Již delší dobu sleduji prudké diskuze na téma, patří psi do ulic velkoměsta nebo nepatří? Co dělat s ulicemi, topícími se pod vrstvou psích výkalů? Je možné najít řešení ve zvyšujících se pokutách? Například na Praze 7 je teoreticky možné vymáhat na majiteli až dvacet tisíc korun za potřísnění ulice psí močí. Mám to potvrzené od úřadu, je to samozřejmě psychopatická chujovina, nicméně prosté konstatování faktu dnes, čili v současnosti, zní, ano, nějaký pitomec to vymyslel a ostatní pitomci to schválili, no, ještě že za znešvaření ulice není trest smrti majitele nebo utracení chlupatého močila. V bouřlivých diskuzích na téma, „jak žít s psími hovny na chodníku“ na sociálních nebo asociálních sítích zní názory jako třeba, že za bolševika tohle nebylo a za menševika by měl každý menševik výkaly příslušníka psího plemene, za kterého nese zodpovědnost, uklidit. Když si tak trochu cvičně zavzpomínám na doby „za bolševika“, tak si docela dobře pamatuju, když jsem pracoval v Krátkém filmu v Jindřišské ulici, u malebného kostelíka, jehož okolí bylo vyzdobeno psími hovny jak pánbůh, Marx i Lenin káže, tak jsme té uličce říkali Hovnová stezka. Tenkrát se psí hovna po zesraných miláčcích neuklízela, to přišlo až ke konci bouřlivých devadesátek. Ale to jen tak na okraj, pro všechny, co si myslí, že to někdy probíhalo nějak jinak. Nebo lépe a radostněji.
Další věcí, která je často předmětem bouřlivých diskuzí, je rozdělování obyvatelstva na pejskaře a rozumné lidi, kteří vědí, že psi do města nepatří. Což jsou samozřejmě také voloviny, protože idioti nedomýšlejí skutečnost, že do problematiky zasahují masově přehlížení jedinci, jako jsem třeba já, kteří nesnášejí soužití se psy v lidských domácnostech, nemají rádi na svém území, kde bydlí, jakákoliv zvířata, od blech, tasemnic, přes pavouky, morčata, psy, kočky, až po opice a medvědy, ale kvůli rodině nebo kvůli přátelským a partnerským vztahům jsou nuceni některá zvířata ve své blízkosti tolerovat nebo se o ně dokonce starat. Abych byl a zůstal konkrétní – kdysi dávno jsem dostal jako (krajně nevhodný) dárek k narozeninám štěně, fenku bígla, která původně patřila scénáristovi Dietlovi, který nevěděl, jak se fenky zbavit a přestože jsem v té době studoval na Vysoké škole chemicko-technologické, tak jsem každý den (to jsem bydlel poblíž dnešní stanice metra Nádraží Holešovice) musel švihat na dlouhé procházky přes Most barikádníků a podél Vltavy až někam do Tróje, no, nevydržel jsem to déle než asi půl roku, bígl potřebuje běhat a dokud není vyběhaný do růžova, tak se ani nenechá chytit, potom si ji naštěstí vzal jeden z mých četných strýců, který měl jakožto praktikující myslivec a hajný pro psa upotřebení. Ale to už patří do onoho druhu náhod, na které se nedá v normálním životě spoléhat.
A než jsem se stačil vzpamatovat z prvních zážitků ohledně chovatelství, tak si moje třetí žena usmyslela, že chce staforda a tak dlouho s tím otravovala, až se jí podařilo, za vydatné pomoci svých škodolibých přítelkyň prosadit ideu, že bychom se vedle své umělecké kariéry měli též věnovat činnosti bezmála chovatelské, samozřejmě jsem se péči o psa věnoval především já a i když jsem měl psíka rád a byl to kámoš, stejně se nedá ze života vymazat fakt, že jsem s ním strávil čistého času asi rok na ulici, no nechci to raději domýšlet do hořských konců, kolik jsem mohl napsat publikací a knížek, které už s definitivní platností nespatří světlo tohoto světa, ale tak to, bohužel je. V současné době se již několik let věnuji pěstování drobného psíka pomeraniana Dexíka a kočky Lilith, no a proč to říkám, lidi mě občas viděli a vidí s nějakým psem a přitom zaslechnu trefné poznámky, jako, no jo, frajírek, aby se neposral, že má bojového psa, no vidíte ho, to jsou přesně ti, díky nimž máme hlavní město furt zasrané jak zákon káže. Takže si myslím, že ono rozdělení lidí na rozumné a na pejskaře není spravedlivé, protože je zjednodušující a je pravda, že se občas, když jsem k vidění se psem (abych se z toho, jako namyšlený frajírek neposral…) necítím dobře skutečně z mnoha důvodů.
Jen tak mimochodem, víte, co máte dělat, když jste s malý psíkem venku a teď se k vám hrne třeba nasraný pitbul nebo rotvajler (rotvíka měla moje dcera, to je taky jako chovat parní válec), ať už dnešní zamyšlení k něčemu je, podívejte se na následující video, mohlo by vás inspirovat k vyšším myšlenkám.
Chytřejší jako vždy vyhrává a když už jsme u toho, jak by to asi vyřešila chytrá až mazaná horákyně? Však si časem ještě řekneme pár nezapomenutelných dojmů ze světa, v němž lidé a zvířata žijí v přátelství a v harmonii.