Kde jinde bychom také měli cvičit? Vzpomínám si, jaké to bylo za bolševika, kdy se cvičit nesmělo, tělocvičny byly zamčené a zely prázdnotou, podobně jako za německé okupace, je zajímavé, že teroristické a násilné režimy vždycky potlačují sex a cvičení, jestli je v tom nějaká zvláštní zloba nebo závist, to opravdu nevím, ale něco v tom je, protože jakákoliv forma otrokářství je postavena na kontrole nejenom otroků, ale i takzvaných svobodných občanů, kteří sice nemusí „otročit“, ale musí na rozdíl od otroků platit daně a musí mít všechno schválené od páníčka, neboli od vrchnosti, jinak se ani jejich pes nesmí beztrestně vysrat na chodník.
A tak se ve škole učíme používat písmenka a číslice, naučíme se číst a psát stejným způsobem, jakým to dělají i ostatní, aby si k nám neustálý tok informací od vrchnosti směrem dolů našel cestu, naučíme se papouškovat „dějiny“, kdo byl hrdina a kdo zaprodanec a v hodinách tělocviku se naučíme, jak máme cvičit. Jak se máme převléknout do cvičebního úboru a jak je důležité si dát před každým cvičením důkladnou rozcvičku. Abychom si nenatrhli šlachu. Nebo mozkovou plenu. Když nás potom někdo přepadne na ulici, tak říkáme, momentík, jen si natáhnu elasťáky a trochu se rozcvičím, hned to bude… Jediné, co se neučíme, je komunikace, jakým způsobem se můžeme domluvit s ostatními, to už by mohlo být nebezpečné, protože už jenom ta možnost, domluvit se s někým jíným, zavání vzpourou, popřípadě revolucí nebo neposlušností.
Když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct a začal jsem se potají učit psát na psacím stroji, to byla též věc, kterou v naší rodině nikdo neschvaloval, na co ti to bude? Psát na stroji, to je práce pro ženský, nauč se k tomu ještě látat ponožky a péct buchty a budeš dokonalej, začal jsem též přemýšlet, jak by se dalo cvičit, tak nějak bez nářadí a bez pomůcek. Těžko si to dnes budete představovat, ale neexistovaly činky, ani velké, ani jednoručky, pokud něco zbylo ještě po Sokolech, tak to lidi dávno rozkradli a měli to doma někde ve sklepě. Během svého dětství a dospívání, téměř až do svých dvaceti let jsem nikdy neviděl jednoručku, jako ne, že bych nevěděl, že něco takového existuje, znal jsem činky a jednoručky z obrázků a z návodů na sokolská cvičení, ale ve skutečnosti jsem se mohl s jednoručkami trochu pobavit, až když už mi táhlo na čtyřicítku. Normální, klasický benč jsem si mohl vyzkoušet až v letech 1966 až 1969 na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, odkud mě vylili, když jsem nesdílel jejich nadšení pro Komunistickou stranu Československé socialistické republiky a nebyl jsem duchovně oddán bolševickým ideím Svazu Sovětských socialistických republik. I když, upřímně řečeno, teď už to může klidně zaznít naplno, kdyby věděl, co mě tady čeká, že budu ve svých pětasedmdesáti živořit bez koruny v kapse přestože jsem celý život dřel jak mezek a platil si zdravotní a sociální a najednou nemám na nájem a nemám ani na chleba, tak bych, kurva, tenkrát klidně vstoupil do Komunistické strany, třeba i dvakrát za sebou, stejně jako to udělal můj vykutálený strýc a moje matka a můj otec a můj děd a moje bába a koneckonců všichni, které jsem znal a kterým to tenkrát aspoň trochu myslelo. V podstatě mi tenkrát všichni řekli, hele, vyser se na komouše, ty bojovníku za spravedlnost, vládnout bude vždycky ten, kdo má brokovnici nebo samopal v rukou, popros pána o odpuštění a sekej latinu. A teď si říkám, do prdele, proč jsem je neposlechl? Kdybych se tenkrát přidal k našemu, v současnosti novému panu prezidentovi (ať žije řád, zákon, právo a pořádek!), mohl jsem též udělat nějakou svižnou kariéru (jak mi doporučoval můj fotr, plukovník z povolání) a dnes bych se už dávno rozvaloval někde v televizi nebo šišlal rozhovory v rozhlase – a co mám takhle? Stát mi nasral na hlavu a na to, abych neskončil v průvanu pod mostem, budu nakonec muset škemrat o sociálně podporovaný byt se společným hajzlem na chodbě.
Takže, kde jsem to přestal – jo, jak jsem se rozhodl, že budu cvičit, bylo mi dvanáct a tělocvičny byly zamčené a zely prázdnotou, tak jsem si sehnal asi pětimetrový kus lodního lana a chodil jsem do lesa, neříkám, že potají, ale individuálně, on mě stejně nikdo nesledoval (tak jako dnes, ale to možná ještě přijde, až budu mít zase blbý politický kecy) a v lese jsem lano upevnil mezi stromy nebo před naším barákem na klepadle na koberce, to byl také výmysl… kdy a kde jste viděli naposledy klepadlo na koberce, ať už jen tak nebo přímo v akci? Bolševický výmysl, ale jak říkám, máš v rukou brokovnici nebo samopal, tak jsou klepadla po celém sídlišti nebo po celém okresním městě. A na tom napnutým laně jsem poprvé cvičil jako na hrazdě. Nějaké ty kotrmelce nebo opakované výmyky a tak. Zkuste si to jen tak cvičně, když už mluvíme o cvičení, představit, kdybyste najednou byli v podobné situaci – jak byste řádili na hrazdě? Jedna moje známá, která později cvičila můj meditační systém Magie života, vyřešila problém chybějící hrazdy tak, že vyhodila ze skříně kabáty a zavěsila se (samozřejmě rukama, ne jako David Carradine) na uvolněnou štangli.
Sic je pravda, že bez hrazdy se neobejdeme ani v mém pokračování Magie života, ale jinak jde o cvičení naprosto jednoduché, dalo by se říct, že až k pláči jednoduché. Vtip celé záležitosti spočívá v počtu opakování a zatěžování svalů v jednotlivých fázích pohybu. Kdo nezkusí, neuvěří a kdo zkusí, už nikdy nebude chtít jinak. Předem děkuji za Nobelovu cenu, pošlete mi ji poštou na adresu obecního úřadu, jinak tento systém nabízím za 3000 Kč – pokud toužíte po zdraví a ocelovém těle s pevnou myslí, tak se na mě obraťte, nejlépe pomocí mailové adresy raven.argoni@seznam.cz.
Zajímavé a užitečné odkazy –