V jinošských letech jsem si s nadšením přečetl sci-fi knížku Prodavač vzduchu, která u nás vyšla v roce 1961 ve vydavatelství Naše vojsko (to ještě bylo naše). Autor Alexandr Romanovič Běljajev sepsal fantastický příběh o mladém vědci, který se dostal do tajné podzemní továrny na zkapalňování vzduchu. Na tom by ještě nebylo nic divného, ale podivné byly cíle majitele továrny, který měl v úmyslu zkapalnit všechen vzduch, který je na Zemi k dispozici a uložit na neznámém místě, aby mohl vydírat lidstvo, marně lapající po dechu. Jak všichni víme, vzduchu je relativně hodně a zatím je zdarma, ani lidi s větším obsahem plic nebo lidi, kteří jsou zvyklí dýchat zhluboka, nemusí řešit vyšší poplatky nebo daně, ale na druhou stranu je pravda, že vzduchu není neomezené množství. Vzhledem k velikosti vesmíru je vzduchu vlastně docela málo, téměř pranepatrně.
Román pokračuje zevrubným popisem, jak šílení vědci stavějí složité aparatury, plné různých pístů a pump na vzduch, pracují ve dne, v noci, atmosféra řídne, po nějaké době už padají nejen ptáci, ale i letadla a balóny, protože se neudrží ve vzduchu, který začíná citelně chybět – a mistr zločinec si klade první požadavky na mastné výkupné.
Je to docela zajímavá myšlenka. Podobné nápady měla celá řada dalších autorů vědecko-fantastické nebo spíše jen fantastické literatury. Při osidlování Marsu se též často řeší problém, co s nedostatkem vzduchu, kdo viděl dnes již kultovní film s Arnoldem Schwarzeneggerem Total Recall, tak by mohl vyprávět. Já sám jsem ve svých knihách a filmech často řešil otázku citelného nedostatku kvalitních šašků v manéži a též nebylo jednoduché dospět k jakémukoliv uspokojivému řešení. Co si budeme povídat…
Jsou to všechno náměty, romány, povídky a filmy, kterým říkáme „fantastické“, ale i ve skutečnosti existuje jedna komodita, o které se moc nemluví a přitom je stejně důležitá jako vzduch a současně v nás budí dojem, že je k dispozici v neomezeném množství – je to čas. Je celkem jasné, že podle toho, čemu a komu budeme svůj čas věnovat, se bude měřit kvalita našeho života. Pokud budeme svůj čas věnovat pitomostem, zbytečnostem, duškovinám, popřípadě youtuberským záchvatům částečné nesvéprávnosti, budeme se na smrtelné posteli nespokojené mrskat, ale už bude pozdě. Čas, který jsme na cokoliv spotřebovali, se už nedá vrátit a nedá se ani vymodlit či jinak získat zpět. Jakmile zazní hrana a objeví se Game over, je vymalováno a pokud nám v tu chvíli dojde, kolik svého času jsme nevěnovali sobě, svým radostem a zájmům a lidem, kteří nám mohli přinášet radost a čuměli jsme na absolutní kokotiny, tak nám z toho jebne ještě pár vteřin před oficiálním úmrtím.