Znáte novou hymnu důchodců? Až si pro mě přijdou funebráci, nebudu doma, budu v práci, ani nevím, kdo to vymyslel, ale připadá mi to docela vtipný.
V čem spočívá naše práce? Je to v podstatě práce, jako každá jiná a spočívá ve fotografování, psaní článků (a občas i knih), natáčení videí a pořádání či prodeje kurzů na proudložení věku a oddálení stárnutí. Kdo by nechtěl zůstat stále mladý, pózovat před a někdy i za fotoaparátem a zvesela se oddávat stále dokola pokračujícímu seznamování se s adekvátním výsekem z přebohaté entity nespočetných druhů různých sexuologicky registrovaných pohlaví. Vraťme se však na chvíli k tomu fotografování. Byla to docela věda, protože, pokud jste se chtěli za bolševika věnovat fotografickému umění, tak největším problémem bylo sehnat fungující a použitelný fotoaparát. Znamenalo to, odhodlat se hned na začátku investovat poměrně vysokou finanční částku do solidnějšího fotografického aparátu a když taková částka zrovna nebyla po ruce, začínali mnozí z nás s nějakým dětským bakelitovým foťáčkem na svitkové filmy 6×6 cm, starším lidem to nemusím dále vysvětlovat, mladším lidem bych to asi nevysvětlil, i kdybych se o to delší dobu snažil. Ušetříme snahu, ušetříme energii a vyhneme se zbytečně vynaložené práci, jedině snad, kdybychom se vydali na exkurzi do Technického muzea, potom by to snad mělo nějaký smysl. Trochu solidnější fotoaparát jsem si mohl dovolit, až když jsem začal pracovat pro Krátký film Praha, Studio animovaného filmu Praha, to všechno mělo svou dlouhou a často i těžko uvěřitelnou historii, byla to cesta lemovaná neskutečným množstvím různých náhod, díky nimž jsem se mohl celý svůj život věnovat fotografické tvorbě, naučil jsem se fotografovat černobílou metodou negativ – pozitiv a dost dlouhou část svého života jsem strávil v „černé komoře“, většinou v koupelně, kde jsem měl postavený zvětšovák a v zeleném nebo červeném světle jsem soukal negativy do zvětšováku a koupal osvitnuté citlivé papíry ve vývojkách, přerušovačích a ustalovačích, potom jsem část své produkce ručně koloroval, vystřihoval a slepoval do různých fantaskních kombinací nebo jsem vystřižené fotky ručně animoval a nakonec z toho byly filmy, které naši republiku zastupovaly na festivalech po celém světě. Jsem docela rád, že jsem zažil poslední, závěrečnou kapitolu analogové fotografie a následný nástup digitální fotografie. Samozřejmě jsem se bystře přizpůsobil novým technologiím, takže v dnešní době pracuji pouze digitálně, ale myslím si, že je dost velká škoda, že mám hromadu klasických fotek v podobě kinofilmových negativů a na to, abych je stačil ještě z pracovat do zajímavé výsledné podoby, bych potřeboval skener, speciálně skener na kinofilm, ale vzhledem k tomu, že na to prostě nemám, skončí s největší pravděpodobností moje vrcholná díla (paradoxně vlastně ta nejvrcholnější) nikoliv naskenovaná v počítači, ale na drobno rozemletá ve spolehlivé skartovačce. Nevím, jestli je to dobře nebo je to škoda, když zrovna moje fotky byly v devadesátých letech skoro všude (nebyl jsem na Měsíci a nebyl jsem jako válečný zpravodaj v žádné válce), ale řekl bych, že je to takové „české“, asi to patří k české povaze. Něco vybudovat a potom to zničit nebo si to nechat zničit.
Tak to bylo pár slov o mém, téměř až obsedantním či obsesivním nebo obsesivně kompulzivním vztahu k fotkám a k fotografování. Je docela zajímavé, že i když jsem tady v Čechách otiskl a zveřejnil asi nejvíce fotek na jednoho Čecha, viděno čistě z hlediska statistiky, tak mě naprosto dokonale zničilo pár psychopatů pomocí pomluv. Použité či vhodně pronesené slovo je přece jenom asi ten nejpádnější magický rituál, něco, čím se dá změnit i jinak docela pevná psychologie zdravého a kriticky myslícího člověka.
Každý prý touží zůstat mlád a hlavně touží být dlouho naživu. Je to taková věc, o které začínají lidé diskutovat většinou až ve chvíli, kdy je už pozdě. Přes padesát let jsem vyvíjel a dával dohromady cvičební systém Magie života, díky jemuž bylo možno dosáhnout zastavení stárnutí. Svůj systém jsem samozřejmě nabízel i na našem volném trhu, kdo chtěl, tak si Magii života mohl koupit nebo si ji prostě koupil a může podle ní cvičit a meditovat, jak bude chtít dlouho. Ve své nejpodstatnější podstatě se jedná o spojení cvičení a meditací nebo ještě lépe by se dalo říct, „jednoduchého cvičení“ a meditací, jednodušší to snad už ani nemůže být, ale řekl bych, že jako cvičební a tréninkový systém je to nejúčinnější cvičení, které znám. A tohle jsem navíc i sám vymyslel.
No, co si budeme povídat, je to hlavně o tom, co má kdo v hlavě. Když jsem mluvil s mladýma holkama, tak jsem vždycky říkal, chcete být pořád mladé? A ony říkaly, ale my jsme mladé. A já na to, no, když se naučíš cvičit podle mého návodu, tak nemusíš nikdy zestárnout a holky se smály, ale my nikdy nezestárneme, proč bychom měly stárnout? Dobře si pamatuju, že většina mých manželek a partnerek byly hodně mladý holky, v neposledních případech to byly kousky mladší o 25 až 50 let a většině z nich se nechtělo cvičit a meditovat podle mého návodu a mého vedení. Chápete to? Já to nechápu. Většina z nich skončila jak staré báby s osteoporózou a s páteří jak nudle a bolestivými klouby, no, škoda slov.
Stárneme všichni, ale přece jenom, jak jsem zjistil, dá se stárnutí hodně ovlivnit právě mým cvičením, které je spojené s jednoduchými meditacemi, které zvládne každý. I částečný mentál. Právě nyní, v únoru se dožívám 75 let – byl jsem proto na všech možných vyšetřeních, srdce, plíce, klouby, ric, pic, bum ratata, jak funguje prostata, žíly na krku, srdce v hrudi, magnetická rezonance, rozbor krve, k tomu moče, oči, sluch, otorinolaryngologie, foniatrie, tlak – a výsledek – stojí či sedí (podle příležitosti) před vámi dokonale zdravý člověk – a to vše jen díky mému systému na podporu metabolizmu a imunitního systému. Díky mému cvičení získáte obrovskou sílu, odolnost a vytrvalost, jiným cvičením se vám to nepoštěstí.
