Jeden z mých kolegů na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze se jmenoval Luděk Jelínek a pracoval jako laborant nebo kolaborant s Katedrou koksárenství a plynárenství v sousední laborce. Občas jsme dali řeč, měl podle mého názoru docela rozumné názory a patřil k lidem, s nimiž se dá mluvit i domluvit. Pokud jste si toho všimli, tak, zvláště v poslední době, se nemůžete domluvit téměř s nikým, protože se skoro všichni zasekli ve zvláštním psychosomatickém stavu, v němž nesouhlasí ani s vlastními názory a v tomto stavu se dost těžko vybíhá k vyšším životním cílům. Nemáte se o co opřít.
Luděk původně dělal střední chemickou školu nebo chemickou průmyslovku či něco podobného, co bylo orientováno na chemii, potom šel na vojnu a nakonec se rozhodl, že půjde pracovat, protože měl naprosto reálné, jasné a dalo by se říct i normální plány.
Chtěl pojmout za manželku svou dlouholetou přítelkyni a dále chtěl postavit dům nebo si alespoň pronajmout dva plus jedna, zasadit strom a zplodit jedno nebo dvě děti. V té době často probíhaly v rozhlase a v televizi debaty o tom, že lidé mají málo dětí, že by se to mělo nějak podpořit a tak nějak to vyznívalo, že právě mladí lidé by měli vstupovat do Komunistické strany Československa, brát si bezúročné půjčky a mít děti. Jako plán na posílení národa to znělo přímo skvěle, ale potíž se skrývala třeba právě v tom sehnání bytu, což zase neskrýval nikdo, ale nikdo vám také neporadil, jak a kde takový byt třeba i během deseti nebo dvaceti let získat.
Když jsme o tom mluvili, tak Luděk vždy zakončil debatu slovy, kdyby mě komouši dali vilu na Hanspaulce a k tomu dobrý plat za dobrou práci, tak jim nasekám spratků, že by ani nevěděli, co s nimi.
Byl to prostě naprosto pohodový člověk, který většinu věcí viděl a vnímal racionálně a když se vyskytly nějaké potíže, dokázal se na ně soustředit a pod heslem, překážky jsou od toho, abychom je řešili, opět nastolit kolem sebe řád a pořádek.
Jednou mi řekl, že se bude ženit a jestli bych mu neudělal fotky ze svatby, já jsem řekl, proč ne, svatbu jsem nafotil, v té době jsem fotil různé větší i menší akce a všechno možné, včetně svatebčanů a rozverně naladěných hostů, jednak mě to bavilo a jednak jsem na to měl zařízení, v té době se ještě fotilo černobíle a fotky byly buď černobílé nebo se tónovaly do modra, popřípadě do hněda, chtělo to trochu trpělivosti a když bylo fotek padesát, šedesát nebo sto, tak už to byla i otázka pevných nervů. Nebylo jednoduché strávit několik hodin v malé, červeně nebo zeleně nasvětlené místnosti, většinou v koupelně a máchat fotografický papír ve vývojce, přerušovači a v ustalovači, to bylo jak za trest, nikdy jsem si nedovedl představit, že by se to mohlo dělat jinak a najednou čas oponou trhnul – a dnes stačí vyndat mobil z kapsy a můžete fotit jak profesionál a k tomu ještě barevně nebo dokonce se základní úpravou celého obrazu. Těžko nám bude, až nám to zase někdo sebere a opět budeme své představy o čemkoliv čmárat hůlkou do písku nebo na stěnu jeskyně. Raději na to ani nemyslet.
Luděk si vzal za ženu svou přítelkyni, se kterou chodil už od dětských let, od mateřské školky přes základku až do současnosti, docela jsem obdivoval jeho vytrvalost, ale jemu to zřejmě vyhovovalo. Pomalu, krok za krokem si budoval svou nezávislost a svou rodinu, potom začal při práci dálkově studovat školu, na které byl současně zaměstnán a po promoci, stále na stejné katedře a v podstatě i ve stejné místnosti, ve stejné laborce dřel do úmoru, přesně tak, jak se do toho pustil, když sem nastoupil po absolvování střední chemické průmyslovky. Občas jsem si říkal, že zřejmě neznám tak vytrvalého a cílevědomého a přímého člověka, jako byl Luděk Jelínek. Znáte snad někoho podobného? Nebo přímo takového? Zlatým hřebem by určitě bylo, kdyby to na Katedře koksárenství a plynárenství dotáhl na šéfa, na docenta a kandidáta věd a potom na profesora a katedra by dále vzkvétala pod jeho laskavým a odborným vedením. Nic z toho se ale bohužel nestalo. Vůbec nevím proč a neví to asi nikdo, Luděk jednoho dne onemocněl a i když ho rychle převezli do nemocnice, tak během pár dní zemřel. Co ho dovedlo k takovému osudu? Poučka, že musíme tam všichni? Nebo obvyklé rčení, že každý je osudu svého pánem a štěstí svého tvůrcem?
Mohla to být nemoc, ale mohla to být také dlouhodobá otrava něčím, s čím by se v podstatě pracovat ani nemělo. Tenkrát se na to tak nedbalo, jako možná dnes. A jeho žena, která rovněž pracovala na škole zřejmě již delší dobu nějaké potíže měla, protože jednou jsem se s Luďkem bavil o tom, čím by se dal uvolnit ucpaný odpad a on řekl: „No, hele, kdybys měl ženu, která ti plešatí, jako mám já, protože, když se ta moje jde sprchovat, tak je odpad dokonale ucpanej vlasama, tak potom pomůže jedině hydroxid sodný nebo draselný, ale já používám spíš ten sodný. Prostě ho nasypeš do odpadu, zaleješ horkou vodou a necháš čtvrhodinu působit a potom to ještě aspoň jednou propláchneš vařící vodou. Hydroxid to vyčistí dokonale.“ Tenkrát jsem už bydlel s Arčou v Bohnicích, na Praze 8 a pamatuji si, jak jsem si říkal, no, tak kdybych měl manželku, která by mně začala plešatět, tak to bych se asi snažil s tím rychle něco udělat. Není to normální, když začnou takhle vypadávat vlasy. Už jsem to sice u pár ženských zažil a potom se to zase spravilo, ale vždycky to znamenalo, že je něco v nepořádku s hormony nebo obecně s metabolizmem. Bylo zajímavé, že nemoc a smrt si nakonec vybrala Luďka, který do posledního okamžiku působil dojmem zdravého a silného chlapáka. To je asi to zdání, které často klame a kdybychom dali spíš na to zdání, než na normální, racionální úvahu a racionální rozum, tak bychom asi už dávno vyhynuli. Luděk se stal dalším kamínkem v pozoruhodné mozaice lidí, kteří byli dost cílevědomí na to, aby se snažili dosáhnout určité vysněné budoucnosti a je i docela možné, že kdyby se jim to povedlo, že by stejnou cestou vedli další dospívající generace. Ale kam? Ke štěstí nebo ke zkáze a zmaru?
Zajímavou postavičkou na Katedře koksárenství a plynárenství byl doktor Včelák. Doktorem nebyl proto, že by byl lékař, ale proto, že nestudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, nýbrž Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Dodnes nevím ,jaký je vlastně rozdíl mezi inženýrem, docentem a doktorem, vím akorát, že mít některý z těch titulů bylo rozhodně lepší, než být dlaždičem, popelářem nebo řidičem náklaďáku. Doktor Včelák pracoval na jakémsi utajeném projektu, protože nikdo z nás vlastně nevěděl, co ve své laboratoři dělá. Občas k nám přišel, protože potřeboval něco zvážit na vzácných supervahách Sartorius, které patřily, jak jsem se o tom už zmínil, buď inženýrovi Zachovalovi nebo inženýru Kůstkovi, který proslul výrokem, co je české, to je blbé. Nevím, jestli by to bylo na Nobelovu cenu, ale je škoda, že tak krásný výrok beze stopy zmizel pod závějemi času. S doktorem Včelákem jsme se občas bavili o blbostech, on sám se zajímal o amatérský film, měl kameru osmičku, na kterou pilně natáčel jakoukoliv chujovinu, která se mu dostala do zorného pole. Rád jezdil na různé konference a tam také natáčel, vždycky si našel skupinu lidí, kteří někam šli a on šel za nimi a zezadu je natáčel. Jednou jsem mu řekl, že ty jeho filmy by se mohly jmenovat třeba Prdele slavných, ale moc ho to nepobavilo a myslím, že mě pak už neměl rád ani jako pracovního kolegu. Doktorovi Včelákovi jsme říkali Ujo Bzučiak, ale to je asi tak všechno, čím vstoupil do tajných dějin Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích. Ujo je samozřejmě už dávno po smrti a silně pochybuji, že po sobě zanechal něco, kvůli čemu by si na něho mohl kdokoliv po letech vzpomenout, třeba i jen tak, jako jsem to právě nyní učinil já.
Ing. Kubát se na začátku roku 1968 rozhodl, že se bude věnovat chromatografické analýze produktů pyrolýzy umělých hmot, ono to takhle zní složitě, ale ve skutečnosti se jedná pouze o to, že když vezmete prakticky jakoukoliv umělou hmotu a zahřejete ji třeba na 500 nebo 700 °C, tak se začne rozkládat a pokud budete analyzovat produkty rozkladu, můžete z toho zpětně usoudit, jaká to asi byla umělá hmota, například, když by se takto zahřál polystyren, tak přitom mohou uniknou nějaké deriváty benzenu a plynový chromatograf je schopný namalovat graf, který potom porovnáváte s jinými grafy a když najdete dva stejné grafy a o jednom víte, z čeho vznikl, například z polystyrenu, tak jste doma, neboli u cíle své práce. Technický problém byl v podstatě pouze v tom, kde a za jakých podmínek se měla zkoumaná umělá hmota rozložit. V laboratoři jsme měli super analytické váhy Sartorius, které vážily na miliontinu gramu přesně, kupodivu to byl soukromý majetek jednoho inženýra, který si je nechal, když se likvidovala sousední laboratoř, ale tak to prostě v té době chodilo a nikdo se tomu nedivil a nikomu to nevadilo, pod heslem „seber, co můžeš“ pracovala na Katedře celá řada lidí a to i lidí s poměrně vysokým platem. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze 6 byla pro většinu výzkumníků v tomto směru zemí neomezených možností.
Ing. Kubát vymyslel, že se naváží cca tak 5 mg (miligramů) umělé hmoty a vloží se do kapsle, která vypadala jako diabolka do vzduchovky a byla z olova. K tomu jsme odlévali olověné destičky a z těchto destiček se na ručním lisu vyráběly „broky“ a když byly broky hotové i s naváženou umělou hmotou, tak se vložily do speciálního dávkovače, přístroje, který byl průhledný, vyrobený z polymetylmetakrylátu a byl vybavený elektromagnetickým podavačem, který po stisknutí tlačítka uvolnil jednu olověnou tabletu se vzorkem. Ta spadla do nádobky s roztaveným olovem a cínem, nádobka byla z křemičitého skla, aby vydržela velké změny teploty a byla zahřívaná v krabici, velikosti menší krabice od bot, napěchované azbestem a skleněnou vatou.
Problém byl v tom, že jsme museli pracovat s olovem, s cínem, s křemičitým sklem (měli jsme v laborce dokonce sklářský kahan na zpracování křemičitého skla) a stejně tak byl problém v práci s azbestem. Deset let jsem seděl dva metry od krabice s vyhřívanou azbestovou vatou. Nikdo nám neřekl o nebezpečí, plynoucím z přítomnosti azbestu, nikdo nás nepoučil do čeho se pouštíme již ve chvíli, kdy ráno vstupujeme do laborky. Pro úplnost si řekněme, že riziko práce s azbestem spočívá v tom, že při jakékoliv s touto látkou dochází k rozptylování extrémně malých a pevných azbestových vláken do ovzduší. Azbest tedy není nebezpečný při doteku, ale při vdechnutí! Uvolňování vláken prakticky nelze zabránit. Záleží na konkrétním druhu azbestového materiálu, ale často stačí jen běžná manipulace. I při minimálních oděrkách či nárazech může docházet k emisím nebezpečných vláken. Extrémně rizikové je potom jakékoliv vrtání, broušení nebo řezání azbestu! Nebezpečná vlákna jsou natolik malá, že je nelze okem vidět. Nejedná se tedy o klasický prach, jako je tomu například při řezání betonových tvárnic nebo manipulaci s cementem.
Azbestová vlákna jsou dlouhá, tenká, lámavá a vysoce odolná. Malá velikost vláken umožňuje azbestu proniknout při vdechování až do plic. Při vdechnutí azbestu má tkáň snahu vlákno rozložit a vstřebat, aktivuje makrofágy a enzymy. Tím se vytváří zánětlivá reakce, která přetrvává řadu let. Vdechování azbestových vláken může být příčinou zhoubných i nezhoubných onemocnění.
Mezi nezhoubná onemocnění náleží azbestóza = plicní fibróza a pleurální hyalinóza = postižení pohrudnice a poplicnice.
Mezi zhoubná onemocnění řadíme především rakovinu plic a maligní mezoteliom = rakovina pohrudnice, pobřišnice. Jsou však i odhady, že azbest může být příčinou vzniku rakoviny jícnu, hrtanu, dutiny ústní, žaludku, střeva a ledvin. Azbest je prokázaný karcinogen 1. třídy. Všechna onemocnění vznikají po mnohaleté latenci, zpoždění, od začátku prvního vdechnutí azbestu. Bylo zjištěno, že onemocnění typu rozkladu plic a vzniku rakoviny mohou vznikat třeba i po 40 letech po setkání s azbestem. Pokud jsem s azbestem pracoval v laboratoři Ing. Kubáta na Katedře koksárenství a plynárenství na Vysoké škole chemicko-technologické v letech 1968 až 1980 může se u mě nezastavitelný rozklad plic a náběh na svižnou rakovinu začít projevovat právě v těchto letech.
S ohledem na nebezpečnost azbestu jsou pro práce s azbestem stanovena velmi přísná pravidla a omezení. V obecné rovině jsou práce s azbestem zakázány zákonem o zajištění podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Pokud se budete chtít na cokoliv zeptat, pište na raven.argoni@seznam.cz