Původně to bylo myšleno a vymyšleno jako „deštník“ proti chudobě a bídě, ale znáte to, pravda se vždycky nějak prodere na povrch a nakonec je z konfrontace veřejného tvrzení proti dokazatelné skutečnosti jen ostuda a potupný pád, kterému předchází pýcha a protože těch pádů máme už sedm a ani jeden není potupný, vymyslíme si osmý pád, což je vlastně ten pád, k němuž spějeme, když moc nemyslíme a přitom ani nečumíme na cestu.
Představa, že nám tento stát v něčem pomůže, když tu pomoc budeme, třeba i nutně potřebovat, je komická a současně i naprosto lichá. Je to prostě blbost, účelová lež, státně nebo spíše stádně schválený podvod. Přemýšlel jsem o lidech, kteří se právě nyní, ve žhavé současnosti s vytrvalostí čtvrtodenní zimnice objevují na obrazovkách a na monitorech, v televizi a na displejích chytrých mobilů. Proč všude přede mnou vyskakují, až začínám mít strach odklopit dekl od hajzlu..?
Kdybych měl odpovědět na otázku, kdo mi za posledních pár let nejvíce pomohl, když jsem to nejvíce potřeboval, tak to bylo pár mých spolupracovníků nebo lépe řečeno „věrných spolupracovníků“, kteří by si podle mého názoru zasloužili na rukou nosit a pro které by trubadůři měli skládat oslavné písně. Měl bych snad být za cokoliv vděčný kterémukoliv ksichtu, který na mě začne vykukovat, když zapnu libovolný zobrazovací přístroj, napojený na internet, popřípadě, když odklopím víko na WC? Nikdo z těch kandidátů, co nyní chtějí, abych je šel volit a dal jim svůj hlas, pro mě nikdy nehnul ani prstem. Proč bych se měl teď ploužit do nějaké volební cimry a „volit“ nějakého pana Bumbaláska, jen proto, že se to Bumbaláskovi hodí? Jak svého času vždycky říkal jiný pan Bumbalásek, tehdejší diktátor nebo primátor či predátor hlavního města Prahy, kancléř, šéf politbyra, premiant či premiér: „Co bych z toho měl?“
Sdružení kandidátů nyní čeká, že zavelím k útoku na volební cimru a všichni moji čtenáři, kamarádi, spolupracovníci a známí a známí mých známých se vydají do deštivého počasí a půjdou volit. Budou volit srdcem a budou volit Babiše. Když Babiš vyhraje, řeknou si, jasně, že vyhrál, nemohl prohrát, když jsme ho volili, že jo? Konečně máme hezkou první dámu a možná i chytrou a vzdělanou. Nebo alespoň takovou, která nepokazí žádnou legraci.
Zatím jsme ještě nikdy žádné volby neprohráli a nejinak to bude i tentokrát. Kdo přijde a zeptá se, má šance stokrát vyšší, než kdyby nepřišel a na nic se nezeptal. Zopakujme si základy teorie her a hlavní zásady, jak máme hrám rozumět. A samozřejmě také, jak je máme správně hrát? Každá hra je samoúčelná sbírka jednoduchých pravidel, podle kterých se snažíme přelstít jeden druhého, popřípadě nacpat toho druhého, obrazně řečeno, do kouta, odkud se už jen tak nevyhrabe. Důležitá je u každé hry již zmíněná „samoúčelnost“, žádná hra vám v životě s ničím nepomůže, proto se také zvířata budou jen těžko učit principům jakékoliv hry, protože vítězství v jakékoliv hře nemá pro žádné zvíře význam. Stejně tak se ani mrštná, hbitá a rychlá opice nenaučí žonglovat – protože prostě neví, proč by to dělala. Hra je ztráta času, tedy i ztráta života a dodržování jakýchkoliv herních pravidel má podobný význam, jako když se domluvíme, že si zítra ráno všichni obujeme pravou botu na levou nohu a levou botu na pravou nohu a přitom se budeme smát, protože to bude velká legrace.
Jak již název dnešního článku napovídá, desetník je proti chudobě málo, řekl bych dokonce, že desetník proti chudobě bude působit směšným dojmem. Směšné nebo spíše smíšené dojmy mám při pohledu na naši společnost, kdy by pár desetníků mohlo nejednoho člověka zachránit před hladem, ale většina lidí, pro které je třeba i deset tisíc totéž, co pro většinu lidí onen desetník, prostě nepomohou. Proč, to je pro mě dost záhadou, znal jsem lidi, kteří měli velmi slušné peníze a nikdy nikomu finančně nepomohli, ani anonymně, kdyby se třeba báli, že po nich někdo bude chtít celou ruku, když podají pomocný prst, prostě řekli ne – a rovněž to nebylo kvůli tomu, že se obávali naplnění smutného pravidla, „lehce nabyl, lehce pozbyl“, většinou své peníze prosázeli, ať už v loterii nebo v kasinu a často se jednalo o částky, řekněme milionové. Aniž by kdykoliv cokoliv vyhráli.
Žijeme ve světě paradoxů a jsme vychováváni k tomu, abychom paradoxy chápali a brali jako logické vyústění svých duševních pochodů (nebo spíše podchodů). To mě přivádí k myšlence nebo spíše otázce – co si jednotliví řadoví voliči slibují od zvolení svého kandidáta prezidentem České republiky? Zatím jsem jaksi neslyšel ani jednoho volebního komentátora, který by řekl, doufám, že se tady pan Bumbalásek stane prezidentem, protože sliboval, že když ho lidi zvolí, tak se bude na prvním hradním nádvoří každý den pro chudé rozdávat luštěninová polévka a kousek chleba.
Těžko se ale dají z obvyklých televizních debat, tedy z takových těch debat, na které jsme již zvyklí, učinit jakékoliv logické či užitečné názory na cokoliv. Si myslím, že kdyby se paralelně vedle rozhovorů s kandidáty na prezidentský stolec vysílali rozhovory s bizár-influencery nebo i s byzár showmeny (byznysový bizár), tak by se už během krátkého času nedalo rozlišit, co kam patří.
A právě proto si říkáme, že když potřebujeme dotace a peníze na Vltavskou filharmonii, tak budou muset ti chudší ještě nějakou chvíli počkat. Měli si, koneckonců dávat větší pozor, aby tak najednou a nečekaně nezchudli.
