Původně jsem chtěl napsat „zářná kariéra“, ale tak nějak, téměř automaticky mi z toho vyplynula „zákeřná kariéra“. Ano, jsme u prezidentských voleb a dívám se do tarotových karet, kdo bude prezidentem. Prošel jsem si jednotlivé kandidáty, jen tak pro zajímavost jednoho po druhém a u většiny z nich mi vyšlo, „nevolitelný“. Samozřejmě základní chyby, které při své agitaci dělají, jsou natolik elementární, že kdyby se přišli poradit, tak by jejich šance na zvolení byly desetinásobně větší, ale už to, že se ani nezeptali, je všechny sráží hluboko do Tartaru zapomnění. Týká se to, bohužel i generála v.v. Pavla, jediný Babiš se projevil jako zkušený obchodník (když něco nevím, tak se nestydím zeptat), takže tady je to jasný a netřeba se tím dále zdržovat.
A jak to vypadá se vztahy – i tady lidé dělají stále dokola stejné chyby, jednou ze základních chyb je posuzovat věci podle toho, jak se v realitě jeví (viděl jsem to na vlastní oči, kdybych to neviděl, tak bych tomu nevěřil, říkáte, že to bude tak a tak – a mohl to, prosím, vidět?). Takže, přijměme jako holou skutečnost, že nejdůležitější věci a nejdůležitější argumenty nejsou ani vidět, ani slyšet. Jak tedy chápeme svět? Řeknu to jednoduše – blbě. Každý člověk má neodolatelnou chuť každou kravinu zevšeobecňovat a hledat obecně platné zákony, čím víc jich najdu, tím se cítím lépe. To jsme si říkali už mnohokrát – ve školách se stále dokola učí tři základní Newtonovy zákony mechaniky, přestože základní zákon je jednom jeden (zákon akce a reakce) a zbylé dva se dají ze zákona akce a reakce odvodit. Když jsem na to kdykoliv upozorňoval, tak mi vždycky někdo odpověděl, že Newton byl geniální věděc, zatímco já nejsem nikdo. Nebo jsem nikdo, podle toho, jak se to vezme. Stejně jako zákon gravitace. Newton tvrdil, že všechny hmotné předměty a veškerá hmota se přitahuje, já jsem už od dětství tvrdil, že vše hmotné se navzájem odpuzuje. Samozřejmě, když se budeme někde v přeplněném prostředku hromadné přepravy tísnit, nalepení jeden na druhého, tak může někoho napadnout, že i lidé se navzájem přitahují, ale většinou stačí krátké zamyšlení, aby většina lidí tuto odvážnou úvahu zavrhla.
Pokud tedy budeme člověka definovat jako agresivního tvora, který má vrozenou touhu někoho nebo něco ovládat, přičemž mu veškeré duševní pochody a myšlení omezuje přebujelá touha všechno s něčím srovnávat a každý svůj poznatek nekriticky zevšeobecňovat, přijdeme snadno k názoru, že „člověk“ zní sice hrdě, ale ve skutečnosti jsme jen banda ubožáků, kteří se neumí domluvit ani mezi sebou. Jak potom chceme komunikovat s realitou, do níž jsme se narodili?