Pamatuji si, jak jsem jel s československou delegací z Krátkého filmu na festival animovaného filmu v Krakově, byl jsem jedním z nadějných tvůrců a v roce 1977 jsem natočil, tedy vymyslel námět, sepsal scénář, nafotil obrázky a potom ve studiu natočil autorský film Jedna z možných cest (v případě mimořádně třeskutého zájmu mohu eventuálně i poslat přes mail odkaz, z hlediska naší české filmografie jde o celkem unikátní kousek, perlu, kterou nejspíše už nikdo neuvidí, nespatří a ani se nad ní nezamyslí) – raven.argoni@seznam.cz
No a když jsme dojeli do Krakova, tak zrovna udeřila příšerná vedra, to byla taková vedra, že se bezmála tavilo olovo v kostelních oknech a vitrážích. Ubytovali jsme se a večer, po setmění jsme absolvovali první projekci, ale diváků tam moc nebylo, protože se každý bál, že by se mohl během promítání vypařit. Zabarikádovali jsme se v hotelu, zatáhli těžké závěsy, polovina naší delegace, čítající zhruba tak dvanáct lidí, hned onemocněla a ulehla s chřipkou nebo s angínou, což je docela zajímavé, vždycky jsem měl zato, že zrovna chřipka a angína jsou nemoce, které se s nadšením prosazují hlavně v zimních měsících a chladu, no, to je jedno. Byla tam s námi též jedna milá dívenka, studentka Famu, s tou jsem bavil asi nejvíce, protože ostatní byli mimo a pamatuji, jak jsme se bavili hlavně o tom, že když je člověku vedro, tak by se měl svléknout, protože oblečení ztrácí svůj původní smysl. Ona souhlasila a snažila se obhájit svou teorii, že i když odloží veškeré oblečení, které má na sobě, tak dokud má na nose brýle, tak stále ještě není úplně nahá. Což jsem samozřejmě chtěl vidět a tak jsme s těmi teoriemi různě experimentovali a už ani nevím, kdo dal komu zapravdu, ale byl tam s námi též jeden profesor Filmových umění, který byl už starší, mohlo mu být už něco přes šedesát, takže si asi pamatoval ještě když se u filmových kamer muselo během jednotlivých záběrů točit klikou a ten chlap byl skutečný přírodní úkaz, protože, i když jsme chodili venku po rozpálených ulicích a byli jsme na náměstí, kde se na dlažbě daly smažit lívance, tak on byl jediný, kdo si pochvaloval příjemné počasí a přitom měl na sobě kalhoty, košili s dlouhým rukávem, tričko, kravatu, vestu a sako, které nesundal, ani když do něj sluníčko málem propálilo díru. Byl to jediný člověk v Krakově, který byl naprosto spokojený s počasím a v padesátistupňovém vedru se v kravatě a v zimním saku rozvaloval v téměř prázdném kinosále, kde polonahé uvaděčky a hostesky polévali studenou vodou chroptící zoufalce, snažící se doplazit k prázdným šatnám a k východu. Od té doby si myslím, že odolnost vůči vysokým teplotám, které nás mohou překvapit takříkajíc od přírody, je ryze individuální a patří mezi věci, které se nedají globalizovat. Když jsem se ho zeptal, jestli si nechce odložit aspoň to sako, tak bodře odtušil, ale vůbec ne, mně je fajn.
Můžete s vedrem zápasit třeba tak, že si na hlavu vysypete škopek s ledem nebo se můžete rezignovaně přehřívat a čekat na celkový kolaps, popřípadě se s tím můžete vyrovnat pomocí rituálů, nejlépe samozřejmě sexuálních. Nezapomenout přitom na brýle!