Když budeme lidi dělit na sportovce a nesportovce, tak nesportovci si žijí většinou celkem šťastně, ve sportu ničím nevynikají, ale na druhou stranu si z toho nedělají těžkou hlavu a ani po zhlédnutí své tělesné schránky v zrcadle se nepokoušejí o sebevraždu. Moc netrénují nebo by se dalo říct, že netrénují vůbec. Teprve, když je osud přinutí začít na sobě trochu pracovat, tak se buď plahočí doma, stranou od společnosti (skákání přes švihadlo nebo sedy lehy u televize) nebo si začnou platit fitness trenéra, většinou záhadného, hubeného cizince, který předtím dělal závodně MMA a teď chce pár tisícovek za pravidelné měsíční tréninky, většinou sedy lehy bez televize, popřípadě s píšťalkou v uších.
Na své životní cestě za nejlepšími výsledky v oblasti extrémních silových sportů jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi, kteří poctivě cvičili podle posledních výzkumů a zaručených návodů z fakulty tělesné výchovy a sportu a měli vztek, že nedosahovali tak dobrých výsledků jako já, který se v různých tělocvičnách, gymnastických sálech a fitkách spíše flákal, tu a tam s někým pohovořil, lehce zašprýmoval, potom se pokusil něco zdvihnout, načež přes vhodně seřízený kladkostroj zvedl sám sebe a šel zase domů.
Ano, dá se říct, že jsem samouk. I když není to tak úplně pravda, spíše by se dalo říct, že jsem stále dokola zkoušel hlavně to, co jsem viděl u těch nejúspěšnějších a to jsem se snažil ještě sám za sebe, ale již v přísném soukromí, o samotě, popřípadě jen v přítomnosti spolehlivých přátel, vypilovat k dokonalosti.
Nemám rád soutěže, nemám rád srovnávání síly a vyhlašování vítězů s následným sestavováním tabulek podle výkonu a dosažené rychlosti. Což ale zdaleka neznamená, že jsem nechtěl být nejlepší. Když se můj strýc doma připravoval na mezinárodní soutěže v rychlosti psaní na stroji, později na klávesnici počítače, tak jsem mu přitom často pomáhal, měřil čas, dával pozor, aby se při psaní nehrbil nebo, aby se podle mezinárodních pravidel, týkajících se regulace reklamy, neusmíval do tvaru „najku“ a když odešel vyřizovat své pracovní záležitosti, pustil jsem se zase já do svého osobního tréninku. Akorát jsem se snažil, aby to nikdo neviděl. V podstatě jsem napodoboval svého cvičícího strýce a vzhledem k tomu, že jemu bylo v té době kolem dvaceti a mně bylo kolem deseti, měl jsem k celkovému rychlostnímu tréninku daleko lepší „konstelace“, nacházel jsem se na lepších časoprostorových souřadnicích, takže nebylo divu, že jsem se brzy naučil psát daleko rychleji než můj strýc a současně i můj nevědomý trenér a učitel. On pak sice jezdil po světě a působil jako trenér v psaní na klávesnici v Rakousku a v tehdejším Západním Německu, ale ani já jsem nezůstával pozadu, využil jsem svých schopností, když jsem nabídl sepisování vědeckých zpráv a diplomek na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích a později jsem začal psát také články do novin a scénáře k filmům a k seriálům do televize a v podstatě využívám svých „tajuplných“ schopností dodnes. Zrovna tak jsem začal nenápadně pracovat jako trenér ve fitku, aniž by si toho někdo všiml a samozřejmě aniž by se mě někdo hloupě ptal, jestli k tomu mám oprávnění, certifikát, zkoušky nebo nějaký diplom. Měl jsem zkušenosti se svým vlastním cvičením a se svým vlastním výzkumem. Jinými slovy jsem vždy, sám za sebe razil takzvanou Cestu pravdy – zde je závaží – zvedneš nebo nezvedneš? Pokud nezvedeš, musíš trénovat, pokud zvedneš, jsi trenér. Neboli, kdo chybí rybu, je rybář, jasné jak facka. Opice má šestkrát větší sílu než člověk, kdyby se nějaký trenér přidal ke skupině šimpanzů, s tím, že je bude trénovat, je pravděpodobné, že by ho roztrhali na kaši.
Nabízím seznámení se svým tréninkovým systémem (získáte obrovskou sílu a velkou rychlost a celkovou odolnost nejen proti nemocem, ale i proti psychopatům) – raven.argoni@seznam.cz