Pamatujete na aféry s alkoholem, etylalkoholem a metylalkoholem, které v minulosti otřásly Českou republikou? V září 2012 došlo v Česku a v Polsku k sérii otrav metanolem. Banda příživníků se snažila uvést na trh jedovatý metanol s utkvělou představou, že když se naředí etanolem, tak přestane být smrtelně jedovatý. Hromada lidí na to zemřela a hlavní strůjci tohoto podvodu šli sedět a bylo tam rozdáno i několik doživotí. Tak to vypadá, když se člověk plete do věcí, kterým nerozumí a sám sebe považuje za enormního chytráka, který si ví se vším rady. S etylákem a metylákem je to tak, že etylák je normální alkohol, který je v chlastu, co se prodává v obchodech, jako je třeba rum, gin, vodka a řada dalších, kde může být čistého etylalkoholu až 30%, ale to se už po každém tajtrlíkovi protáčejí panenky. Tvrdého alkoholu se asi nejvíce vypije ve formě vodky a právě proto, aby lidi tolik nechlastali se průmyslově používaný etylalkohol denaturuje, čili se k němu přidávají nepoživatelné chemikálie, jinak bychom asi byli zhvízdaný od rána do večera, každý druhý Čech by byl jak carský důstojník nebo jako prut a co by se dělo dál, na to už nemám fantazii. Nejhorší přísada k etylalkoholu je metylalkohol, který je silně jedovatý, člověk nejdříve ztratí zrak a potom vyhasne celý a navíc etylalkohol a metylalkohol je skoro nemožné oddělit, třeba destilací, protože oba alkoholy mají podobný bod varu, navíc tvoří azeotropní směs, která se destilací nedá rozdělit, takže mocipáni mají dojem, že mají tento problém vyřešený, horší úkol čeká na ty, kteří se chystají oba alkoholy přece jenom tak nějak po domácku oddělit. O tvrdý alkohol je stále neutuchající zájem, spotřeba čistého alkoholu je cca deset litrů na osobu na hlavu. V době, kdy jsem pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze by asi byl zázrak, kdyby příprava a výroba čistého etylalkoholu ušla pozornosti chemiků, inženýrů, laborantů a občas i docentů. On je dost velký rozdíl mezi litrem chlastu za tři až čtyři stovky a litrem čistého alkoholu, který můžete mít za korunu. Postup, který se tehdy pěstoval a dost dlouho se držel v zajetých kolejích byl naprosto jednoduchý. Nejdříve si inženýr – výzkumník napsal žádanku pro pana Suchánka, který vedl sklad, kde se dalo nafasovat všechno možné, snad i součástky na atomovou bombu, obsahem požadavku byl obyčejný denaturák, který se dal fasovat po desítkách litrů, s tím se dala umývat i podlaha, pro denaturák se obvykle jezdilo s vozíkem, na kterém byly plechové kanystry. Potom se kanystry s denaturovaným lihem rozvezly do jednotlivých laboratoří, kde stály speciální kolony na frakční destilaci, na kterých se dá oddělit metanol od etanolu, pomocí chromatografu se mohlo zkontrolovat, jestli ve výsledném produktu ještě nezaclání stopy metyláku a potom se k téměř chemicky čistému etylalkoholu přidávaly rozličné, odborně připravené esence, které destilát proměnily buď ve vodku nebo v gin nebo i whisky či koňak. Kvalita vyrobeného chlastu byla vynikající, nikdy se nestalo, že by se někdo třeba nějakým omylem přiotrávil, prostě systém „perníkový táta“, nechme přípravu návykových látek odborníkům, fungoval na 100%. Spíše bylo zajímavé sledovat, jak výroba chlastu ve velkém procházela ruku v ruce s dějinami Vysoké školy chemicko-technologické tak nějak bez povšimnutí, nikdy si nikdo na nic nestěžoval, nikdo nic nekontroloval, i když s lehkou nostalgií v srdci musím přiznat, že tady se na pracovištích (ne na všech, ale výjimky samozřejmě naprosto stačí) chlastala první liga. Prakticky každý den jsme začínali tak, že jsme se sešli v laborce, Macák nám zkontroloval příchody, zapsal vše do tabulek (k čemu to bylo, netuším, ale prostě to dělal) a pak jsme si hodili „poradu“, uvařilo se kafe, zapálily se první cigarety a samozřejmě se občas stalo, že debata začala unikat trochu jiným než pracovním směrem. Když jsme zpracovali své první dvě kávy a to už pan inženýr začal projevovat lehkou nervozitu, hele nemá dnes náhodou někdo svátek nebo narozeniny? byl vyslán nejmladší člen kolektivu na nákup chlastu. Dnes máme čtvrtek, tak bychom to měli oslavit – a další dva laboranti se poslali do konzumu pro svatovavřinecké suché červené a hned, jak se začaly scházet první litry vína, mohla začít vědecká práce. Občas jsem si připadal jako Kristus po úspěšném pokusu proměnit vodu ve víno, když jsem kýžený červený mok rozléval do chemického skla, do kádinek, ono to pak vypadalo skoro vědecky, kdyby se člověk spletl, tak mohl vypít třeba manganistan draselný, ale nikdy se nic takového nestalo a tak jsme pokračovali v diskuzi a současně jsme zkoumali jev, zvaný alkoholismus. Obětavě a na vlastní kůži. Tvrdého chlastu jsme měli požehnaně, v každém rohu laborky stála nenápadná kolona, která jela ve dne, v noci a občas jsem si říkal, že kdyby se mělo jednou spočítat kolikrát jsme použili drahé přístroje, plynové chromatografy a hmotové spetrometry pro soukromé účely, třeba na výrobu a kontrolu vyrobeného chlastu, tak ten vědecký výzkum vyšel bolševikům pěkně draho. Všechno se dalo dělat desetkrát levněji a rychleji.
Často jsem byl po pracovním dni, který mi končil tak nějak kolem čtvrté až páté hodiny odpolední tak zhvízdaný, že jsem jen s obtížemi hledal vrátnici a cestu domů.
Za panem inženýrem chodili občas jeho kámoši ze studia inženýrství a přírodních věd, Zachoval a Kůstka, jeden pracoval ve výzkumném ústavu Běchovice, takže jsme občas, čistě vědecky museli něco zkontrolovat v Běchovicích, přičemž se samozřejmě hojně popíjelo a druhý pracoval ve vedlejší budově, kde se zkoumaly potraviny a řešily se speciální úkoly, třeba, jak by měly vypadat krabice na pasterizované mléko – to, co dnes považujeme za absolutní samozřejmost se tenkrát s nadšením vyvíjelo právě ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou. Mlíko v krabici. Kdo by to byl řekl, že jo? Inženýr Zachoval měl na všechno jasný a logický názor, inženýr Kůstka také, Kůstka vždy říkal, všechno, co je české, je špatné a ono je občas dobré poslouchat rady mistrů nebo prostě to, co říkají starší a zkušenější. Dnes jsou už oba po smrti a už tenkrát jsem si říkal, hm, to je zajímavé, na tohle téma by se určitě dala napsat nějaká zajímavá dizertační nebo vědecká práce – na co vlastně umírají chemici? Speciálně v Čechách? Co je nejčastější příčina úmrtí? Teď už víme, že metanol to určitě nebyl.
Ještě k nám chodil na návštěvu téměř pravidelně jeden Kubátův dobrý kámoš, taktéž to byl inženýr, ale to byla fakt studnice vědomostí, ten chlap věděl snad o všem všechno, co se vědět dalo, taky spolupracoval s hromadou vědátorů z celého světa a když tenkrát hořely arabské naftové vrty, které se dlouho nedařilo uhasit, tak to byl právě on, kdo navrhl proveditelný postup, jak to všechno elegantně vyřešit. No a jak tak pořád o něčem přemýšlel, tak jednoho dne vstoupil pod rozjetou tramvaj, takže je už také po smrti. Osud nám stále nabízí cesty, o kterých často nevíme, kudy povedou a jak skončí – čili pořád přicházím k tomu, že nejdůležitější v životě je asi hra náhod, do které se pravděpodobně dá vstoupit jen pomocí esoteriky, meditací, cvičení, tarotových karet a studiem astrologie. Nakonec se možná ukáže, že zrovna komunistický, psychoenergetický mág Kahuda měl k poznání zákonitostí vesmíru ze všech ostatních vědců a odborných pracovníků nejblíže. Můžete dělat pokusy, ale nesmíte se přitom přestat modlit.
Pan Hovorka byl pán, který toho moc nenahovořil, ale měl šikovné ruce a pracoval po mnoho let, určitě jich bylo aspoň dvacet, na Katedře koksárenství a plynárenství jako mechanik a všestranný řemeslník, prostě člověk, který umí od zámečnictví až po svařování všech myslitelných materiálů úplně všechno, takže vždy podle plánů a podle představ inženýrů dával dohromady složité aparatury, kde se potom něco destilovalo, vařilo, sráželo, nahřívalo, kondenzovalo a podobně. Hovorka nenápadně vystupoval jako šedá eminence za nepřehlednými konstrukcemi, plnými baněk a kádinek a chladičů a vodních vývěv a dalších vědeckých zařízení a dlužno říct, že byl opravdu šikovný. Jednou jsme na katedře něco slavili a měl jsem s sebou kytaru, tak jsme hráli a zpívali a já jsem si povzdechl, že je škoda, že jsem nechal doma kapodastr, což je takové udělátko, které se připevní na krk kytary a ono to zmáčkne všechny struny třeba o půl tónu nebo i o několik tónů výš a člověk se nemusí zbytečně týrat mačkáním baré akordů, ti, co hrají na kytaru mi jistě rozumí a dají za pravdu – a pan Hovorka mi tenkrát přímo na počkání vyrobil kapodastr, který jsem potom používal ještě deset let a byl o mnoho lepší a spolehlivější než kapodastry, které se daly běžně koupit v obchodech s hudebními nástroji.
Hovorka byl i mistrem v sestrojování různých grilů a opékacích pomůcek, takže se i v oblasti kulinářského umění hluboko zapsal do našich srdcí a v podstatě se dá říct, že i když se už dávno odebral na věčnost, že stále patří do okruhu lidí, kteří svého času nežili na Vysoké škole chemicko-technologické zbůhdarma a zbytečně.
Tonda Kroutil – ono to zní jako jednoduchá holá věta, ale Tonda Kroutil byl blízký kamarád inženýra Kubáta, byli to vlastně spolužáci z devítiletky, kteří bydleli v Újezdu nad lesy, ani nevím, jestli to ještě patřilo k Praze nebo to bylo kousek za Prahou, rozhodně tam ale měli střechu nad hlavou a společně se rozhodli, že půjdou do učebního oboru pekař – cukrář. Jak řekli, tak udělali a vyučili se na pekaře – cukráře. Krátký čas pracovali v oboru, potom se rozhodli, že budou studovat Vysokou školu chemicko-technologickou a vrhli se na studium chemie. Kubátovi to docela šlo, studium ho bavilo, ale Tondu to přestalo bavit, možná toho bylo na něho najednou moc a tak studium vzdal. Když Kubát vystudoval na inženýra, začal pracovat na Katedře koksárenství a plynárenství, dostal laboratoř a mohl si sám plánovat výzkumné práce v chemickém oboru, zvolil si plynovou chromatografii a pyrolýzu, rozklad umělých hmot teplem a následnou chromatografii, popřípadě hmotovou spektroskopii. Tonda začal pracovat na sousední katedře organické chemie jakožto laborant. Protože byl prakticky založený a neustále spolupracoval s Kubátem zaznamenal docela slušnou kariéru a Kubát mu začal říkal „nejlépe placený laborant v Evropě“, protože Tonda Kroutil dostával vyšší plat než měla většina inženýrů. Kdo tehdy vedl Katedru organické chemie je celkem jedno (známější jméno, které tudy prošlo, je třeba akademik Wichterle) protože ji v podstatě vedl Tonda Kroutil.
Kroutil byl velmi chytrý mladý muž, dalo se s ním mluvit prakticky o všem, nejenom o chemii, ale také o politice nebo o umění, o knihách – a Tonda Kroutil byl jediný pracovník a svým způsobem i spolupracovník, když už ne na katedře, tak alespoň na prvním patře Technické ulice 5, který mi stále dokola říkal, hele, ty sem nepatříš, ty máš ambice na to, abys vynikl třeba v umění nebo někde jinde, nechceš to zkusit u filmu, tebe bych si dovedl představit, jak pracuješ třeba u Krátkého filmu nebo u Animovaného filmu ve Studiu Jiřího Trnky, ale ztrácet čas tady, na koksu, to je fakt škoda. Tenkrát jsem nad tím začal přemýšlet a říkal jsem si, hm, Tonda sám na sobě dokazuje, že si umí poradit, má výborné místo, dobré prachy, skoro žádnou zodpovědnost, práci jistou až do smrti, tak proč by nemohl radit?
Jednoho dne jsem zavolal na Krátký film Praha a zeptal se, jestli by měli zájem o spolupráci, že se zabývám animovanou tvorbou a že jsem už natočil několik animovaných filmů a oni řekli, výborně, tak se zastavte třeba v pondělí, to máme poradu, uvidíme, co by se s tím dalo dělat, tak jsem jel v pondělí do Jindřišké ulice, kde původně sídlil Krátký film Praha, vzal jsem s sebou promítačku a šel jsem dramaturgům promítnout vlastní hokusy pokusy s animovanou tvorbou. Jim se to celkem líbilo a říkali, hm, to by nemuselo být marný, ještě to probereme, uvážíme, dáme vědět – a najednou se rozletěly dveře a do místnosti se vřítil Kamil Pixa – to byl takový dost zvláštní člověk nebo spíše fenomén, původně byl jedním ze zakladatelů Stb a patřil ke zkušeným vyšetřovatelům, kterým nikdo neodolá a potom zjistil, že ho víc zajímá film a filmová tvorba, ale Státní film už v Československu existoval, tak si vymyslel, že založí Krátký film a Animovaný film. A jak řekl, tak se stalo, vzniklo studio animovaného filmu Jiřího Trnky a vlastně celý Krátký film Praha. A v tuto chvíli se Kamil vřítil do místnosti a začal hlasitě nadávat, jak to, že pořád nic neděláte, marně čekám na nějaké výsledky dramaturgické práce, od konce války se tady nic nezměnilo, pořád máme jen tři režiséry, kteří se opakují stále dokola, potřebujeme nové lidi, tak je koukejte najít, vždyť to je už ostuda, skoro třicet let po válce a tady jsou pořád ty samý lidi, co byli na Barrandově ještě v roce 1945!“ Dramaturgové se na sebe podívali a řekli, ano soudruhu, právě na tom pracujeme, zrovna tady soudruh – a teď ukázali na mě a Pixa zařval, kdo je to? A oni, to je tvůrce, co natáčí animované filmy – a Pixa na to, tak ho zaměstnejte! a vyběhl ven a práskl za sebou dveřma. Hlavní dramaturg se zvedl a vyšel za ním na chodbu a za chvíli se vrátil celý bledý, asi ještě dostal čočku a přinesl nějaké papíry a povídá, hele, on to myslí naprosto vážně. Když mi to tady podepíšete, tak od této chvíle jste režisér Krátkého filmu Praha – animovaná tvorba, budeme po vás chtít natočit dva filmy za rok, máte volnou pracovní dobu a fixní měsíční plat (Tondo Kroutile, měls pravdu!) – na to byla jednom jedna jediná odpověď – máte propisku?
Ten den jsem se vrátil na Vysokou školu chemicko-technologickou jako režisér Krátkého filmu, oznámil jsem, že odcházím, sepsali jsme výpověď platnou za dva týdny a všichni mně gratulovalil a Tonda Kroutil povídal: „No, vidíš, konečně jsi udělal něco rozumného, protože pro tebe tady byla jen jediná cesta, jak něco dokázat a to – odejít.“
Za pár let Tonda onemocněl a celkem nečekaně a rychle zemřel, stejně tak se ani z oné skupiny dramaturgů, s nimiž jsem tenkrát jednal, nikdo žádného vysokého věku nedožil, hlavní dramaturg, ten, co mi přinesl smlouvu k podpisu skončil sebevraždou, ale doufám, že to nebylo kvůli tomu, že jsem u nich nastoupil jako režisér. Těch filmů jsem nakonec pro Krátký film Praha natočil pět a bylo to docela zajímavé pracovní období. Zajímavé a přínosné.
Pokud se budete chtít na cokoliv zeptat, ozvěte se mi na mail raven.argoni@seznam.cz