale jsou to časové schody, po kterých se nedá jít nahoru. Když to člověk poprvé zjistí, tak je to docela překvapení. Mladší lidé bývají tohoto nepříjemného překvapení poměrně dlouho ušetření, žijí v přesvědčení, že se jich budoucnost netýká, že nikdy nezestárnou, stárnou ostatní, ale oni přece žádné zázračné krémy na vrásky nepotřebují. Pokud něco udělají blbě, tak mají opravný termín, mohou to zkusit znovu, ale většinou přijde další překvapení – když od někoho odejdu nebo on odejde ode mě, tak je skoro nemožné se opět vrátit. V normálním běžném životě se žádné „návraty ztracených synů“ nebo návraty nezbedných partnerů, popřípadě návraty milovaných partnerek, kterým na přechodnou dobu jeblo, nekonají.
Můžeme sice nakrásně meditovat o tom, jestli je možné podruhé vstoupit do té samé řeky, ale vzhledem k tomu, že prakticky pořád do každé řeky nějaká firma potají nebo poťouchle pořád něco vypouští, tak se nám celkem hbitě mění už jenom základní chemické složení há dvě ó. Respektive směsi vody a bohaté škály dalších zajímavých sloučenin.
Co s tím? Když to drasticky zkrátím, tak jediné, co nám zbývá, abychom se neutopili ve vlastním smutku a žalu z toho, že prakticky není cesty zpět, je naučit se žít samostatně. Sám za sebe, tak, abych se nemusel na nikoho spoléhat, abych uměl improvizovat a v podstatě, abych byl stále připravený klidně i na to, že barák může být najednou v plamenech a já budu stát na ulici s evakuačním zavazadlem nebo evakuační igelitkou či v lepším případě s batohem na zádech a nebudu vědět, kam se vydat. Asi někam směrem dolů…