Uvědomujete si, že jakýkoliv náš projev na veřejnosti nebo na tom, co se nazývá veřejnost, je v současné době tvrdě cenzurovaný? Možná si řeknete, no a co? No, bóže, nemůže si každý sopel z ulice vycintávat pentli, jak se mu líbí, to by se lidé mohli na veřejnosti urážet do ztráty vědomí a nikdo by neměl ani právo se hájit proti psychopatickým pomluvám… ale pozor, tady si, bohužel, ten, kdo tohle tvrdí, trochu plete pojmy. Něco jiného je urážka, pomluva, znevážení a něco jiného je omezení práva k něčemu se vyjádřit. Když nás někam pozvou na oběd, tak každé dítě ví, že tam nemůžete vejít se slovy: „Máte tady pěkný bordel… a co je to za smrad, to je z kuchyně?“ Stejně tak, když někomu řeknu, že je idiot nebo, že si myslím, že je idiot, je to samozřejmě můj osobní názor a mohu se mýlit, ale ten člověk mi připadá jako idiot, promiňte, že to tak říkám, ale máme demokracii, mohu říct, co si myslím, ne? Na to by nám asi idiot opáčil, že se s takovým čurákem bavit nebude a skončilo by to prohozením dveřmi směrem na ulici, takže ještě jednou – podstata slušného nebo diplomatického chování spočívá právě v tom, že neříkám, co si myslím nebo co si mohu myslet. Jsou určité společenské normy, které se při zachování společenského chování a slušného vyjadřování nemohou překročit. Opět si vzpomínám, jak jsme jednou čekali v čekárně na doktora, psychiatra, až přijde a začnou ordinační hodiny a potom tam pan psychiatr vkročil i se svým malým synkem, zřejmě šli právě z oběda a malý klučina zvolal: „Tatí, to jsou ti blbci?“
Takže je rozdíl mezi fackou a masáží obličeje, je rozdíl mezi vyjádřením svého názoru, který se dá vyjádřit i slušně a sprostou pomluvou, která se nezakládá na pravdě nebo je vymyšlená tak, aby někoho poškodila. To samé platí pro erotiku a pornografii v umění a v osobním projevu, každý ví, co se dá označit jako „nevhodné“ a co je „zakázané“. Mezi zakázené věci patří hlavně odlišné politické a ekonomické názory a pokud je něco zakázané (několik lidí přijde k názoru, že by se něco, ať už je to projev nebo názor, mělo zakázat), jde o cenzuru.
Cenzura je mimořádně nebezpečný jev, protože poškozuje myšlení, intelektuální projev a komunikaci. V podstatě by se dalo říct, že nenajdete nic, co by mělo podléhat cenzuře, vždycky se ptejte, jestli to už někoho poškodilo. Pokud se ptáme, jestli je něco vhodné nebo to není vhodné, jsme spíše v oblasti výchovy, na kterou může mít každá společnost různý názor (tantra nebo porno pro děti), nicméně zde by se spíše dal použít výraz „tabu“. Jsou tabuizované činnosti, popřípadě tajemství (státní tajemství), které jsou určené pouze pro vyvolené nebo prostě nejsou určené pro veřejnost, ale to není cenzura, protože cenzura se kvalifikuje na cenzuru právě tím, že je uvalená na všechno pro všechny, jde o celkovou svobodu projevu, nejde o to, že někdo, kdo stojí za vámi nahlas vykecá, jaké máte v rukou karty.
Od vzniku Československa zde byla zavedená cenzura, kterou většina obyvatel považovala za celkem přirozenou, vadila hlavně intelektuálům, kteří nemohli nebo nesměli psát o svých potížích a o tom, co se jim ve společnosti nelíbilo. Během tzv. „první republiky“ cenzura fungovala rovněž, neboť se téměř vždy o některých tématech nedoporučuje psát. Češi vlastně zažili dvě období, kdy byla cenzura zrušena nebo téměř zrušena a to bylo poprvé v roce 1968, z toho nakonec byl průser ve formě násilné návštěvy vojsk Waršavské smlouvy, neboli „rusáků“, jak víme dodnes a podruhé se cenzura zrušila na přelomu let 1989 a 1990. Od roku 2000 se opět nenápadně, ale vytrvale cenzura vrací, je v podstatě jedno, pod jakými záminkami a z jakých oficiálních důvodů, ale v současnosti si bez „vyšší kontroly“ člověk opět nesmí ani uprdnout. Takže si z toho můžeme vzít poučení, že cenzura je nejsilnější brzdou pokroku a svobodného myšlení a v současné době nás už opět fackuje ze všech stran, podobně jako to bývalo za dob starého Rakouska-Uherska. Sám za sebe jsem trochu na rozpacích, co z toho kdo má, jedině snad jestli se jedná o jedince s narušeným myšlením, není mi jasné, čím by mohla ostatní obyvatele této planety ohrozit například výše uvedená ilustrační fotka, jakých mi během posledních pár let zmizelo vlivem „cenzurování“ na desítky. Nejsme opět v rukou šílenců, jako tomu bylo za dob budování socializmu v Čechách, kdy se nesměla na veřejnosti objevit jiná fotka než záběr na pracujícího dělníka v továrně nebo rolníka na poli?