Je zajímavé, kolik lidí mělo a má problémy díky tomu, co dělali a čemu se věnovali za bolševika, ti starší by většinou neprošli prověrkou kvůli roku 1968 a 1969, další borci, Husákovy děti a ti, kdo byli v SSM by se zabili při „pádu důvěry“ kvůli své činnosti v letech 1985 až 1989, problém byl největší v tom, že každý se musel nějak živit, což většinou nešlo alespoň bez tichého souhlasu s politikou Komunistické strany Československé socialistické republiky. Uznávám, že je těžké až prakticky nemožné zbavit se určitého podezření, že kopu proti svým spoluobčanům, v případě, že jsem se aktivně zapojil do likvidace příslušníků buržoasie s jiným než komunistickým smýšlením, to se potom nedá omluvit žádnou „změnou názoru“, zde asi opět zůstává v platnosti poučka, která je i v bibli: „Ne podle slov, ale podle jejich činů poznáte je,“ takže, když vidíte někoho, kdo se nezdráhá brát peníze od mafie, tak asi bude mafián, když bude někdo ochotně a bez reptání brát tučný důchod v podstatě od komoušů, tak i když se bude tvářit jak filosofující intelektuál, bude to s nejvyšší pravděpodobností jen přiblblý komouš.
Mně bylo v roce 1968 dvacet let a jednoznačně jsem se postavil proti Sovětskému svazu a proti diktatuře zdivočelého proletariátu a raději jsem se nechal vyloučit z třetího ročníku Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích a šel jsem pracovat manuálně a zápasit s nutnostní nastoupit vojenskou službu, než abych odvolal své přesvědčení a nakonec jsem se nechal označit za třídního nepřítele, aktivistu proti komunistické straně Sovětského Svazu, než abych ustoupil od svých názorů na demokracii a na cenzuru. No a v dnešní době mohu říct jen to, že jsem z hlediska obecné mazanosti a snahy sžít se s kolektivem udělal všechno špatně. Jednak se ke mně nikdo nepřidal a jednak, když jsem odmítl vstoupit do SSM a do KSČ, tak série různých trestů a „trestíků“ se v naší pomstychtivé společnosti se mnou vleče dodnes. Když jsem šel do důchodu, dostal jsem 2500 Kč (nenaprskejte si do klávesnice a na monitor), dodnes jsem nedostal ani korunu z toho, co se obecně označuje (v moderních mýtech) jako sociální pomoc, ještě jednou to napíši, aby to bylo jasné – z jakékoliv existující sociální pomoci (na bydlení, na péči o 75letého vetchého dědka nebo prostě na cokoli, jako je třeba žrádlo nebo hygienické potřeby) jsem nedostal ve slavné České republice ani korunu. A to všechno jsou stále ještě tresty za protisocialistickou a protikomunistickou a protisovětskou činnost. Co jiného byste čekali, když se na konci roku 1989 a v průběhu roku 1990 nestalo ohledně potrestání zločinů komunismu absolutně nic? Stále nám vládnou ti samí lidé, kteří tady byli za totáče a proč nám vládnou? Protože mají peníze. V politice, v životě, prostě všude platí a vládne jedno jednoduché pravidlo – jak chutná moc pozná pouze ten, kdo drží v rukou brokovnici a kdo má peníze. Žádné jiné zákony v praxi neexistují. Potom je samozřejmě ještě další level „bitvy o zrno“, řežou se mezi sebou ti největší boháči, protože každý z nich chce mít rozhodující politický vliv, větší, než mají ti ostatní, ale jsou to často bitvy, které nejsou na první pohled vidět, proto tolik moudrých nebo moudřejších lidí rádo cituje průpovídku, nic není takové, jak to na první pohled vypadá. To se týká v podstatě i otázky, jestli skutečně někdo někoho zradil, popřípadě kdo koho zradil a kdo komu naopak zůstal věrný? Byli jsme všichni vychováni k tomu, abychom obdivovali věrnost a zavrhovali zradu. Jak se to ale v dnešní společnosti dá spolehlivě poznat? Zradí tajný agent svého zaměstnavatele, když řekne, že pro něho nepracuje? Budeme-li sledovat současný internet, neboli moderní Kašpárkovo divadlo, rozzáří se jednou před námi čistá pravda?