Již od útlých, téměř batolecích let jsem měl rád koláže, vystřihovánky, slepovánky, byl to pro mě otevřený vchod do světa fantazie. Vystřihoval jsem si všechny možné obrázky a kresbičky a fotky z novin, časopisů a kalendářů a slepoval z nich úplně jinou realitu, než v jaké se původně vyskytovaly. Nechal jsem Červenou Karkulku bojovat proti Vikingům a později pod mým velením, když převlékla červený kabát za modrý, tak vedla lid na barikády, zatímco vlk se proháněl po lese, vtipně převlečený za růžového myslivce. Později jsem své koláže a fotomontáže rozpohyboval v animovaném filmu a bavilo mě to natolik, že jsem u své záliby ve výtvarných nestvůrnostech setrval dodnes. Není to tak jednoduché, jak to na první nebo i druhý pohled vypadá, můžete si zkusit jakékoliv mé, třeba i méně významné dílko zopakovat nebo jen napodobit a myslím, že už tolik přiblblých poznámek o dětské zábavě a infantilním pseudoumění neuslyším. Ale to jen tak na okraj.
Je to jak duševní porucha, chvilku na mě nedáváte pozor a hned něco neopakovatelného vytvořím, a byly to desítky tisíc fotek, možná spíše stovky tisíc fotografií, kdybych je měl všechny podepsat, tak skončím se zlomenou rukou a rozdrceným zápěstím. A kromě toho to bylo také několik stovek hodin filmů, ať už to byly filmy animované, hrané nebo pornofilmy, to byl takový můj speciální koníček, protože se to dobře prodávalo a já jsem rozený ekonom. A zřejmě také proto mi hromada lidí záviděla, ale co mohli dělat? Když tady byli komančové, za totáče, tak mi zakazovali psát, vydávat knížky a natáčet filmová veledíla, tak jsem odešel a stejně jsem si všechno dělal po svém. Když jsem se vrátil, tak tady byli ti samí komančové, akorát převlečení, všechno to trochu připomínalo maškarní ples, jako z nějakého hororu, každý měl nějakou chytlavou masku a divadelní převlek, jako jo, dobrý, jako umělec, zatížený na fotomontáže a koláže to dovedu ocenit. No nic… teď jsem si vzpomněl, jak mi jedna moje známá vyprávěla, že když byli s děckama ještě na škole, taky to bylo za totáče, tak jejich učitel přinesl do třídy gramofon a začal jim přehrávat projev prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. No, zatímco Gottwald hřímal z gramofonu, tak pan učitel chtěl ještě něco říct, chtěl pohodit do třídy nějaké to učitelské moudro, tak se otočil na běžící gramofon a povídá, ehm, promiňte, soudruhu prezidente, mohl byste ještě na chvilku… já jenom potřebuji svým žákům něco říct… Gottwald hřímal dál a učitel nevěděl, co má dělat, tak něco koktal a všichni byli polomrtví smíchem, ale, soudruhu učiteli, to není soudruh prezident, to je soudruh gramofon, ten vás neuslyší…
No prostě sranda, takže když nemůže velký soudruh nasadit proti jakékoliv odlišné myšlenkové koncepci a konkurenci cenzuru – a není v tom sám, princip cenzury používají všechny sekty a všechna náboženství a také všechny mafie a všechny zoufalé spolky, kterým chybí normální silné argumenty, takže se musí spoléhat na nějaká svá „desatera“ a podobné nesmysly, anebo se snaží vykonávat tlak pomocí bojkotu, což znám také, kolikrát se v nějaké redakci, v televizi nebo v rádiu mohli všichni posrat, když zjistili, že mě někdo omylem pozval, tak se z toho snažili rychle vyvléknout nebo se rozhovor natočil, ale už nějak nezbyly síly na to, aby se uveřejnil. Poznal jsem, že nejlepší zatím je mít své vlastní webovky, kam se nikdo jiný nedostane a tam si mohu řádit jak černá ruka a můžu si říkat co si myslím, i když ono to zase až tak moc revoluční není a často ani magické či rituální. Spíše bych řekl, že se snažím o originalitu, které je v poslední době též jako šafránu.