Údajně jsou zkušenosti k tomu, aby se předávaly. Nevím, jestli se předávají jen tak mirnixdirnix samy od sebe, takhle to asi nefunguje a když jsem tak nad tím přemýšlel, přišel jsem k závěru, že s předáváním zkušeností je to podobné jako, když se rozhodnete, že půjdete ostatním příkladem. Jdete příkladem a najednou zjistíte, že si vás nikdo nevšímá, nikdo nevnímá, že jdete příkladem. Třeba (například) se rozhodnete, že budete jezdit pouze povolenou rychlostí a nikdy jinak a hned máte za sebou kolonu běsnících řidičů, nezdržuj, debile, už ti někdo řekl, že se táhneš jako smrad? A hned vás všichni považují za „řidiče v klobouku“ – o „řidičích v klobouku“ jsem již několikrát přinesl celkem obsáhlou psychologickou studii, takže dalšího opakování již netřeba, ale je hrozně těžké chodit nebo se třeba jen ploužit, popřípadě kulhat ostatním příkladem, stejně jako marná se projeví každá snaha předat komukoliv jakoukoli zkušenost. Ať již svou vlastní nebo odněkud půjčenou. To už se ukazuje jako daleko lepší nikoho k ničemu nepřemlouvat a nechat všem dosud žijícím subjektům volnou ruku, aby si své vlastní zkušenosti vytvářeli sami. Možná to bude nějaký, dosud ne příliš přesně definovaný přírodní zákon, že každý se holt jednou musí ležérně opřít o rozpálený sporák nebo šlápnout do… prostě vstoupit do strany, popřípadě naletět podvodníkovi nebo se z posledních sil vracet v podroušeném stavu z hospody domů. Popřípadě se domů vracet kanaláma ve slipech z kasína.
Celý život jsem se věnoval fotografii, fotomontážím, filmovým trikům a kolážím, dlouhá léta jsem pracoval v Krátkém filmu Praha, ve studiu animovaného filmu Jiřího Trnky, práce to byla zajímavá a v mnoha směrech poučná – a už jsme zase u toho poučování. Samozřejmě se u mě projevovala pracovní deformace, i když jsem s normálním, běžným, levným foťákem dělal fotky z výletu, prostě mi to nedalo.
Zajímavé je, že mě nikdy nikdo díky mým fotkám neobdivoval, ani se neptal na radu, jak to, že se mi podařilo vyfotit zrovna tento či takový a makový nesmysl. Z téhož důvodu jsem nikdy neměl ani prostor, ani čas a příležitost, začít někoho poučovat o pravidlech vzniku jakékoliv fotomontáže nebo koláže. Trikových filmů jsem na tohle téma natočil snad kolem desítky, vymýšlel jsem příšernosti, s jakými by se za normálních okolností většina lidí nechtěla setkat ani ve snu nebo náhodou. Jakožto výjimečný režisér Krátkého filmu Praha jsem natočil animák s dnes již legendárním Kájou Saudkem, film se promítal na několika filmových festivalech, hudbu k němu složil neméně legendární jazzový pianista Vláďa Klusák (zemřel při nehodě v závěsném kluzáku v roce 1990, letos by mu bylo 76). Nikdy jsem o své fotografické a filmové práci nemluvil, nikdy jsem nikoho neučil, až na drobné výjimky a nikomu jsem nikdy nepředával jakékoliv své zkušenosti. Na druhou stranu je ovšem také pravda, že na to nebyl nikdo zvědavý. Zajímavé.
Takže je docela zajímavé, že i když jsem nafotil a vytvořil desetitisíce fotek, natočil desítky trikových animovaných filmů a napsal pět tlustých a asi šedesát tenkých knih a knížek, tak nikdo se mnou ani jednou jedinkrát neudělal rozhovor nebo interview o mé umělecké tvorbě. A to ani nemluvím o tom, že se moje fotky otiskovaly i v amerických časopisech, což rovněž není pro českého fotografa tak úplně běžné.
