Podle data narození, narodil jsem se ještě v první polovině minulého století, mohu být v internetové hantýrce označován jako „boomer“, čili v podstatě podstatně člověk starší, rozumu většinou již lehce mdlého, se zastaralými názory, nešťastného až těžce depresivního, když si nemůže vzpomenout, kde nechal chodítko a kus cesty se odpotácel neznámo kam pěšky. Nicméně, právě proto si mohu dovolit trochu zavzpomínat a sepsat pár informací, které se opírají o osobní zkušenost, nikoliv o to, co kde vyškrábnu z informační pokladnice Googlu či Wikipedie. Chápu podstatnou zpravodajskou sílu současné doby, kdy se dá úspěšně předpokládat, že Google ví skoro vše třeba o Komenském, i když to byl učitel národů, zatímco Komenský o Googlu nevěděl nic. Je to humorné a současně i paradoxní.
Je celkem všeobecně známo, že lidé se začali domlouvat pomocí řeči a že různé skupiny lidí používaly trochu jinou řeč, ať už se jednalo o rodný jazyk nebo o dialekt, žargon, argot, nářečí, však mě jistě rozumíte. Nejdříve byli vypravěči, kteří své texty znali nazpaměť, potom, s vynálezem písma a knihtisku se objevili spisovatelé a sepisovatelé, kronikáři, zapisovači, novináři, publicisté a ti sepisovali to, co podle své profese sepisovat měli a jak se říká, co je psáno, to je dáno, byly do písma vloženy zákony a pravidla žití a obchodu a jako první kniha se objevila na světě bible, čili vše, co souviselo s náboženstvím a různými desatery a původně nepsanými zákony, se zapsalo a zapisovalo nebo klasicky tesalo do kamene – a je naprosto jasné, že stát se oficiálním sepisovatelem čehokoliv nebo spisovatelem, redaktorem, novinářem, později i bulvárním pisálkem, sloupkařem, fejetonistou, nebylo jednoduché a rozhodně to nebylo takzvaně pro každého. V dobách, kdy se tiskly pouze knihy, časopisy, noviny a různá oznámení, jste si nemohli říct, vydám pohádky pro děti nebo sepíši hororové příběhy, popřípadě, budu se živit jako žurnalista. Chtít jste mohli, mohli jste chtít i opravdu hodně, ale pokud jste se nenarodili pod šťastnou hvězdou literárního génia, tak celé to chtění bylo asi tak to jediné, co jste pro svou literární budoucnost mohli udělat.
Internetová platforma přináší v tomto směru pro mnoho lidí plno nečekaných překvapení. Jsme postavení před informační prostor, kde se najednou může kdokoliv prohlásit za mistra čehokoliv – a najednou jsme doslova zaplavení různými návody, myšlenkami, kurzy a soukromými „školami kreativního psaní“, kde se nám různí autoři, často pomocí poměrně nedokonalého či kostrbatého slohu a s četnými gramatickými chybami, snaží namluvit, že nám mohou díky svým a občas i cizím originálním nápadům psychologicky pomáhat při internetové seberealizaci na verbální rovině. Samozřejmě, je to hlavně zajímavá zkušenost, nevím, jestli je to současně i krok kupředu, ale zkušenost to rozhodně je – jste zvyklí, že když něco sepíšete, tak to ještě před zveřejněním podrobíte, technicky řečeno a vzato, rešerši, podíváte se, jestli už někdo před vámi něco podobného nesepsal, popřípadě, když zjistíte, že v oboru, o němž je řeč, působí více lidí, kteří již zřejmě mají třeba i padesátileté zkušenosti a ledacos mají též originálně promyšlené a možná i dopředu naplánované, tak se alespoň pokusíte se s nimi spojit a navázat kolegiální diskuzi, popřípadě spolupráci nebo se následně pokusíte cokoliv nevhodného na chystané publikaci, článku nebo na sérii článků poopravit a možná i zcela vynechat.
Já sám se věnuji hojně a s nadšením výkladu tarotových karet, astrologii, horoskopům, ale i konzultacím a poradenství v partnerské oblasti, kromě toho jsem se určitě už přes padesát let věnoval cvičení, meditacím a spojení meditací s procvičováním těla za účelem dosažení zpomalení stárnutí a zachování kondice do vysokého věku. Upřímně řečeno, často nevěřím svým očím, když vidím, kolik „zajímavých“, ale spíše ve smyslu absurdních nabídek v této oblasti se na internetu vyskytuje. Vždycky si vzpomenu na Miroslava Horníčka, známého to herce, který říkal, že ho vždycky udivuje, když se píše o tom, že třeba fotbalisti nebo hokejisti nemohou najít dobrého trenéra – stačí prý se podívat do hlediště a tam sedí jeden trenér vedle druhého.
Takže opět můžeme skončit malou, téměř drobnou radou – dávejte si dobrý pozor, komu a hlavně čemu věnujete na internetu svůj čas, co čtete, co studujete a nad čím se zamýšlíte, protože, když se necháte doslova chytit nějakými pitomostmi a začnete se věnovat debilovinám, které vám v ničem a s ničím nepomohou, tak je to škoda, často téměř nenahraditelná, protože každá vteřina, kterou čemukoliv při čtení jakýchkoliv nekvalitních či nezajímavých informací věnujete, je vteřina (potom i minuta, hodina, den, týden, měsíc, rok) života, který tímto ztrácíte a který vám už nikdy nikdo a za žádných okolností nevrátí.