Všichni známe náměsíčnost, člověk chrní a najednou uprostřed noci, aniž by se vzbudil, povstane z postele, začne chodit po místnosti, někdy si k tomu v dnešní době pustí i počítač, začne hrát nějakou hru, potom otevře okno a i kdyby to bylo v sedmém nebo desátém patře, tak vyleze ven a vyšplhá se po omítce nebo se zlehka přidržuje hromosvodu, až na střechu, kde potom předvádí krkolomné kousky, balancuje na komíně nebo přeskakuje na střechy vedlejších výškových budov a nakonec se po anténách, bleskosvodech, balkónech a drobných nerovnostech na panelákových zdech dostane zpátky do svého bytu, respektive do svého pokoje, kde tiše vklouzne pod peřinu a probudí se až ráno, ale to už si na nic nevzpomíná a nic si nepamatuje. Mně se vždycky zdály příběhy o náměsíčných lidech přehnané, nemohu nějak přenést přes srdce a přes intelektuální práh svého rozumu a vědomí, že by se někdo mohl v noci vypravit na procházku, přičemž by vylezl oknem a pohyboval se po zdech jak ještěrka, mrštně by skákal po střechách těch nejvyšších domů, nikdy by ho přitom nezachytila žádná bezpečnostní kamera a potom by opět, aniž by za sebou zanechal jedinou stopu, zmizel v posteli a chrupkal dál. Zajímavé by mohly být příběhy o lidech, kteří by se takhle v noci setkávali, páchali by nepřístojnosti, byli by nevěrní svým věrným polovinám, které by mezitím trávily svůj čas v limbu, možná by i některá náměsíčná žena přiskotačila domů s outěžkem a vůbec by se dal noční život tímto způsobem obohatit natolik, že o tom možná ani nemáme tušení.
Odehrály se v životě v minulosti takové zvláštní příběhy, kdy někdo, kdo trpěl (nebo možná netrpěl, možná si to užíval) somnambulismem, vyvraždil přes noc celou rodinu, zabil manželku, děcka a nevynechal ani tchýni a tchána a ráno se probudil zamazaný od krve v lehátku u bazénu, jako kdyby odpočíval po těžké práci a na nic si nepamatoval. Policie mu to zpočátku moc nevěřila, ale nakonec rozhodl soud, který po dobrozdání lékařů, odborníků a několika přísedících, vraha osvobodil, takže náměsíčník zdědil veškerý majetek po rodině, kterou sám vyvraždil a žil spokojeně až do nejdelší smrti. Takhle, nebylo těch podobných, pohnutých příběhů moc, ale byly, staly se. To, co studujeme a říkáme tomu osud se skutečně může projevovat v tolika odstínech a s tolika tvářemi, škraboškami a maskami a punčochami přes hlavu a v tolik převlecích, že by z toho jednomu jeblo.