Možná si řeknete, kdo by nechtěl, ale to není ta správná odpověď, protože ve skutečnosti se drtivá většina lidí nechce dožít žádného extrémně vyššího věku. Je to zřejmě spojené s tím, že každá sranda něco stojí a kdybyste se i podle celkem spolehlivého návodu pustili do tréninku „nesmrtelnosti“, což je v podstatě meditační cvičení, tak zjistíte, že vás to stojí čas a peníze, jinými slovy, už to dávno není jen otázka chtění, vůle a dobrého předsevzetí, ale čistě a pouze otázka peněz. Nevím, kdo ve skutečnosti řídí naše kroky, ale rozhodně to dělá tak vtipně, že díky nenápadné výchově i ti nejbohatší z nás víceméně souhlasí s tím, že z tohoto života odejdou či doslova vypadnou mezi šedesátkou a osmdesátkou a nikdo se tomu nebude divit, spíše uslyšíte hlášky jako, eh, co naděláš, byl tady dost dlouho, své si užil, co si mohl ještě přát? Je to takový docela komický problém a několikrát jsem o tom již psal, že lidé, kteří na to nemají, jsou ochotní udělat všechno na světě, jen aby tady mohli být třeba o dvacet nebo o třicet let déle (což je naprosto reálné) a pouze z toho důvodu, že na to nemají, umírají brzy, prožívají své životy ve zkráceném vydání a odcházejí do věčných lovišť naštvaně, chudí jak kostelní myšky, zatímco zbohatlíci nebo prostě lidé movití, jakékoliv akce na prodloužení svého života živě odmítají. Je dobré si stále dokola uvědomovat, že život, který právě teď máme, je naprosto jedinečný a originální, že žádná druhá možnost, ani žádné pokračování současného života neexistuje. Nevěřte na pitomosti jako jsou reinkarnace nebo životy po životě, popřípadě život v ráji nebo tisícileté království Ježíšovo, jestli vám něco takového straší v hlavě, je to pouze hra vašeho podvědomí, představivosti a fantazie. Realita je těmto představám na hony vzdálená, nic takového ani podobného neexistuje, jakmile vypadnete z tohoto života, je to definitivní tečka, konec, game over a následuje už jenom to, že na vás za pár let všichni, i ti, kteří vás přežili, zapomenou a už si na vás nikdy nevzpomenou. Je to podobná situace, jako když jdete do kostnice a tam přemýšlíte nad náhodně vybranou lebkou, přilepenou na zdi, komu asi patřila a jak byl dotyčný jedinec nadšený ze svého života.
Individuální uvědomělá existence je absolutně nenahraditelná a neopakovatelná, proto mě vždycky překvapí, když se setkám s někým, kdo nevyužije všech možností, které má k dispozici, aby se udržel naživu co nejdéle. Podle mé definice je smyslem života udržet se naživu a těžko vymyslíte lepší definici, tak o tom aspoň zkuste přemýšlet.
Občas si vzpomenu na jednoho z nejbohatších Čechů, Fíďu Schlého, kterého jsem znal osobně a bylo to zrovna v době, kdy jsem nabízel zájemcům o zdravý životní styl svůj kurz Magie života (jinak se to jmenovat ani nemohlo) a občas jsem se Fídi ptal, jestli by též neměl zájem naučit se něco z mé nabídky, ale vždycky mě odmítl, většinou s tím, že je to blbost a že nic takového nepotřebuje, protože je dost bohatý na to, aby si zaplatil ty nejlepší doktory. No, Fíďa byl o něco mladší než já a zemřel v roce 2018 jeden den před svými nedožitými sedmdesátými narozeninami, ve věku 69 let. Kdyby vydržel ještě den, dožil by se sedmdesátky. Teď, nedávno měl výročí, i když si ho asi moc neužil. Znali jsme se poměrně dlouho, i když je pravda, že se Fidelis moc nechlubil tím, že zná jednoho potrhlého kartáře, s nímž jde občas na večeři, aby se dozvěděl pár zajímavostí ze své budoucnosti. Ale i tak jsem nikdy nepochopil, proč si nenechal poradit, třeba jak se vyhnout rakovině nebo jak se dožít o třicet nebo i čtyřicet let víc, než to dokázal na první pokus. Čas od času si na něho vzpomenu, měl jsem ho rád jako kamaráda i když vím, že se na mě díval trochu s despektem, ono to ani jinak nešlo, když patřil mezi nejbohatší magnáty v České republice (v koupelně si nechal udělat odpadní roury ze zlata) a já zase patřil mezi ty nejchudší, sblížilo nás vlastně pouze to, že jsem mu jednou pomohl vyřešit jeden dost velký problém a protože všechno dobře dopadlo, stali se z nás kámoši, i když, jak říkám bohatý chudému nevěří, což je prostě pravda, která bohužel může mít na osud kohokoliv z nás fatální dopad.
A to je právě to, co nedokážu pochopit, že i člověk, který dokáže využít náhodného vzedmutí kvality času a podaří se mu získat nepředstavitelné množství peněz, nemyslí na svůj život, na svou bezpečnost a nic nedělá ohledně prodloužení své aktivní existence. A řeknu vám, že čím jsem starší, tím víc na tento problém myslím. Jak jsou někdy takové ty ankety, co byste dělal, kdybyste v loterii vyhrál třeba padesát miliónů (myslím samozřejmě eur) a lidi odpovídají, no, splatil bych dluhy nebo koupil bych si ferrari, popřípadě vilu v Praze, já bych asi většinu peněz vrazil do prodloužení svého aktivního života, teď už vím, co která akce na záchranu vlastní existence stojí, čemu se vyhnout a po čem naopak živě skočit. Má to svých pár nepsaných pravidel, protože jsem o tom zatím ještě nepsal a pravděpodobně ani psát nebudu, připadal bych si dost divně, kdybych radil lidem, kteří si to mohou dovolit a pak bych jen čuměl na něco, co si sám se svými srandovními příjmy dovolit nemohu. Patová situace.
Když si položíme otázku, kdy by mohl být člověk spokojený, tak přijdeme na to, že v podstatě by mohl být spokojený, když by dosáhl natolik vysokého pravidelného a garantovaného příjmu, aby si mohl dovolit dělat či provozovat cokoliv, co ho baví, co ho těší, co ho naplňuje a z čeho má radost. Mnoho lidí, jak jsem si všiml, se v poslední době věnuje malování, ano, je hezké namalovat třeba třicet velkých obrazů a udělat z nich výstavu, musí to být parádní pocit, já jsem vždy, po celý život inklinoval k fotografování, taky si dovedu představit, jak bych byl na vrcholu blaha, kdyby se mi podařilo sestavit ze svých fotek výstavu, ale to se už asi nikdy nestane, je zajímavé, že se mi nikdy v životě nepodařilo udělat výstavu ze svých fotek podle svých vlastních představ. Je to pořád dokola otázka peněz, většinou jde o peníze, které někde chybí. Občas mi připadá, že čím větší chujovinu si v této republice vymyslíte, tím větší je pravděpodobnost, že na to získáte dotaci, podporu nebo ke všemu ochotného mecenáše. Naše kámoška Alenka se též věnovala malování, je zajímavé, že se věnovala abstrakci, někdy se tomu též říká odborně Art Brut a i když se tomu může věnovat skutečně každý (i ty, Brute?) není moc lidí, kteří by v tomto směru skutečně vynikli. A opět to samozřejmě všechno začíná a končí u nedostatku financí.
Alenka nám takhle pilně tvoří už přes deset let, mezitím založila rodinu, povila děti a přitom vypadá stále stejně, co by za to mnoho jiných žen dalo. Je to podobné, jako když jsem kdysi slyšel jednu úspěšnou českou modelku, jak si povzdechla, jednou bych chtěla hrát v Hollywoodu… a já to odpověděl, tak, proč tam nehraješ?