Jak asi? Směju se už dopředu.
Ukrajinský nacionalismus – jeho kořeny a povaha
autor: The Saker
Úvodní exkurze do starodávné historie1204 – Východní křížová výprava papeže Innocenta III
Většina lidí mylně věří, že křížové výpravy se odehrávaly na Středním východě a byly namířeny proti islámu. Oficiální záminkou západního imperialismu bylo osvobození Jeruzalému od „muslimských nevěřících“, ve skutečnosti bylo cílem křížových výprav vyhlazení nebo konverze „řeckých schizmatiků“ (ortodoxních křesťanů).
Nejznámější epizodou křižáckého tažení je vyplenění Konstantinopole křižáky v r. 1204, kdy bylo město vystaveno třem dnům naprosto bizarního drancování, rabování a masakrům prováděným západními „křesťany“, kteří vyrabovali a vypálili i ortodoxní kostely, monastýry a kláštery, znásilňovali jeptišky na kostelních oltářích a dokonce posadili prostitutku na patriarchální trůn. Tento výlev genocidní nenávisti byl sotva náhodný, šlo o ranou manifestaci ideologie římské církve.
V historii římské nenávisti k ortodoxní církvi však existuje další, neméně důležitá, epizoda, která je mnohem méně známá. 1242 – Severní křížové výpravy papeže Řehoře IX – na rozdíl od svého předchůdce, který směroval své vojáky do Svaté země, papež Řehoř IX měl odlišný názor. Chtěl konvertovat „pohany“ severu a východu Evropy na pravou víru. Podle něj bylo ortodoxní Rusko součástí pohanských zemí a ortodoxní křesťané byli pohané také. Jeho rozkaz Teutonským rytířům (spirituálním nástupcům Franků, kteří vyplenili a zničili Řím) zněl – všechny pohany buď konvertovat nebo zabít. Tento genocidní rozkaz byl velmi podobný rozkazu vydanému Ante Paveličem jednotkám proti Srbům v druhé světové válce: konvertujte, zabijte nebo vyžeňte.
Ve většině historických knih si papež Řehoř IX vysloužil jméno tím, že zavedl papežskou inkvizici (která nebyla nikdy zrušena), takže není nijak překvapivé, že tento pán neměl chuť projevovat jakékoliv slitování s „řeckými schizmatiky“. Tentokrát se však papežské hordy setkaly s impozantním obráncem – princem Alexandrem Něvským.
Ještě před vypořádáním se s papežovými křižáky Alexander Něvský odrazil předešlou invazi Švédů, kteří vpadli do Ruska a roku 1240 byli poraženi ve slavné bitvě na Něvě. Avšak neméně důležitým je fakt, že Alexander Něvský nebyl schopen porazit mongolskou invazi z východu a tak se ocitl před nutností volby. Komu se podvolit? Princ Alexander (který byl později oslavován ruskou ortodoxní církví jako svatý) byl hluboce zbožným mužem, který měl na paměti Kristova slova, když se ptal, jestli by židé platili daně Římanům: „Nechte proto císaři co jeho jest, a bohu co jemu přináleží“ (Matt 22:21) a „Nebojte se těch, kteří zabijí tělo, ale nejsou schopni zabít duši: ale bojte se toho, kdo je schopen zničit jak duši, tak tělo v pekle.“ (Matt 10:28).
Alexander, který byl velmi dobře informován o politice svých nepřátel, věděl, že jediným cílem Mongolů je vybírat od Rusů daně, ale že nebudou nikoho konvertovat nebo pronásledovat církev. Právě naopak, domněle „divocí“ Mongolové církev a její kněžstvo respektovali a nikdy ji nepronásledovali. V kontrastu s tím dostali křižáci konkrétní rozkaz konvertovat nebo vyvraždit všechny ortodoxní křesťany, se kterými se setkají, jak Římané učinili mnohokrát předtím, a jak učinili i mnohokrát později. Proto se Alexander Něvský podvolil mongolskému chánovi a rozhodl se bojovat s křižáky, které porazil ve slavné bitvě na ledě v r. 1242.
Okupovaná Ukrajina ve 14. století
Po dvojnásobné porážce Ruskem se západní vůdci dočasně svých invazních plánů zřekli, ale ruské vítězství evidentně nepřineslo oblibu Rusů nebo ruské kultury u západní elity. Další vlna invazí západu předvídatelně začala na počátku 14. století a trvala až do r. 1385, kdy Svaz Krewo zpečetil unii Polska a Litvy. A v té době vše, co bylo později nazýváno Ukrajina, bylo plně dobyto Římany.
V r. 1453 pád východního Říma, Konstantinopole, znamenal konec „druhého Říma“ a konec římské civilizace, která přežila pád Říma o celých tisíc let (západní Římská říše padla v r. 476 a východní Římská říše padla v r. 1453).
Římané se pokusili podrobit si ortodoxní svět směsicí hrozeb a slibů, že pomohou Konstantinopoli proti Osmanům, v tak zvané Falešné dohodě z Florance, ale neučinili tak a Konstantinopol nakonec dobyla armáda Mehmeta Dobyvatele.
Moskva se stala „třetím Římem“, posledním svobodným ortodoxním křesťanským královstvím, civilizačním dědicem římské civilizace. Moskva se nyní stala ústředním bodem nenávisti papeženců k ortodoxnímu křesťanství. Další útok západu přišel v r. 1595 a byl opravdu zničující.
1595 – Papež Klement VIII vytváří Ukrajinu
Koncem 16. století byla většina západního Ruska okupována Římany, po dvě stě let (14.-16. st.), tak dlouho, dokud trvalo mongolské jařmo ve východním Rusku (13.-15. st.). Předvídatelně byla situace ortodoxních křesťanských rolníků za římské okupace strašlivá. Ze všech praktických důvodů byli zotročeni, jak vysvětluje Israel Shahak ve své klíčové knize Židovská historie, židovské náboženství.
V důsledku mnoha příčin zaostávalo středověké Polsko ve vývoji za zeměmi jako Anglie a Francie; silná monarchie feudálního typu – avšak bez jakékoliv parlamentní instituce – tam byla vytvořena až ve 14. století, obzvláště za Kazimíra Velkého (1333-70). Okamžitě po jeho smrti vedly změny dynastie a další faktory k velmi rychlému rozvoji moci šlechtických velmožů, pak také drobné šlechty, takže do r. 1572 byl proces zredukování krále na figurku a vyloučení všech ostatních nešlechtických stavů z politické moci prakticky dokončen. Tento proces byl doprovázen oslabením pozice polských rolníků (kteří byli na začátku středověku svobodní) až do totálního nevolnictví, těžko rozlišitelného od přímého otroctví. Přání šlechticů v sousedních zemích těšit se moci nad svými rolníky, jako polští páni (včetně moci nad životem a smrtí, bez jakéhokoliv práva na odvolání) napomohlo územní expanzi Polska. Situace ve „východních“ zemích Polska (Bílé Rusi a Ukrajině) – kolonizovaných a pak osídlených nově osvobozenými rolníky – byla nejhorší. Skutečně, místní elity byly více než šťastné se odrodit a prodat se polským okupantům, aby se mohly těšit privilegiím a vlastnit otroky (předtím Rusko otroctví nikdy neznalo!), zatímco zotročení rolníci zarputile trvali na své víře (je zajímavé, že to bylo také období v historii, kdy se zrodila ukrajinská židofobie – více podrobností viz Shahak). Bylo třeba něco udělat, aby se našlo řešení tohoto problému, a papež (Klement VIII) ho našel: násilnou konverzi místních ortodoxních křesťanů na římský katolicismus – takzvaná Dohoda z Brestu. Tím začalo dlouhé období zuřivého pronásledování ortodoxních rolníků, společným úsilím polské šlechty, jejich židovských dohlížitelů a obzvláště jezuitů, kteří ospravedlňovali jakákoliv zvěrstva pod heslem „ad majorem Dei gloriam“ (k větší slávě boží).
Jeden muž vynikal v pronásledování ortodoxních křesťanů obzvláště: Josfat Kuncevič (o jehož životě si můžete přečíst v textu: Vatikán a Rusko). Kuncevič – který byl nakonec zlynčován davem rolníků – byl pohřben v bazilice sv. Petra v Římě, poblíž, a nekecám, pozůstatků svatého Řehoře teologa a sv. Jana Křtitele (!). Římané o tomto masovém vrahovi stále mluví jako o „mučedníkovi“ a je stále velmi respektován a obdivován moderními ukrajinskými nacionalisty. A je jasné proč – právě během těchto let okupace a pronásledování byla vytvořena moderní „Ukrajina“, možná zatím ne jako území, ale určitě jako kulturní entita.
Etnogeneze „ukrajinského národa“
Národy, stejně jako jedinci, se rodí, žijí a umírají. V podstatě, jak skvěle demonstroval Shlomo Sands ve své knize Vynález židů, jsou národy skutečně vymýšleny, vytvářeny. V podstatě nám 20. století ukázalo vymyšlení mnoha národů ex-nihilo, z ničeho (abychom se vyhnuli, že se někoho dotkneme nebo že se dostaneme mimo, nebudu uvádět příklady, ale bůh ví, že jich je spousta). „Národ“ nemusí mít hluboké historické a kulturní kořeny, nepotřebuje mít legitimní historiografii, v podstatě vše, co je k vytvoření národa třeba, je jisté množství lidí identifikujících se jako komunita – vše ostatní lze vytvořit/vymyslet později. Tudíž argument některých Rusů, že nic takového jako ukrajinský národ neexistuje, je zásadně chybný: pokud existuje dostatek lidí identifikujících se jako Ukrajinci, pak ukrajinský národ existuje. Vůbec nezáleží na tom, že neexistují po tomto národu žádné stopy v historii, nebo že jeho zákládající mýty jsou absurdní, dokud jsou charakteristické společné věci sdíleny jeho členy. A z tohoto hlediska je existence ukrajinského národa, zásadně se lišícího od ruského, nepopiratelnou realitou. A to je obrovský úspěch římské církve – nepopiratelně uspěla ve svém přání odtrhnout západní Rusy od jejich historických kořenů a vytvořit nový národ: Ukrajince.
Jako vedlejší, avšak důležitou věc bych poznamenal, že Mongolové hráli podobně klíčovou roli ve vytvoření moderního ruského národa. Nakonec jaké jsou „základní kameny“ ruské kultury? Kultura Slovanů před pokřesťanštěním Ruska v 10. století? Ano, ale minimálně. Pokračování římské civilizace po pádu 2. Říma? Ano, do jisté míry, ale není to klíčové. Přijetí křesťanské víry po 10. století? Ano, rozhodně. Ale ruský „stát“, který vyrostl z poněkud malého Velkovévodství moskevského, byl rozhodně utvářen mongolskou kulturou a státnictvím, nikoliv Byzancí či starodávnou Rusí. Nebylo by nesprávné říct, že starodávná Kyjevská Rus nakonec dala zrodu dvěma rozdílným národům: ukrajinskému, jehož otcem byla papeženská okupace, a ruskému, jehož otcem byla mongolská okupace. V tomto smyslu je rusofobní výrok markýze de Custine „Grattez le Russe, et vous verrez un Tartare“ (podrbej Rusa a najdeš Tatara) správný. Nicméně stejně tak bych tvrdil, že lze říct „podrbej Ukrajince a najdeš papežence“. A zde již nechci pokračovat v líčení historie Ukrajiny, protože si myslím, že jsem již vše jasně řekl: ukrajinský národ je produktem tisíc let staré nenávisti papeženců k ortodoxnímu křesťanství. Stejně jako moderní rabínský judaismus není skutečně ničím víc, než pouhým anti-křesťanstvím, moderní ukrajinská národní identita je v podstatě soustředěna kolem fanatické, absolutně iracionální a paranoidní nenávisti k Rusku a strachu z něj. Tím neříkám, že všichni lidé, kteří žijí na Ukrajině, se této hysterické rusofobie účastní, vůbec ne, ale nacionalistické tvrdé jádro rozhodně ano.
Římská církev prošla obrovskými změnami ve 20. století a dokonce její jezuité se odchýlili od tradic a myšlenek svých předchůdců z protireformace. Ačkoliv nenávist k ortodoxním křesťanům a Rusům stále v jistých římských kruzích existuje, byla z velké části nahrazena přáním „začlenit“ nebo spolknout ortodoxní církev do papežství prostřednictvím tak zvaného „ekumenického dialogu“. Co se týká řadových pravověrných římských katolíků – ti prostě o této historii naprosto nic netuší, protože se to nikdy neučili. Konečný cíl papeženců je stále stejný – podrobení papeži. Ale metody a emoce se změnily: bývala to nenávist a teror, nyní je to „dialog lásky“. Mezi ukrajinskými nacionalisty a Uniaty se však způsob myšlení prakticky nezměnil. Od týpků jako Stěpan Bandera po jeho moderní následovníky jako Dmytro Jaroš, vůdce Pravého sektoru, se ukrajinští nacionalisté drželi vražedné nenávisti Josfata Kunceviče, a tudíž pak ony šílené výroky, se kterými tito chlápci přišli. Nyní musíme poskočit o 3 století vpřed a podívat se na kořeny fašismu a národního socialismu na počátku 20. století. Musíme tento skok udělat ne proto, že tato století nebyla pro Ukrajinu důležitá – byla a velmi – ale kvůli času a prostoru. Klíčovým rysem doby, kterou přeskočíme, byl v podstatě vzestup moci Ruska, které se stalo za Petra I impériem, a tomu odpovídající oslabení polského a litevského státu, což při mnoha příležitostech skončilo okupací Ruskem.