Předpokládám, že znáte historku o Pandoře, která se odehrála kdysi, kdy lidé byli ještě spokojení se svou existencí na tomto světě a všeobecně panovala spíše dobrá než špatná či blbá nálada a lidé se spontánně radovali ze svých úspěchů, ať už na poli sportovním nebo pracovním. Jak všeobecně známo, nic tak nenasere jako cizí úspěch a nevyhnuli se tomu ani bohové, kteří začali lidem závidět a tak pověřili božského kováře Hefaista, aby z hlíny uplácal takového hliněného robota, samozřejmě, co vás asi jako první napadne, že Hefaistos stvořil Golema, ale tentokrát místo urostlého kulturisty splácal z hlíny ženskou postavu, kterou nazval Pandora (Všemi bohy obdarovaná). Bohové byli spokojení a poslali Pandoru na zem, aby se vdala za titána Prométhea, což byla taky kapitola sama pro sebe. Prométheus od počátků stvoření člověka fandil lidem a poradil jim, jak zacházet s ohněm. Do té doby byl člověk spíše víceméně na úrovni zvířete, celá řada zvířat byla silnější než člověk, ale člověk s hořícím klackem v ruce, to už bylo jiné kafe. To se bohům také nelíbilo, tak se snažili Prométhea nějak vytrestat, buď ho přikovali ke skále a na krk mu pověsili cedulku Denně čerstvá játra a každý den přiletěl orel a játra mu z těla vykloval. Potom orla šípem zastřelil Hekules, Prométhea vysvobodil a tak bohové hned přišli na myšlenku, že na něho pošlou něco daleko horšího – hezkou ženskou. Jako svatební dar jí dali skříňku (od toho vznikl termín Pandořina skříňka) a do té skříňky jí dali všechny možné dary, hlavně takové, které sami už nepotřebovali, takže Pandora s sebou nakonec vezla velkoobjemový kontejner se špatně tříděným odpadem, ale bohové neřekli, co všechno ve skříňce je.
Prométheus byl ale mazaný, řekl, že Pandoru nechce, ani se skříňkou ani bez skříňky, více se mu zamlouval život zajištěného dobře situovaného mládence, něco jako ajťák, který má porsche a hromadu volného času a tak si Pandora vzala za muže jeho bratra. Potom seděla doma a furt zápasila s nutkáním začít se štrachat ve skříňce, aby viděla, co všechno jí bohové nadělili. Inu, podle těch starých, klasických bájí, bych řekl, že lidé neměli ke svým bohům přehnaně dobrý vztah. A možná zaslouženě. Protože Pandora jednoho krásného dne skříňku otevřela a ven se vyřítily starosti, obavy, zklamání, bída, duševní poruchy, psychopatie, vlastní názory, dluhy a bylo mezi nimi i sto nejbohatších Čechů a všemožné nemoci a pandemie a k tomu hromada nepoužitých, zbytečných roušek a respirátorů, bolest a žal a revmatismus a rakovina a i když Pandora víko skříňky rychle (nebo si myslela, že rychle) zaklapla, tak dole na dně se krčila už jenom mlhavá postavička naděje, která se tam nějakým omylem připletla. No, prostě hrozná historka.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, tak asi to bylo k něčemu dobré, nevím, jestli nám k něčemu posloužila Pandořina skříňka, stejně asi jako k čemu byly dobré Hirošima a Nagasaki, člověk by se měl vždycky na chvilku zamyslet, než něco plácne, nicméně, také se říká, že se všechno opakuje. Lidi jsou vyplašený z AI, umělé inteligence, tuší, že se v nešťastně složených informacích může skrývat konec naší současné civilizace, zajímavý názor, ani s ním moc nepolemizuji, ale když už je řeč o tom, jak se všechno opakuje a jak se všechno stále točí dokola, tak mě k tomu napadlo, že my všichni, jak se známe a každý o každém víme, jak nikomu nic dobrého nepřejeme a chybí nám jenom peníze (neboli volnost), abychom se všem, na které jsme naštvaní pořádně pomstili, tak se všichni mačkáme ve velké Pandořině truhle a netrpělivě čekáme, až nás hliněný robot vypustí ven. Taky je to úhel pohledu.
