Mluvil jsem dnes s jedním svým výborným známým a v podstatě i tak trochu spolupracovníkem, který naprosto bezvadně ovládá ruštinu a ukrajinštinu a tak jsem se ho zeptal, jak se řekne ukrajinsky, ničeho si nevšímejte a jeďte si svoje bomby. A on mi na to řekl, že to v ukrajinštině vůbec není, že by určitě nevěděli, co tím myslíme, kdybychom jim řekli, aby si jeli vlastní bomby. Jestli by to nebrali jako odmítnutí pomoci. A my bychom pak třeba sami potřebovali první pomoc.
A kdybychom jim řekli, ať teď neotravují a přijdou, až budou vědět, co je v prdeli měkkýho, tak by asi taky nerozuměli. Člověk se kolikrát těžko domluví i s vlastním sousedem. Docela dobře si pamatuji, jak jsem sám emigroval v roce 82 do tehdejšího Západního Německa – a hned jako kdybych slyšel, no vidíš, debile, mohls být rád, že tě laskaví Němci přivinuli na svou hruď, no, ale moment, to byla setsakramentsky jiná situace, Němci zavinili druhou světovou válku, nevím, jak se to teď učí ve školách, ale ve skutečnosti se tak nějak kolem roku 1939 Německo začalo vrhat na své sousedy, na Polsko, na Francii, na Československo, na Rakousko, Holandsko, Belgii, Lucembursko a na Anglii a nakonec i na Sovětský svaz, přečtěte si něco z dějepisu, než to bude přepsané do nějaké pohádkové podoby, že německé neziskovky měly co dělat, aby udržely mír v Evropě a ve světě, ale ty hloupé státy se mezi sebou tak dlouho hádaly a navzájem se nesnášely, až to vyústilo v likvidaci šesti miliónů Židů a Německo muselo vzniklý konflikt řešit prostřednictvím speciální vojenské operace. Ve skutečnosti Německo nemělo po roce 1945 úplně čisté svědomí, takže například českoslovenští občané dostávali azyl v Německu prakticky automaticky, stačilo překročit hranice a vyplnit dotazník. Pokud jste tady něco ukradli nebo někoho zabili jako třeba bratři Mašínové, tak jakmile jste byli za čárou, tak vás už nikdo nestíhal. Češi žádný mezinárodní průser nezavinili, ani nikoho nekolonizovali, takže nebyl důvod někomu něco, třeba i z morálních důvodů splácet nebo kohokoliv zahrnovat azylovými výhodami. V Německu se žadatelé o azyl ubytovali v lágru, odkud byli potom rozváženi po celém Německu. V různých obcích, vesničkách a menších městech byli potom registrovaní, dostali byt a možnost chodit na kurzy němčiny. Když se jim potom podařilo dostat práci a měli dost peněz a potvrzený azyl, mohli se přestěhovat kam chtěli a vykonávat jakoukoliv práci, na jakou stačili. Samozřejmě se v azylovém ekonomickém hodokvasu vyskytla i hromada podvodníků, kteří se například přihlásili na několika „odběrních“ místech najednou, byli registrovaní u několika bank, kde si vybírali podporu, pokaždé pod jiným jménem, no, když se něco podobného začalo praktikovat i u nás, tak z jakéhosi těžko definovatelného důvodu se podobná ekonomická zvěrstva statečně přehlížela. Stát se raději snažil šetřit na důchodcích, zřejmě pod heslem Tahle země není pro starý!
Chcete mít peníze? Není problém. Chcete žít věčně? Není problém. Chcete mít dobrou kondici a bezvadné zdraví? Není problém. Chcete se zbavit nepříjemných nemocí? Chcete žít bez rakoviny? Není problém. Jediný problém je, jak se to všechno v poměrně krátkém čase naučit. Neříkám, že neporadím, je několik zajímavých základních informací, které se rozhodně vyplatí vědět. Řekl bych, že pro celý život, i kdyby měl být zatraceně dlouhý.