Když se řekne „výklad karet“, tak se většina lidí zatváří, jako kdyby jim právě zaskočilo a potřebovali by rychlý zákrok pomocí Heimlichova chvatu, stejně tak, když se řekne „astrologie“ v přítomnosti lidí, kteří se cítí být vzděláni střední, vyšší nebo i vysokou školou, tak to vypadá, že dostali kolektivní zánět trojklanného nervu. Snažím se to nekritizovat, spíše jen konstatuji skutečnost, čili realitu. Je pravda, že existuje výklad karet a „výklad karet“, stejně jako je astrologie a „astrologie“.
Dříve, když ještě neexistovala psychologie, psychoterapie a psychoanalýza, existovaly metody, zvané věštecké. Pozor, věštectví, proroctví, vizionářství a jasnovidectví vypadají dost podobně, ale přece jenom jsou zde dost podstatné rozdíly. Nejdříve si řekněme, že když se jakékoliv metody, ať už jde o výklad karet nebo o astrologii, či o magii nebo rituály, snaží kdokoliv využít k nahlédnutí do budoucnosti, tak to prostě nefunguje a zřejmě to ani nikdy nefungovalo a fungovat nebude, protože budoucnost neexistuje, není proto možné cokoliv z budoucnosti vidět. Neexistuje na světě člověk, který by mi řekl, co si zítra vezmu na sebe a co budu zítra dělat a bude mít pravdu. To je blbost natolik zřejmá, že ji snad netřeba ani nijak důrazně vysvětlovat. Minulost také neexistuje, ale věci, které se odehrály v minulosti jsou, pokud na to existují svědkové nebo se to dá nějak věrohodně doložit, natolik zřejmé, že je celkem zbytečné je zpochybňovat.
Do budoucnosti můžeme kout plány nebo si můžeme dávat do budoucnosti různé cíle a potom se už musíme snažit o dosažení stanovených cílů, popřípadě o změnu naší cesty, když se nás zmocní dojem, že si můžeme naplánovat lepší cestu. Řekněme, že takové to vizionářství – zítra se stane tohle a tohle, pozítří vybuchne hora Říp a příští týden vypukne světový mír a nikdo se už nedotkne žádné zbraně, je víceméně hra, dramatizace vymyšlené pohádky a samozřejmě se tomu nedá věřit jako se nedá věřit ani žádným slibům do budoucnosti. Když Babiš řekne, vsaďte si na mé vítězství, je to výrok, o jehož pravdivosti se dá s úspěchem pochybovat, není to ničím zaručené, nejedná se o vizi budoucnosti, jde o odhad. Další diskuze by se měla táhnout spíše ve smyslu, jako, jo, kdybych si vsadil na Babiše třeba sto tisíc, tak kolik bych ASI vyhrál a jak bych potom s těmi penězi naložil? Slib nebo představa či vize není smlouva, to je snad už celkem jasné.
Když má někdo potíže sám se sebou, například trpí depresemi, permanentně špatnou náladou nebo je zbytečně podrážděný a útočný, až úskočný, začnou se mu lidé vyhýbat, což by, jak vždycky říkám, nasralo i mrtvýho a takový člověk by v prapůvodní společnosti skončil u šamana, kmenového kouzelníka, později někde u baby kartářky nebo nějakého čaroděje a ještě později u psychologa, psychiatra, psychoanalytika nebo psychoterapeuta. Nešlo by samozřejmě o hádání budoucnosti, ale spíše o proces, v němž by si měl dotyčný uvědomit dosah svých činů a účelem by bylo začít korigovat své chování, natolik, aby neměl potíže žít ve společnosti, do níž se narodil. V 19. a 20. století se při psychologických a psychoterapeutických experimentech začaly v některých zemích používat tarotové karty nebo astrologie. Opět samozřejmě nešlo o nahlížení do budoucnosti, ale lidé se učili pracovat s prvkem náhody – když si několikrát vyzkoušíte začít přemýšlet nebo meditovat nad náhodně vytaženou tarotovou kartou, začne vám to být jasné.
Já sám jsem se v šedesátých a v sedmdesátých letech věnoval psychoterapii, prošel jsem celou řadou psychoterapeutických zařízení, byl jsem v Lobči u Mělníka, na Palatě a v Bohnicích, byla to práce, která mě zajímala a kterou jsem studoval i z pozice spisovatele a žurnalisty a řekl bych, že jsem se dostal mezi psychoterapeutické špičky, které pak většinou emigrovaly do Ameriky, kde možná někteří z nich působí dodnes. Já sám jsem emigroval do Německa a zřejmě, kdyby nebylo sametového podvodu, tak bych pracoval jako psychoterapeut v Německu ve Viersenu v obrovském psychiatrickém ústavu, no, osud tomu nechtěl, tak jsem se zase vrátil do Česka, kde se mezitím psychoterapie tiše vytratila ze scény a jediná možnost, jak v tomto oboru pokračovat alespoň přibližně původní cestou, bylo věnovat se výkladům karet a astrologii. Cílem jakéhokoliv terapeutického sezení bylo dosáhnout jasnějšího pohledu na vlastní budoucnost a na budoucnost lidí, na kterých klientům záleželo. Je to na dlouhé povídání, proto se k tomu budu ještě hojně vracet. Co se týká české psychoterapeutické školy, tak se mi zdá, že zůstala tak nějak v plenkách a že to ještě dlouho nebude lepší. Možná je to i z toho důvodu, že většina lidí, kteří se zde věnují čemukoliv, co souvisí s psychologií, raději prosazují své vlastní, často až roztomile pitomé názory, než aby naslouchali Mistrům a jejich praxí ověřeným pravdám.