plynoucí z moře sociálních sítí, kterých je víc, než červených nití, táhnoucích se skrz různá komunikační témata, když problémy všeobecného dorozumění náhle zabuší na vrata – no prostě, nedá mi to, abych se dnes alespoň stručně nezmínil o problému internetových sociálních sítí. Když internet v bouřlivých devadesátkách vznikl, tak jsme se všichni radovali, jak je to prima, že konečně tady máme jakousi obrovskou, necenzurovanou seznamku, kde se každý může předvádět jak chce a v jakém chce světle. A už tenkrát jsem si říkal, hm, z toho budou jen problémy, protože lidi jsou obecně ulhaný, ukecaný, nepřizpůsobiví, agresivní, nevím, jestli klasik řekl, člověk, to zní hrdě, spíše by se asi hodilo, člověk, to zní tvrdě. Internet nebude místo pro zakřiknuté, bázlivé, upejpavé, bojácné… sedávej panenko v internetovém koutě a budeš-li hodná – tak si tě najdou a zažiješ takovou kyberšikanu, že nebudeš vědět čí seš! A nakonec ti Velký Cukrový Otec, šéf internetového všehomíra dá doživotní Ban na vstup na Facepuk za jednání odporující zásadám komunity. Bude to Ban, zvaný v odborných kruzích Veletrh, což je pokárání, při němž se ti natrhnou kalhoty, trenky a ještě prdel.
Vzpomínám si, jak hromada lidí byla z internetového prostředí zděšená, často jsem slyšel názory, že raději dávají přednost osobnímu styku, protože na internet chodí divné typy lidí, v normálním světě se zdržují normální lidí, zatímco na netu se vyskytují úchylové, inu, ono k tomu dost svádělo zdánlivě anonymní prostředí, člověk se jinak chová v kostele a jinak ve chlívě, prostě podle toho, kde zrovna je. Potom jsem stále dokola lidem vysvětloval, že ti samí lidé, které vidíte kolem sebe, jsou i na internetu, akorát je s nimi trochu jiná komunikace.
Nedávno jsem si přečetl psychiatrickou statistiku, podle níž se za poslední roky přihlásilo na sociální sítě (facepuk a podobně) snad skoro milión lidí a z toho se díky tomu skoro půl miliónu lidí ocitlo v péči psychologů a psychiatrů. Byli to většinou takové ty celkem normální povahy, které ale neunesly silný konkurenční tlak síťových chlubilů – znáte to, každý, kdo někde na netu vystrkuje růžky, tak se chlubí, na jakou jede dovolenou nebo kde už byl, co měl k obědu, co zrovna popíjí, na jaké rekreační destinaci se zrovna nachází, takže, pokud patříte ke statistickému průměru, zmocní se vás celkem rychle neodbytný pocit, že zrovna vám štěstí nijak nepřeje, popřípadě, že se vám nic nedaří, čili, že patříte k těm, kterým se smůla lepí na paty a z toho plynou dlouhodobé deprese a teprve na psychiatrii se vám pokusí vysvětlit jak se věci ve skutečnosti mají.
Takže, v podstatě bych řekl, že internet nepředstavuje žádné zlo, že ani sociální sítě tady nejsou od toho, aby nám srážely sebevědomí a všude, kde dochází k uchovávání a předávání informací, je pouze zapotřebí, aby si člověk v sobě aktivoval správné „klíče“ k pochopení poskytovaných informací.
Vyjděme ze základního psychologického předpokladu, že člověk se rodí jako agresivní bytost s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat – a podle toho se také (obvykle po celý svůj život) chová a jedná. Možná by stačilo porozumět této základní premise pochopení lidského chování a změnil by se celkový přístup lidí k informacím na internetu a ke komunikaci s ostatními uživateli.
Jinak se budou šéfové a ti, co celou tuhle srandu financují snažit omezovat členy svých sdružení, mafií, spolků a společností a internetových sekt pomocí zvýšené kontroly a cenzury, což je bohužel vždy cesta do pekel. Přes jakoukoliv cenzuru se ke svobodě projevu dobrat nelze, to dá rozum. Pokud ještě nějaký je.