Základním zákonem v celém našem vesmíru je podle našeho chápání a naší logiky, kterou se řídíme, popřípadě se jí snažíme řídit – zákon akce a reakce. Jakýkoliv projev síly, která má svou (kvantitativní) velikost a určitý směr je kompenzován stejně velkou silou opačného směru. Například narazím nosem do zdi a v tu samou chvíli mi zeď stejnou silou vrazí do mého nosu.
Stejně tak i podle společenských zákonů, když cokoliv podniknu nebo se snažím cokoliv změnit, hned se objeví hromada oponentů, kteří se snaží o přesný opak. Je zajímavé, že ani Velký fyzik Newton si nevšiml mimořádné důležitosti „akce a reakce“ a jaksi „definoval“ tři základní mechanické zákony – zákon setrvačnosti, zákon síly a zákon akce a reakce, přičem my už víme, i když nejsme Newtonové, že zákon setrvačnosti a zákon síly se dá odvodit od zákona akce a reakce. A pokud se něco dá z něčeho odvodit, tak už to není úplně původní či „základní“, čili to není něco, z čeho se dá vycházet.
Mnohokrát jsem již psal o tom, že se náš svět, čili svět, v němž žijeme, dá chápat jako jedno velké Kašpárkovo divadlo, v němž každý hraje svou roli, částečně podle toho, kolik těch náhod mu osud nadělí a částečně i podle toho, jakou roli si sám v Kašpárkově divadle zvolí. Do jaké míry se dá osud ovlivnit, o tom rozhoduje další hromada náhod, o kterou během své cesty zakopáváme.
V mé studii o psychopatech hraje jednu z hlavních rolí docela normální člověk, můj známý nebo by se dal označit i jako kamarád, znali jsme se od školních let, on se vyučil a začal pracovat, já jsem se pokoušel o školu, ale též jsem zkoušel pracovat, co by člověk neudělal pro peníze – nu a kámoš mi začal vyprávě o jedné své pracovní kolegyni, že je to taková mírná, tichá, submisivní holka, která je vdaná a má za manžela agresivního šílence, který ji mlátí a týrá, hlavně tedy duševně, ale i to zabolí a ona si neví rady, neví, co by měla dělat, jak se ho zbavit nebo jak se rozvést a vyhodit ho z bytu… No a ten můj známý jí začal pomáhat, každý den ji utěšoval, zval na obědy a na večeře, půjčoval jí a později i dával peníze, aby si mohla koupit, všechno co potřebuje a potom jí pomohl i s rozvodem a našel jí vlastní byt, aby se mohla od zloducha odstěhovat a tak nějak se stalo, že spolu začali chodit a byla z toho velká láska a nezůstalo jen při lásce, ale i svatba z toho byla a všichni se zdáli být šťastní. Jenomže doba štěstí netrvala dlouho a všechno opět začalo docela nenápadně, kámoš si začal stěžovat, že si jeho nová manželka či paní či jak ten cizí předmět v jeho bytě nazvat, začala stěžovat na práci, potom si našla jinou práci, pak si začala stěžovat na bydlení, že by to chtělo nějaký větší byt nebo ještě lépe dům se zahradou, jenomže to jsou přání, která se většinou nedají uskutečnit ze dne na den a tak se začali hádat a kámoš si stěžoval, že po něm doma hází různé věci jako nádobí, mobilní telefony, dálkové ovladače a že se chová často jak šílená a že si v nové práci našla nějakého pracovního kolegu, s nímž začala chodit na obědy a na večeře, potom si u něho našla bydlení a on jí začal pomáhat s rozvodem. No a to už bylo období, kdy pro ni neměl dobré slovo a jednou ho ta svině už tak nasrala, že podepsal rozvod a potom už jen řešili, kdy se on odstěhuje z jejího bytu (protože všechno napsal na ni)…
Proto také říkám, že všechny pohádky a příběhy a samozřejmě i báje a legendy je dobré si vyposlechnout až do konce, protože poslouchat cokoliv jen do půlky se většinou nevyplácí. Člověk se snadno mezi těmi půlkami ztratí.
A všude, kde se hovoří o půlkách, můžeme najít zákon akce a reakce, každá akce si najde svou reakci, stejně tak si každý psychopat nebo každý, kdo chce zaútočit najde někoho, kdo na sebe nechá zaútočit, nedá se říct, kdo v našem příběhu měl pravdu nebo kdo byl v právu, příroda nezná „pravdu a lež“, stejně tak nezná pojem spravedlnosti a nerozhoduje, jestli bylo něco fér nebo nefér. To všechno jsou lidská pravidla a lidské vidění skutečnosti. Čili i k bandě psychopatů se dá najít stejně velká banda, řekněme „inverzních psychopatů“, kteří si nechají všechno líbit a kdoví – možná z toho mají i upřímnou radost a potěšení. Proč by to jinak dělali? A proč jim v tom bránit? Jen proto, že chtějí hrát podle svých vlastních pravidel?