Stejně tak je podvod astrologie, popřípadě ekonomika, finančnictví a bezesporu první místě v řadě podvodných praktik drží bankovnictví. Nedávno jsem si četl názory jakýchsi amatérů na facebooku, že nevěří na karetní výklad, že je to blbost, jak to, že žádný z kartářů, ani nikdo z astrologů nepoznali dopředu, že někde v tramtárii bude zemětřesení a že většina z nich ani nestrhla roušku z mučivého tajemství, kdo bude prezidentem? Komu ta šťastná karta padne.
Pojďme na chvilku zůstat u těch karet. Já sám vykládám karty padesát let a vykládám je každý den několikrát, je tedy pravděpodobné, už jenom při použití počtu pravděpodobnosti, že o tom něco vím. Předtím, než jsem začal intenzivně vykládat taroty a věnovat se astrologii, jsem se s nadšením věnoval psychologii, speciálně psychoterapii. Je to taková docela zajímavá oblast lidské činnosti, která se dá velmi dobře spojit s uměním, psaním povídek, novel a knih a s natáčením filmů. Jedním z našich význačných psychoterapeutů v sedmdesátých letech byl doktor Josef Nesvadba, který vstoupil do širokého povědomí nadšením Nesvadbovo jméno skandujícího, výskajícího a tleskajícího lidu jako lékař a spisovatel. Spisovatel a filmař si většinou hraje s fantazií, ale totéž se dá říct o psychoterapeutovi, zvláště o dobrém či dokonce vynikajícím psychoterapeutovi. A věřte mi, přátelé, dámy a pánové, nejednou zazněl na psychoterapiích, vedených panem doktorem Nesvadbou spontánní potlesk. Však čas oponou trhnul a my se ptáme, kdeže to dnes zažijeme? Kde se s tímto mimořádným jevem setkáme? V Bohnicích nebo v komunitním centru u psychiatra? Pochybuji.
Hodně lidí zpochybňuje esoteriku. Prý nestačí na vysvětlení či objasnění většiny jevů, s nimiž se denně setkáváme. Zpochybňovat esoteriku je stejné jako zpochybňovat rodnou řeč nebo zpochybnit zajímavou a poučnou knihu, popřípadě film, který bychom zřejmě sami nenatočili, ani kdybychom se u toho několikrát za sebou posrali.
K životu člověka tak nějak patří výtvarné umění, malování, kreslení, fotografování, sochařina a vytváření různých uměleckých nebo i „uměleckých“ artefaktů ze všeho možného, k člověku patří hudba a především (to vlastně stojí úplně na prvním místě) k němu patří slovesné umění. Dramatizace a samozřejmě i slova, věty a souvětí, která jsou zakletá do časopisů a do knih.
Když někdo začne vyprávět svůj životní příběh, což je obvyklý začátek psychoterapie, začne rozehrávat fantazii v hlavách posluchačů. Samozřejmě, jsou dobří a špatní vypravěči, ale každý se nechá občas inspirovat vedlejšími, paralelními nápady, které naprosto normálně patří k obvyklým reakcím posluchačů. A jakýkoliv, třeba i nepatrně zajímavý nápad může vzbouřit mysl ostatních. Řeknete třeba slovo „truhla“ nebo vyslovíte větu, „už je v bedně“ a každý z nás na to zareaguje po svém. Někdo trochu cynicky, jiný si představí, co všechno by se v takové bedně dalo objevit, důležité je, že se zde uvádí do hry princip náhody, je to takový myšlenkový dadaismus a snadno na této cestě dospějete k nápadům, na které byste jinak nikdy nepřišli. Naivní psychologové se snažili využít metodu náhodného vyslovení jakéhokoliv názoru pomocí tzv. brainstormingu, kreativní bouře mozků, inu, ono je to sice hezký a skutečně se může touto cestou přijít na naprosto originální myšlenky a představy, ale v praxi to bohužel naráží na jednu smutnější věc. Když se nám podaří skutečně něco zajímavého a hlavně prodejeschopného vymyslet, už se nám společně s ozvěnou ozývají varovná slova, „autorská práva“… meteleskublesku, to jsem vymyslel já, mám to patentované a nepřeji si, aby to kdokoliv jiný používal. I kdyby se jednalo o něco, co zlidovělo už dávno předtím, než jsem se narodil. Proto každá metoda brainstormingu obvykle končí před vyslovením konečného řešení, je to jako kdyby se třeba The Beatles pokoušeli metodou brainstormingu vytvořit novou skladbu, jeden by řekl, hele, mohlo by to začínat třeba jako… Yesterday… a druhý by přidal, all my troubles seemed so far away, hele, to je docela dobrý a třetí by pokračoval, Paul by se usmíval a Ringo by už vybíhal ze studia a běžel by na Ochranný svaz autorský, kde by si nechal metelesku blesku novou melodii a nový text zaregistrovat. Protože, co si budeme namlouvat, v autorských právech se točí ohromné peníze.
Jak to, že někdo dokáže dopředu poznat, co se stane a jiný to nedokáže? Tady je trochu omyl v tom, když si myslíme, že někdo skutečně má věštecké schopnosti a něco pozná dopředu. Že vidí do budoucnosti. Je to nesmysl, protože budoucnost neexistuje, budoucnost je čistě fiktivní a nikdo neví, jaká bude. Minulost rovněž neexistuje, ale dokud existuje paměť nebo nějaké stopy, z nichž můžeme soudit, co se na určitém místě stalo, třeba i zápisy, knihy, fotky, máme pocit, že si můžeme minulost vybavit v paměti jako něco, co se reálně odehrálo a co reálně zasahuje do současnosti. Budoucnost je daleko více chatrnější, protože je jako stavebnice, z níž něco budujeme, ale může kdokoliv přijít a pár kostek v našem budoucím chrámu prohodit a už je to o něčem jiném. Nenajdete „věštce“, který by vám dokázal říct, co si zítra vezmete na sebe. Ať vám řekne cokoliv, tak si schválně vezmete něco jiného a budete se mu posmívat, že je špatný věštec. To by vás museli chytit a násilím do něčeho navléknout, ale potom by tam zase chyběl projev svobodné vůle – co si zítra vezmu (sám od sebe a podle vlastního rozhodnutí) na sebe. Když přijdete za kartářem, tak jeho úkol není předvádět vám, že uhodne, co máte po kapsách, ale řekne vám, co si (podle karet) myslí, že se stane, když například dáte koncem týdne výpověď. A co by se stalo, kdybyste na svém pracovním místě zůstali i nadále. Samozřejmě ani nejlepší kartář vám neřekne všechno do nejmenších podrobností, protože to je prostě nesmysl. Kartář nebo kartářka vás mají inspirovat a podnítit váš mozek k novým myšlenkám. Kartář není architekt vaší budoucnosti. Svou budoucnost si stavíte sami, výklad karet vám pomůže lépe se orientovat v džungli nápadů, v jejichž náruči se chystáte usnout, abyste byli čilí a odpočatí do zítřejšího dne. Který ještě nenastal. Za všechno během své existence platíme svým vlastním životem, někdy se také říká, že platíme svým časem, ale ten čas má cenu života, jak jsme o tom již mnohokráte diskutovali. Takže je úplně jedno, jestli kartář použije prognostickou statistiku a brilantně se trefí do černého, uhodne něco, co se dalo předpokládat i bez karet a v podstatě to ani žádné velké překvapení není, ale je i jedno, když se netrefí vůbec do ničeho, přijde zemětřesení, ale někde úplně jinde, ženich se nedostaví na svatbu, protože měl těžkou autonehodu a Pepíček přijde ze školy bez vysvědčení, protože učitelku trefil šlak a odvezli ji do blázince. Proto, když se mě někdo zeptá, jestli udělá zkoušku na vysoké škole, na kterou se poctivě připravuje, tak to většinou „hádám“ podle karet, když vyjdou karty dobré, vypadá to dobře, když se objeví špatné karty, tak řeknu, že by se podle karet mělo zvednout úsilí ohledně příprav – a ono to většinou funguje. Takže ještě jednou – výklad karet není hádání budoucnosti, to neumí nikdo. Na základě synchronicity se může stát hromada věcí, které se při výkladu objeví, ale není nikde řečeno, že všechno bude jinak – pokud to neodporuje přírodním zákonům. Nevěsta se nedostaví na svatbu a místo toho přepadne banku nebo společně se šéfem sekuriťáků ukradnou dvacet miliard a tiše se zamíchají do stáda migrantů a navždy zmizí. Chudák ženich nebude najednou vědět, co s kyticí… Dobrý výklad karet je vždy úzce spojen s fantazií a jak už to jednou řekl jeden náš geniální spisovatel, většina lidí nedokáže fantazii používat a často si ji nedokáže ani představit.