S úžasem jsem dnes sledoval, jak se podle zpráv na Seznamu, což by neměly být hoaxy, ani poplašné zprávy či dezinformace slétlo na transparentní konto generála Šavla kolem deseti miliónů korun na podporu jeho další prezidentské kampaně, takže opět další důvod, proč jásat a posílat pro champagne.
Sláva vítězům a čest poraženým! Celý život, od chvíle, kdy jsem se narodil a následně jsem trochu pobral rozum, jsem bojoval proti komunistům, speciálně proti Komunistické straně Československa a proti násilným ideologům tehdejšího Sovětského Svazu. I když, pravda, kdo nezažil, možná ani neporozumí. Každý se mohl v té době (1968 až 1989) rozhodnout, jestli bude pracovat a bojovat, často i fyzicky, bok po boku zahraničních vojsk Waršavské smlouvy nebo bude bojovat proti. Cizí vojska u nás nebyla virtuálně, ani nebyla součástí nějaké srandovní internetové hry, internet neexistoval, byli to skuteční vojáci a otravovali zde životy našich skutečných lidí. A naši, skuteční vojáci s nimi spolupracovali, čili nebyli tak zcela naši, proto jsem také odmítl jít na vojnu a bojovat proti vlastním lidem, občanům Československé socialistické republiky. Vojáci, zvláště vojáci z povolání, mezi něž patřil i můj otec (budiž mu země středně těžká) a generál Šavel, pracovali pro sovětský bolševický režim a bojovali za komunistické zrádce, kteří ovládali tehdejší Československo. Tady nešlo o žádnou „chlapáckou vojenskou akci“ jako je třeba pomoc vojáků zemědělcům při žních, šlo tady o šílenou buzeraci, kvůli níž mnoho mladých lidí spáchalo sebevraždu nebo přišli o život při pokusu překročit státní hranice, mnoho lidí nesmělo pracovat podle své pracovní kvalifikace nebo se jim nakonec podařilo emigrovat. Vojáci ale nehájili zájmy lidu, hájili zájmy sovětské komunistické strany. Přiznejme si to konečně s otevřeným hledím. A pokud někdo dělal kariéru jako důstojník a navíc ještě člen komunistické strany, bylo to jeho rozhodnutí a správně měl být po roce 1989, popřípadě 1990 definitivně odtraněn z veřejného dění a měl dožít v hanbě a bez důchodu. Tehdejší bezpečnostní složky tady nebyly proto, aby dohlížely na pořádek a klid v nočních hodinách, ale každý rok buzerovaly mladé muže a nutily je nastoupit na dva roky na povinnou vojnu (dva ztracené roky života) a sloužit bolševikům jak za středověkého feudalizmu, ano, byly to dva roky nepředstavitelné buzerace a dva roky ztraceného života. Generál Šavel, komunistický dráb nebo jak ho nazvat, nepracoval a nebojoval za lidi v naší zemi, zkuste mi říct, jednu jedinou věc, kterou třeba pro mě udělal, abych mu byl za to vděčný. Byl na straně těch, kteří se snažili naše lidi zotročit.
Jedním z mála, kteří otevřeně bojovali proti komoušům a proti Rusákům jsem byl třeba já, abychom nechodili pro příklady zbytečně daleko, moje maličkost, děkuji za potlesk, třeba se to projeví na zvýšení důchodu, opět děkuji předem. Organizoval jsem dvě studentské celostátní stávky v listopadu 1968 a v dubnu 1969 (zatím mi za to nikdo ani nepoděkoval). Stávky byly za zrušení cenzury a možnost svobodného cestování do zahraničí. Generál byl na druhé straně barikády, kde se za neposlušnost komunistickému režimu, nedodržování cenzury a nedovolené cestování zavíralo do vězení, já sám jsem dostal dva roky nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky, takže jsme ideologicky i právně stáli tak trochu proti sobě. Zajímavý pocit. Tehdy byl pro mě nepřítelem číslo jedna a kdyby došlo k otevřenému konflitku, zřejmě bychom se snažili jeden druhého, jak se mile říká „eliminovat“. A co teď, chlapec, čeká? Že půjdu a hodím mu svůj hlas? Nebo nepůjdu a můj hlas mu bude automaticky přidělen? Jako při spravedlivých volbách? Jediné, co mi neleze do hlavy, je, že když já sám potřebuju finanční pomoc nebo podporu, ani né tak k tomu, abych kandidoval na prezidenta, ale abych se v naší společnosti udržel na živu, ani nemluvím o nějaké „důstojnosti stáří“ a podobných nesmyslech, tak je mi vždy řečeno, že dostávám deset tisíc měsíčně jako důchod a že mi to přece musí stačit. No, občas si říkám, že kdybych konečně získal nějakého sponzora nebo mecenáše, abych se mohl věnovat pouze své vlastní umělecké tvorbě a svým projektům, tak bychom s tím určitě nějakou tu díru do světa udělali, takhle se spíše obávám, že se v nějaké obyčejné díře nebo v osudovém výmolu ocitnu sám a už se nedostanu ven. Ať už s prezidentem nebo bez prezidenta.
K volbám jsem už toho řekl dost.