Vážení přátelé rozhodl jsem se sepisovat svou nejnovější knížku Chaloupka strýčka Roma přímo zde, na svých webovkách, kde můžete sledovat jednotlivé moje tvůrčí kroky. Můžeme to brát jako takový menší spisovatelský experiment, pokus o sblížení autora a čtenáře. Takže sledujte tyto stránky, pokud se experiment podaří, budete svědky zrání spisovatelské tvorby až do jiskrného konce, čímž doufám nebude jen smazání a zapomenutí vzniklého Díla.
Raven Argoni
Chaloupka strýčka Roma
Mnoho lidí si stále dokola klade otázku, co je to osud? Je to nějaký plán vyšších sil, jak nás podusit ve vlastní šťávě? Nebo je to výsledek práce našeho vlastního intelektu, jak se nám to snaží namluvit různí mudrcové pod heslem, každý je osudu svého pánem nebo každý je štěstí svého tvůrcem, jak si kdo ustele, tak si také lehne. Snaží se nám namluvit, že když se máme v současné době blbě, tak si za to můžeme sami. Stále dokola slyšíme, nefňukej, nenaříkej, nestěžuj si, všechno, cos v minulosti dělal, bylo jen a jen tvoje rozhodnutí, kdyby ses nechtěl stěhovat před koncem druhé světové války do Hirošimy a kdybys předtím nechtěl odplout do Ameriky na Titanicu, tak by sis ani trenky nenamočil. Ani by ses do nich nepomočil. Nenadávej ostatním, že ti s něčím nepomohli. Kdoví, jestli ses včera na ulici sám nepřepadl, protože jsi zrovna neměl co dělat. Musíš jen platit daně, poslouchat a mlčet. Co je na tom těžkého nebo nadpřirozeného? Modli se a pracuj! Stát tady není od toho, aby za někoho platil dluhy nebo, aby se o někoho staral. Proč by měl poskytovat sociální pomoc někomu, kdo neumí zacházet s vlastními penězi? Nebo, kdo je neumí vydělat? Pracovat může každý, není pravda, že práce není. Práce byla, je a bude. No, nemám pravdu?
Určitě bude užitečné se nad všemi těmito argumenty nebo pseudoargumenty ještě jednou zamyslet po přečtení této knížky.
Každý z nás má o tomto světě určitou představu, akorát, že ji máme, každý trochu jinou. Všichni máme intelekt či rozum nebo jak to nazvat, to je to, co z nás dělá člověka, ale většina intelektů je dost slabá na to, aby přišla na jakoukoliv proveditelnou možnost, jak zlepšit kolektivní spolupráci a jak konstruktivně využít své vlastní racionální schopnosti.
Vzpomínám si, jak ke mně kdysi dávno přišla moje dcera, ještě v předškolním věku a šibalsky mi sdělila, hele, tati, já vím, že všechno, co vidím, tak vidím skrz ty kuličky, co mám vepředu v hlavě.
A když jsme pak o tom mluvili a rozebírali různé optické klamy a oční švindly, tak to dcerku bavilo, ale co se týká hlubšího pochopení vizuálního vnímání tohoto světa, zůstali jsme oba u onoho základního poznatku, že svět vnímáme skrz ty kuličky, co máme vepředu v hlavě. Dál jsme se nedostali. Když jsme jednou šli v zimě, během temného rána do školky, spatřili jsme na křižovatce policajta, jak se svítícím pendrekem řídí dopravu. Dcerka obdivně vydechla, hele, tati, policajtovi svítí prst!
Svět kolem nás a stejně tak i to, co označujeme jako osud, to je to, co právě prožíváme, můžeme chápat jako hru nebo jako soutěž, která má svá pravidla. I když je to často spíše boj a často i boj na život a na smrt bez pravidel, mezi různými skupinami lidí, přičemž člověk se dá směle definovat jako agresivní tvor, s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat. Silnější vítězí, to se dá poměrně snadno pochopit. Stejně jako se dá snadno pochopit, že je to v rámci oné, výše zmíněné hry na život a na smrt.
Budeme-li vycházet z toho, že jakákoliv lidská společnost vyrůstá a vzkvétá na principech otrokářství (jinak to snad ani nejde), uvidíme vše v naprosto jiném světle. A možná i správněji. Otrokářství není hra – každému je jasné, že kdyby chytrý otrok dal svému pánovi při hře v šachy ve dvou tazích mat, tak má šachovnici naraženou na hlavě a těžko si bude užívat radost z výhry. Právě proto, že je otrok. Lidově se říká, dvěma pánům nelze sloužit, což se dá pochopit, stejně jako se dá pochopit, že auto nemohou řídit dva řidiči najednou. Každý má svého šéfa, vedoucího, majitele, velitele, nadřízeného, prostě někoho, kdo naplánuje, co se bude ten den dělat a to je prostě pán – a ten kdo poslouchá nebo ti, co poslouchají, jsou otroci (nebo podřízení, zaměstnanci, to už je jedno, jak onu masu nazveme). V demokracii se nám budou páni snažit namluvit, že vládneme sami sobě a že jsme si rovni, ve skutečnosti jsou nahoře vždy ti nejbohatší, pokud jsou šikovní. Pokud nejsou šikovní, tak o svůj majetek přijdou a zařadí se mezi otroky nebo i mezi otroky, vyřazené ze hry. Dá se to pochopit? Je to základ našeho světa.
Cílem jakékoliv hry je dosažení radostného vzrušení. Nehrajete, abyste pomáhali druhým nebo abyste měnili dějiny světa, hrajete, abyste si pošimrali nervy. Na většinu her se můžeme dívat jako na ztrátu času. Když svůj život strávíte v hospodě hraním mariáše, tak vás za to žádný životní kouč ani volnomyšlenkářský guru nepochválí, i když to může být příjemně strávený čas (trochu se zde nabízí bezmála vtipné přirovnání k masturbací nebo k sexu po deseti letech manželství). Ale je to tak. Když se stanete vynikajícím šachistou, tak se v podstatě nic užitečného pro život nenaučíte a pokud se ocitnete v kolektivu lidí, pro které jsou šachy španělským pueblem, tak jejich pozornost, ani uznání nezískáte.
Rozborem her ve společnosti se zabývá věda zvaná ludologie. Vždycky si vzpomeňte na ludového hrdinu Juraje Jánošíka a máte hned mnemotechnickou pomůcku na ludologii. Jakmile se kdekoliv vyskytne kolektiv lidí, tak se chová buď podle zásad ludologie, čili podle teorie her nebo podle naratologie, což je věda, zabývající se strukturou vyprávění.
Naratologie není hra, je to povídání, obsahující úvod, stať a závěr. Známe to všichni z praktického života. Povídej, co je nového, vyprávěj a klidně i přeháněj…
Do naratologie patří historky, pohádky, legendy, báje, pověsti, zprávy, městské legendy, ale i žvanění typu „jedna paní povídala“, rozhlasové, novinové a televizní zprávy. Každý ví, že zprávy nejsou hry, nesoutěžíme, kdo je dříve přečte nebo kdo jich během pěti minut přečte víc, ale mohou nás ovlivnit v dalším rozhodování, které se může týkat i toho, kterých „společenských her“ se zúčastníme a jakým stylem se budeme snažit vyhrát nad svými soupeři.
Pokud nám to alespoň trochu myslí, určitě najdeme mezi Jánošíkovskou ludologií a obecnou zpravodajskou naratologií plno informačních spojů a zajímavých paralel, ono se to většinou začne projevovat, když je člověk unavený a místo svižného racionálního myšlení začne trochu blouznit nebo blbnout. Najednou má pocit, že i neživé věci mohou mít svůj vlastní názor, třeba, že porouchané auto odmítá návštěvu servisu nebo, jak se říká, že se s vámi doma nebaví ani skříň. Jeden můj známý řekl to s tou skříní svému psychiatrovi a pan doktor se ho hned zcela vážně zeptal, o čem si s tou skříní obvykle povídá? Mohou prostě nastat chvíle, kdy máte pocit, že začínáte rozumět poučkám jako „všechno souvisí se vším“ nebo „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ a „každá, i ta nejdelší pouť začíná prvním krokem“, což jsou chvíle, kdy schopnosti racionálního rozumu ustupují do pozadí a vlády nad přemýšlením se zmocňuje čirá iracionalita.
V průběhu času se stalo zvykem vysvětlovat poznatky filosofie, psychologie a historie narativně, tedy pomocí příběhů (bájí a pověstí), což je, například v oblasti počítačových her, kterým se právě nyní věnují mladé (de)generace, naprosto zbytečné. Z toho samozřejmě plyne nebezpečí, že když se počítačový přístup ke hrám a k poučným příběhům začne projevovat i v normálním životě, bude to většina klasicky nebo „po staru“ vzdělaných a uvažujících spoluobčanů chápat jako odtržení od tradic a zradu kmenových zvyklostí. Proto občas psychologové zděšeně vyskakují od počítačů a varují před konfliktem, který se skrývá v opakované interakci mezi hrou a narativem, Tvrdí, že počítače blbnou dětem hlavy, protože jde o dva fenomény, které se navzájem vylučují. Nicméně, když se rozhlédnete kolem sebe, tak spatříte socialistický lid, jak si vesele buduje svou vlastní představu kapitalismu – je to míchání nesourodého guláše – a taky se toho moc neděje. Je sice pravda, že nám plno věcí chybí, ale ono to nezmizelo, akorát se to přesunulo k těm, kteří se nerozpakovali si to vzít nebo „zabavit“ pro sebe.
Ve hře není přítomen vypravěč, ale na druhou stranu se může vypravěčem stát kterýkoliv z přítomných hráčů nebo se vypravěčem stane hra sama o sobě. I když je pravda, že prožívat žolíky nebo kanastu jako romantický příběh z devatenáctého století, je trochu fuška i pro bujnější fantazii. Game over. Trochu to připomíná rozvášněné diskuze z šedesátých a sedmdesátých let minulého století, když se filosofové, psychologové a filmoví tvůrci sešli u piva, a začali si lámat hlavy nad problémem, čím se přesně liší filmové a divadelní podání určitého příběhu, jestli je to v použití detailů (což si může dovolit film) nebo jestli je to v odlišné práci s časem a s podáním celého příběhu, což si může dovolit vypravěč, popřípadě, jestli se hlavní rozdíl mezi filmem a divadlem neskrývá v použití střihu. Čili skákání z námětu na námět. Diskuze to byly zajímavé, akorát nevím, jestli k něčemu zajímavému přispěly.
V mém povídání se setkává několik lidských osudů, několik životních příběhů na Fakultě paliv, přesněji řečeno, na Katedře koksárenství a plynárenství na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích v letech 1968 až 1980. Když se postavíte na ulici Technická před budovu číslo 5, tak budete na adrese Technická 5. Podle mého názoru, je název Technická pro chemickou školu docela přiléhavý, klidně bych řekl, že sedne jak příslovečná prdel na hrnec a rozhodně bych na něm nic neměnil. Bolševici, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech vládli Československé socialistické republice a vládli samozřejmě i Vysoké škole chemicko-technologické se rozhodli, že ulici přejmenují na Suchbátarova. Slyšeli jste někdy větší pitomost? Navíc zaplacenou z daní prostých daňových poplatníků – a jak k tomu vlastně došlo?
Všechno začalo už když jsem se narodil, bylo to těsně před nástupem bolševismu/komunismu/čemunismu/socialismu (s lidskou tváří nebo i bez tváře) a kdybych měl padesátá, šedesátá a možná i sedmdesátá a osmdesátá léta srovnávat se současností, tak bych asi řekl, že je to hodně složité, protože těch faktorů, jevů a v podstatě i stylů myšlení a ideových koncepcí, které byly zčásti stejné jako dnes a zčásti naprosto odlišné, bylo tolik, že se to objektivně ani srovnat nedá. Hustá byla třeba měnová reforma 1. června 1953, která zasáhla do života všech lidí, žijících v Československu, na to si pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Prezident Zápotocký blábolil v rádiu, že naše měna je pevná a že nemusíme mít strach z nějaké reformy a den nato reforma byla, zřejmě asi jako opožděný aprílový žertík, takže přestaly platit peníze. Zajímavý pocit. Máte svou banku jako určitou jistotu a najednou ji nemáte. Je to hrozně hloupý pocit. Psychologové tvrdí, že ztráta peněz a majetku v dospělosti je největší trauma, které může člověk zažít. Komunisté tomu říkali dialektika. Hlavně, ale stále platila taková ta hesla, jako, proletáři všech zemí, spojte se a se Sovětským Svazem na věčné časy!
Hodně se tenkrát podporovala a pěstovala korespondence mezi národy, respektive mezi mládeží, často to bylo i místo zbytečného cestování, za socialismu jsme měli všichni prakticky nulovou soukromou uhlíkovou stopu, takže si třeba dopisoval hoch z Čech s hochem z Afriky, africký hoch napsal, ahoj, jak se máš? já celý den jím banány a chodím nahý a Čech mu odpověděl, kdybych celý den jedl banány, tak budu taky chodit nahý, bylo prostě občas veselo a je také pravda, že se často chodilo na schůze, i když to bylo otravné, ale muselo se, jednou byla ve fabrice členská schůze KSČ a potom předseda řekl, děkuji všem za účast a jestli má někdo nějakou připomínku – a hlásil se jeden dělník, ano, soudruhu, co jsi chtěl říct? a dělňas povstal, no já jsem jenom chtěl říct, ať žije soudruh ředitel – a vtom všichni vyskočili a začali tleskat a řvát, ať žije soudruh ředitel! Ať žije soudruh ředitel! a když přestali, tak dělňas zase, no, ale, já jsem chtěl říct, ať žije soudruh ředitel – a všichni opět vyskočili a začali tleskat, ať žije soudruh ředitel a když se uklidnili, tak dělník znovu začal, ale nechte mě domluvit, chtěl jsem jen říct, ať žije soudruh ředitel z mých osmi stovek hrubého měsíčně!
Na to si občas vzpomenu, protože já sám jsem pracoval za osm stovek hrubého, i když to moc komické nebylo. Psal se rok 1975, byl jsem ženat a měli jsme dcerku a samozřejmě žádný byt, protože dostat byt bylo tak trochu nadpřirozené, asi jako dnes. Když jsem se pokoušel sehnat státní byt, tak mě všude doprovázely salvy smíchu, stejně jako dnes. Takže za osm stovek hrubého a jak jsem se k tomu dostal? V roce 1968, v srpnu, nás navštívila spojenecká vojska a celková nálada se orientovala výrazně proti Rusům, napáchali tady dost škod a ošklivostí a zničili, na co sáhli, jednomu mému známému vyšlehl ruský moloděc, sedící v obrněném transportéru laserovým zaměřovačem oko, sovětský vojín se asi nudil (nebo to byl ukrajinský vojín?), neměl co dělat, tak se bavil tím, že si svítil na protijedoucí auta laserem. Potom se to tak nějak zamluvilo, dodnes se můj známý nedočkal ani omluvy, ani žádné kompenzace, kdo by se mu také za co omlouval a proč vlastně, když se nic nestalo..? Ale taková byla doba, která se, myslím, dodnes moc nezměnila.
V roce 1968 jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, Technická ulice 5, potom to byla Suchbátarova ulice 5, čeští funkcionáři, kterým jsme tenkrát říkali „neovlivnitelní“, ulici přejmenovali podle mongolského švarného revolucionáře a v devadesátém roce to byla opět Technická (a je dodnes), ale to nepřejmenovávali Rusáci, ale Češi (překvapení?), ani se neptejte, kolik peněz stála daňové poplatníky výměna všeho, kde byla napsána adresa, která se měnila jak lakmusový papírek, střídavě namáčený v kyselině a v louhu, byly to navštívenky, razítka, obálky s adresou, plechové cedule na budovách, no a já jsem přitom zvesela studoval, právě jsem byl ve třetím ročníku a protože jsme byli naštvaní, tak jsme (bylo nás asi pět, jak od Poláčka) zorganizovali studentskou vysokoškolskou celonárodní okupační stávku – cílem bylo, aby si vládní šaškové přečetli a uvědomili naše požadavky – byly jednoduché – zachovat svobodu slova, nechat zrušenou cenzuru a zaručit svobodu cestování do zahraničí. První stávku jsme zorganizovali kolem 18. listopadu 1968, bylo to takové symbolické a protože na naše požadavky nikdo nezareagoval, tak jsme stávku opakovali v dubnu 1969, to už soudruzi zareagovali, hlavně tím, že mě vyhodili ze školy a nesměl jsem studovat. Od té doby si vždy dělám srandu, že jsem asi poslední vysokoškolský student, který byl vyloučen v Čechách ze studia z politických důvodů. Jak to tenkrát stálo na rozhodnutí rektorátu, které bylo veřejně slavnostně vyvěšené na nástěnce školy – za protisocialistickou a protisovětskou činnost.
Protože byla vojenská povinnost, musel jsem podle platných zákonů nastoupit na vojnu, na kterou jsem měl do té doby platný odklad kvůli studiu a navíc jsem si musel rychle sehnat práci, protože byla pracovní povinnost, to byl taky docela gól, vyhodí mě ze školy a už abych se šel hlásit někam na stavbu nebo jako topič elektrárenský, dnes by asi nešel ani ten topič, protože není čím topit, ale tenkrát se i v Praze ještě topilo uhlím, dřívím, naftou, papírem, svítiplynem, benzinem a prostě vším, co hořelo. K tomu jsem měl doma nejenom rodiče, ale i partnerku, no, když řeknu, že mi to všechno dokonale zkurvilo život, což je cítit dodnes, tak ani moc nepřeháním. Byl by to materiál na knihu nebo na filmové zpracování. Naštěstí mi nabídli, že můžu pracovat jako pomocník pomocného vědeckého asistenta na Vysoké škole, pár měsíců přede mnou pracoval na tom samém místě Havel, kterého právě též vyhodili, ale ne ze studia, ale z pracoviště. Tak jsem tam dřel jako kůň za 800 hrubého. Sranda, no, sranda v podstatě spočívala v tom, že jsem se od listopadu 1968 stal bojovníkem proti Sovětskému svazu a v podstatě i bojovníkem proti Rusům, ale nic mi to dodnes nepřineslo. A zřejmě si toho ani nikdo nevšiml. Za to, že mě vyhodili ze školy, se mi od té doby nikdo ani náhodou neomluvil, i když se měnily režimy a nedostal jsem ani žádné vyznamenání za boj proti komunistické demenci, ale sankcí jsem za tu dobu a za to, že jsem bojoval proti bolševické psychopatii, proti komunismu, Sovětskému Svazu a proti Rusákům dostal už tolik, že by to bylo na putovní výstavu. Proto také říkám, neblbněte a nešaškujte na žádných protestech proti Rusákům, oni si toho ani nevšimnou, ale vy dopadnete stejně jako já. Zničíte si život a navíc, všechno příkoří, které jsem musel v životě vytrpět, přišlo od Čechů, nikdy v životě jsem nemluvil s žádným Rusem nebo Bělorusem, Černorusem, ani s Ukrajincem a přesto jsem byl nakonec rád, že mě nezavřeli na doživotí. Asi by si toho taky nikdo nikdy nevšiml. Na poslední chvíli jsem svižně zmizel v Německu, hned nato mě v Česku odsoudili na dva roky nepodmíněně a milost jsem dostal až od Husáka v roce 1989. Mohl jsem se beztrestně vrátit, což jsem také udělal, ale protože jsem stále ještě neměl čistý trestní rejstřík, tak jsem nesměl podnikat, ani psát a vydávat knížky, na to jsem si musel počkat až do roku 1992, ale to už si, obrazně řečeno, na mém tvůrčím území stavěla rekreační chaty konkurence. Takže si myslím, že se toho zase tolik od dob prvních okupací nezměnilo, lidé zůstávají stále stejní, možná jsou dnes ještě o něco více nasranější, protože dříve byli aspoň ochotni se o vašich názorech trochu pobavit. Dnes vás rovnou pošlou do kopru. Možná by se dalo říct, že nejenom lidé, ale i systém, v němž žijeme, zůstává stále stejný – dokonale odpovídá definici moderního otrokářství.
Řekl bych takový svůj drobný, téměř nepatrný postřeh – jak se změnilo myšlení lidí. Asi tak do roku 1968 (nápadná shoda s naší okupací?) neexistovala jiná antikoncepce, než guma (kondom) a přerušovaná soulož. Většina lidí, pokud se k této zábavě vůbec dostala, tak přerušovaně souložila a najednou se, právě na přelomu let 1968 a 1969 objevila první hormonální antikoncepce – první pilulkou nebo jednou z prvních pilulek u nás byl Biogest a hned nato Norbiogest, potom se objevovaly další a další hormonální biče na těhotenství a lavinovitě přibývalo paní, žen a dívek, které tento zbrusu nový vynález proti nechtěnému těhotenství a současně i na léčení dermatologických problémů užívaly. Dlužno si uvědomit několik důležitých faktorů – pilulka, pracující na základě působení estrogenu, progesteronu a testosteronu, zaručila ženám psychický klid a rozvahu – žena, která ve dnech menstruace šílí a běsní a je schopná podříznout manžela a odprásknout všechny své milence, se stává pouhým mýtem, stejně tak se stává mýtem žena, která není schopná zastávat vedoucí funkci, mýtem se stává žena, která není schopná racionálně myslet a proto nemůže vniknout do politiky. Jinými slovy se od té doby ženy začaly zapojovat do politického života, začaly svými názory ovlivňovat ekonomiku a muži se vedle nich často jevili jako nestabilní jedinci, zmítaní vlastními hormony. Antikoncepční pilulka, která měla přinést ženám svobodu v oblasti sexu a měla jim přinést možnost prožívat si uvolnění, rozkoš a slast z pohlavního života paradoxně ženy utlumila, vzala jim (jak to Freud vtipně nazval) libido.
Přesně si pamatuji na ono zvláštní období, které se paradoxně spojovalo s obdobím takzvané sexuální revoluce, kdy si lidé najednou začali uvědomovat, že krásné ženy po sexu ani moc netouží, spíše dovolí svým mužům, aby se na ně občas vrhali a ukájeli své zvrácené choutky. Vznikl mýtus o ženě, která sex ani nepotřebuje a mýtus o věčně nadrženém chlapci, který si padesátkrát za den vzpomene na sex a proto ani nebylo divu, když začaly ženy sex používat jako výhodné platidlo. Přeložil jsi střechu? Přivezl jsi v dodávce nákup na příští týden? Odvezl jsi deset dětí do školy a k doktorovi? Posekal jsi zahradu? Super! Mám nejbáječnějšího chlapa na světě! A za odměnu bude večer sex! Pokud si ještě dokážete uvědomit, nakolik je tento způsob myšlení zrůdný, natolik máte ještě v pořádku duševní zdraví. Pokud postoupíme ještě o krok dál, z psychického vnímání harmonie a zdraví na psychosomatickou úroveň, pochopíme, do jaké míry je dnešní svět nemocný a doslova „podlomený“. Díky farmaceutickému průmyslu a díky tomu, že pro obyvatele naší modré planety připravil dokonale fungující nástroj chemické lobotomie, se další vývoj lidské společnosti stává nečitelný a doslova závislý na náhodných a často i patogenních jevech, které ale nedokáže odhadnout ani nejvyhlášenější vizionář.
Určitě nebyla náhoda, že, kdo ovládal sex, ovládal i ostatní a že všichni tehdejší sexuologové, kteří byli do svých funkcí jmenováni v šedesátých a sedmdesátých letech, spolupracovali s StB. Ano, dalo se tušit, že jednou nastane konec naší civilizace, stejně jako nastal konec všech velkých, mohutných a zdánlivě neporazitelných říší, které se všechny utopily v nějakém nezvládnutelném paradoxu, ale kdo mohl ještě před padesáti lety tušit, že se tak stane díky vynálezu nebo spíše pseudovynálezu hormonální antikoncepce? Která samozřejmě souvisí s vývojem antidepresiv a stabilizátorů, nutných pro přežití na druhé straně barikády, rozdělující poslední zbytky sexuálních štvanců od asexuálních biologických robotů, kteří se vzbouřili v podstatě v ten samý moment, kdy začali existovat. V podstatě se dají náznaky konce světa a konce všech vyspělých civilizací vytušit z již dávno napsané Knihy proměn a svým způsobem je to i v bibli a v taoistických textech. Konec nastane, jakmile se z jinu stane jang a z jangu jin. Jak varují vědci – Země se přepóluje. Ale moc nad tím nemudrujte, stejně na nic chytrého nepřijdete.
Občas jsem přemýšlel nad tím, jak by se asi měl zachovat skutečný vědec nebo skutečně vzdělaný člověk, když by se setkal s nepřátelských prostředím, je jedno, jestli by proti sobě stáli vědci, kteří vyznávají vědu a lidé, věřící v boha nebo lidé, prosazující určitou fašistickou ideologii, která se drží naživu hlavně díky cenzuře a zastrašování. Vědci během socialismu museli hlásat různé pitomosti, se kterými se nedalo se zdravou hlavou na krku souhlasit, občas si vzpomenu na profesora Hynie, který byl šéfem sexuologického ústavu, ale musel prohlašovat celou řadu naprostých pitomostí, protože jinak by ho bolševici z vlivného místa vyhodili. Takže se do učebnic dostali hlášky, jako, že děti nejsou sexuální bytosti, jsou až do puberty asexuální, homosexualita by měla být trestná a homosexuálové by měli jít povinně na léčení. Nebylo by lepší nebo čestnější se takové „vědy“ vzdát a jít pracovat třeba do zemědělství? Nebo i do dolů? Na Vysoké škole chemicko-technologické pracoval komunistický mág Kahuda, já sám si ho pamatuji od roku 1968 až do roku 1989, kdy oficiálně padl komunistický režim a Kahudu během několika vteřin vyhodili z jeho psychotronické katedry. Kahuda měl na Vysoké škole chemicko-technologické krásné, přímo nádherné místo s parádním platem a přitom žvanil nesmysly, které se nedaly poslouchat. A nestalo se vůbec nic. Nedožil se žádného trestu, přestože se opakovaně dopouštěl podvodu a rozkrádání společného, socialistického majetku. Za jiných okolností šli provinilci za podobné přestupky třeba na deset let do vězení. Nebo dopadli ještě hůř, jako třeba Slánský nebo Horáková, zakladatelka časopisu Vlasta.
Stejně tak jsem často přemýšlel, proč se nikdy do televize nedostal psychiatr, který by otevřeně o některém stranickém funkcionáři prohlásil, že je blázen nebo že právě prožívá manickou fázi bipolární poruchy, takže by neměl zakládat žádné hnutí, ale měl by pohnout kostrou a šup do klece! Proto si také myslím, že psychiatrie je další vědou, která by se měla ne trochu, ale hodně zkontrolovat, možná i zpoloviny přepsat, protože jsou v ní stále tendenční voloviny. Jeden ze svých prvních románů jsem v šedesátých letech nazval Mezi idioty, protože jsem měl možnost čerpat materiál z několika psychiatrických ústavů a potom i z jednoho německého cvokhauzu. Škoda, že se moje poznatky nedostanou mezi dychtivé čtenáře. Zvláště kapitolky o hypnóze a o tom, jak lze hypnózu simulovat, jsou velmi výživné. Myslím si, že přečíst si v dnešní době něco zajímavého o psychoterapiích a hlavně o začátcích psychoterapie ať už v českém nebo zahraničním prostředí by bylo též více než poučné.
Když jsem svého času nastoupil v roli technického asistenta, laboranta, kolaboranta nebo jak jsem tomu já sám říkal, pomocníka pomocného zástupce na Katedře koksárenství a plynárenství Fakulty paliv vysoké školy chemicko-technologické, vedl tuto katedru profesor doktor inženýr Rudolf Rídl, který silně ráčkoval a když došlo na nějaké slovo, v němž bylo „r“, tak se rozdrnčely okenní tabulky a samozřejmě díky nevyzpytatelné shodě synchronicitních náhod byl osudem často přinucen pronést před plnou posluchárnou památnou větu: „Dobrý večer, soudružky a soudruzi, jsem profesor, doktor, inženýr Rudolf Rídl z Katedry koksárenství a plynárenství v Praze.“ Profesor Rídl je už dávno na pravdě boží a myslím si, že je docela škoda, že už nemůže vyprávět o tom, co všechno se na katedře odehrávalo po vítězném boji komunistů o trůny na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze v letech 1968 a 1969. Což jsou i roky, kdy byl založený Svaz Socialistické Mládeže, SSM nebo jak jsme to občas psali SS-M.
Když profesor odešel do důchodu (po příjezdu vojsk Waršavské smlouvy se skoro všude měnili šéfové, kupodivu se jako nejvíce schopní ukazovali právě komunisté a dlouhodobí členové strany), byl vedoucím katedry jmenován docent Jiří Macák, šéf komunistů na fakultě, velký, statný chlapík, kterému jsme často říkali „přescent“, i když byl oficiálně „docent“, ale přes cent měl spolehlivě. Kolegové mu důvěrně říkali, Jirko a za jeho zády ostatním kolegům důvěrně sdělovali, raději Jirku k ničemu nepouštějte, chceme se ještě ve zdraví dožít Vánoc nebo jara, podle toho, co se zrovna podle kalendáře na nás chystalo. Občas mu také říkali Masák nebo náš nestranný straník.
Macák hlídal ranní příchody, měli jsme být na pracovišti v sedm ráno, když se někdo zpozdil, tak se Macák díval na hodinky a hlaholil, dobré poledne! Měl prostě smysl jak pro kázeň, tak pro humor. K Masákovi se váže jedna nezapomenutelná historka, kterou hrozně rád opakuji už jenom proto, že mě dokáže vždy pobavit. Na školu občas přicházely pozvánky z celého světa na různé konference a vědecké sjezdy a srazy a škola sem tam, někoho na takovou pozvánku pustila do zahraničí – a stalo se, že přišla pozvánka do Brazílie pro někoho, kdo se zabýval pyrolýzou, což byl shodou okolností zrovna inženýr Kubát, u kterého jsem pracoval, ale Masákovi to přišlo nějak líto, protože jeho pracovním zaměřením byly fenoly a o ty zrovna neměl nikdo zájem, i když se jednalo o fenoly proti rakovině. A tak se nakonec rozhodl a nechal si to i odhlasovat, že na tu konferenci pojede on. I s odbornou přednáškou o pyrolýze. A už od ledna se těšil na Rio de Janiero, dokonce kvůli tomu začal chodit na kurzy angličtiny. Konference se měla konat v červnu, takže začátkem června se Masák rozloučil s katedrou koksárenství a plynárenství, nastoupil do letadla a odletěl.
Asi za týden, povídá uklízečka, hele, to bude asi docela průser, protože, teď, jak jsem u Masáka utírala prach, tak jsem si všimla, že mu na stole leží pozvánka na tu konferenci, ale tam je napsáno, že se koná v juli, to znamená v červenci. A on si to asi spletl a odletěl už teď – v juni, čili v červnu. Bylo jasné, že to Masák už musel zjistit, ale nic neřekl, ani nezavolal a místo, aby se okamžitě bleskurychle vrátil, tak si ze služební cesty udělal dovolenou a užíval si tři slunné týdny v Riu. Pak se zase objevil v práci, jakoby nic. Kolegové inženýři už na něho číhali, ahoj Jirko! Ahoj! Tak, jaká byla konference? No, docela to ušlo. A četls tam ten svůj referát? Jo jo, mělo to docela úspěch. Hele, Jirko, nekecej, tys to popletl, místo v juli jsi odcestoval v juni a ještě sis tam za naše peníze tři týdny užíval a myslel sis, že se na to nepřijde! Však to ještě projednáme na stranické schůzi! No, dopadlo to tak, že Masák musel všechno zaplatit a podruhé ho už na žádnou konferenci nepustili. Ale dá se aspoň říct, že docent – přescent svým činem vstoupil do dějin Katedry koksárenství a plynárenství na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, když už ne přímo v oboru vědy, tak alespoň v oblasti, teď ani nevím, jak to slušně nazvat…
Na fakultě paliv bylo zaměstnáno několik desítek docela zajímavých lidí, i když se nedá o všech říct, že by to byli géniové či hrdinové na svém místě, tak něco umět museli a pokud měli titul, tak se od nich očekávalo, že budou své práci alespoň v rámci určité odbornosti rozumět a budou i schopni se třeba naučit kalendář po anglicku.
Inženýra Šindlera si pamatuju ještě, když nebyl inženýr, psal tehdy svou diplomovou práci a měl ve všem celkem jasno. Zajímala ho technika, chromatografie a kromě toho i myslivost a honitba (ale skutečná honitba, zvěře a tak), i když takhle to zní příšerně, ale byl prostě v nějakém tom svazu myslivců. Pokud byl člověk více všímavý, rychle zaznamenal, že prakticky všichni lidé, co byli ve vládě nebo měli nějakou vysokou či vyšší funkci, tak byli myslivci. Nevím, proč tomu tak bylo, já to nevymyslel, nejsem myslivec, ale bylo tomu tak. Takže se často stávalo, že Ing. Šindler přišel do práce v mysliveckém a s brokovnicí přes rameno a po šichtě hbitě nastoupil do svého dvoutaktu a odfrčel na honitbu. Asi ho to bavilo, ale kupodivu, nikdy se nezjevil s mrtvolou zajíce nebo s prostříleným bažantem, abychom si je mohli kolektivně připravit a družně požít. To říkám, protože na katedře se stále něco slavilo a nebylo výjimkou, že se třeba nakoupilo deset kuřat, která se do druhého dne nasolila, opepřila a naložila do česneku a potom jsme si je dělali v elektrických a plynových troubách, byli jsme koneckonců Fakulta paliv, takže žádný problém s pečením, grilováním či smažením nebyl. U každé veselice muselo být samozřejmě pár lahví alkoholu, samozřejmě z dnešního pohledu by se v laboratoři, kde se pracuje s různými chemikáliemi nemělo kouřit, jíst a už vůbec by se tam neměl pít alkohol, ale tady bylo všechno naopak. Byli jsme na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, Technická 5, mezitím Suchbátarova. Když přišel Jirka Macoň na kontrolu, tak dělal, že nic nevidí nebo záhy odešel a věděli jsme, že tam můžeme sedět a pařit klidně do večera a mezi různými exotickými chemikáliemi se cpát kuřaty, zapíjet je červeným vínem a k tomu kouřit, co hrdlo ráčí. Kupodivu, z hlediska pracovní kázně a z hlediska pracovních úrazů se přímo na škole nikdy nic nemuselo řešit, nikdy se nic nestalo, co by se dalo označit jako úraz, možná se někdo řízl do prstu, když ho omylem strčil do ořezávátka nebo se rýpnul do dlaně při špatné práci s otvírákem lahví nebo se bacil špuntem při otevírání šampaňského (to se tenkrát říkalo o jednom redaktorovi z Rudého práva, který nosil pásku přes oko, že si to oko vyrazil v pracovní době špuntem ze šampaňského, takže dostal od pojišťovny velmi slušné odškodné, ale nevím, co je na tom pravdy).
Na chemické škole se nestalo nic – žádná otrava, ani přímý úraz. Jednou jsem do svého Elixíru, což byl studentský časopis, psal „chemické aforismy“, kterými se bavila celá škola, byly tam perly jako, „po úspěšném pokusu zůstalo z jednoho žáka jen udiveně povytáhnuté obočí,“ nebo, „bezpečnost práce? Profesor bezmocně rozhodil rukama, přičemž srazil jednoho ze svých asistentů do nádrže s kyselinou sírovou,“ prostě srandy pytel, bylo toho hodně a studenti i profesoři to rádi četli a smáli se tomu, možná i proto, že ve skutečnosti se nic takového nikdy nestalo.
Jednou za celých těch deset let, co jsem tam byl zaměstnán, se odehrál výbuch v laboratoři, ale to jenom povolily šrouby u špatně natlakovaného autoklávu, což je takový větší papinův hrnec. Vysypaly se okna v laborce a praskla digestoř, ale naštěstí u toho zrovna nikdo nebyl, takže jsme nemuseli ani shánět náhradní ušní bubínky.
Ing. Šindler byl mladý muž, který, jak jsme si již řekli, myslel trochu na práci, trochu na střelbu, trochu na honitbu a trochu také na mladé ženské, protože se nacházel ve věku, kdy se i mladým inženýrům zapalují lejtka, i když je pravda, že takových tam bylo víc. Vždycky tak kolem desáté dopoledne jsme chodili do školní kantýny, to byla taková legrační prodejna v budově školy, kde se dalo koupit patnáct nebo dvacet deka vlašáku a k tomu dva nebo tři rohlíky a prodávala tam jedna starší paní, to byla paní vedoucí, jak už to tak bývá a jedna uhrančivá mladá sexbomba s výraznými prsy a dlouhými blond vlasy. Občas jsem si říkal, no, jestli šla holka pracovat zrovna sem třeba jen kvůli tomu, že by se tady dali lovit nadějní budoucí inženýři, tak to byla správná volba. Je jasné, že jsme si jí rychle všimli a oblíbili jsme si ji a určitě mnohého z mladých pánů napadlo, jak by s ní asi probíhal trénink Kámasutry v posteli, která moc nevrže, ale pouze jeden jediný dokázal slečnu oslovit – přestal myslet na honitbu a začal s ní chodit. Byla z toho obrovská láska a pravidelných patnáct deka vlašáku a dva rohlíky prošly nenápadnou metamorfózou, změnou, na jejíž konci byla řízná svatba. Pan inženýr a zbrusu nová paní inženýrová Šindlerová si našli byt, přece jenom na vysoké škole chemicko-technologické máte vždy o něco lepší konexe, než kdyby mladý pan Šindler pracoval u popelářů – a život na výzkumném oddělení Fakulty paliv, na Katedře koksárenství a plynárenství vesele plynul dál. Akorát pan Šindler už během oběda nepřemýšlel, jak oslovit půvabnou sexbombu a krásnou prodavačku socialistických lahůdek, tu už měl ulovenou doma, ale vyprávěl, jak je to hrozný, že má doma ženu, která teď samozřejmě nepracuje, protože nebyl důvod, proč by paní inženýrová měla pracovat, ale pořád sedí v kuchyni u stolu a čumí. Když pan inženýr přijde domů, tak na něho čumí a čumí a nic neříká, jenom čumí, do prdele, kdyby se alespoň o něco zajímala nebo kdyby si chtěla něco přečíst, nějakou knížku nebo kdyby se něco učila, ale ona nedělá nic, jen sedí a čumí! Ano, byl to jeden z momentů, kdy jsem přemýšlel nad tím, že když si člověk, tedy chlap, najde ženskou, že by to měl mít promyšlený trochu více do hloubky, hlavně v tom psychologickém slova smyslu, protože dobře, vezmou se, budou mít dítě, to se dá zvládnout, ale co mezi tím? Co budou dělat? Většina vztahů začíná díky sexu, mladí jsou mladí, chtějí si vyzkoušet něco jiného než stále se opakující honitbu, jasný, všechno v pořádku, ale ono to za měsíc, za dva, pomalu začne nudit, i když se mohli zezačátku přetrhnout. To by se mělo vždy pořádně promyslet – a to byly ty momenty, kdy jsem začal přicházet na myšlenku, že by bylo lepší mít místo klasické ženy, která na něco čumí v kuchyni, spíše nahou asistentku, která se dá fotit a s níž je i jiná zábava a ono se to nakonec docela vyplatilo. V té době jsem dělal hrozně moc fotek a hlavně jsem fotil holky a jistě si dovedete představit, co měly při focení na sobě, mám v tomto smyslu naprosto jednoduchý vkus, ale o to teď nejde, tady jde o to, že když budou mít dva určitou vášeň, dejme tomu „uměleckou“, tak mohou mít spokojený vztah o mnoho delší, než když založí soužití pouze na úklidu, vaření, starání se o děti a hádky, kam pojedou na dovolenou.
Takže jsem se trochu výrazněji zmínil již o dvou členech tehdejší Katedry koksárenství a plynárenství v sedmdesátých letech minulého století. Docent Macák si kupodivu moc dlouho neužíval bezstarostného komunistického života tak nějak nenápadně zemřel, ani nevím, kdo všechno mu šel na pohřeb, stejně tak nevím, co po sobě vlastně zanechal, jestli nějakou vědeckou práci o fenolech, o které se tak jako tak nikdo nikdy nezajímal nebo album s fotkama s názvem Muž z Ria, fakt nevím, dívám se na Masáka jako na jeden docela téměř až zbytečný život a těžko říct, jestli k tomu přispěl jeho vlastní osud nebo rodina nebo přímo on sám, když se pokoušel stát se štěstí svého strůjcem. Proč jinak by vstupoval do Komunistické strany Československé socialistické republiky? To je ostuda, která se jen tak neodpáře. Nepodařilo se mu ani trefit se do správného měsíce, když jel na vědeckou konferenci světového významu.
Ing. Šindler byl po čase stále častěji vidět se svou novou milenkou, lahví alkoholu, v podstatě by se dalo říct, že se z něho během deseti let stal notorický alkoholik, chlastal doma, chlastal v práci, kolikrát se i v práci zhvízdal tak, že mu jeho pracovní kolegové museli volat záchytku a později i záchranku a z posledního výletu na intenzivní péči ho už nikdo neprobral. Je ale možné, že umíral šťastný, uprostřed hromady prostřílených zajíců a bažantů. Říkalo se, že uhynul někde na chodbě po převozu do nemocnice, kde měl čekat na doktora. Všichni si mysleli, že tvrdě spí, ale ve skutečnosti už bylo po něm. Druhé jméno přibylo na seznamu, který ani nebyl Šindlerův, i když se tak hlavní protagonista v tomto případě jmenoval. Máme se ptát, kde se stala chyba? Kluk měl všechny předpoklady k tomu, aby pracoval ve výzkumu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, v Dejvicích, v ulici Technická, mezitím Suchbátarova – mohl mít oslnivou manželku, kterou by mu všichni záviděli a jak toho využil? Řekl bych, že nijak.
Další pokračování bude hotové zítra, pokud mi budete chtít cokoliv sdělit – tak použijte mailovou adresu raven.argoni@seznam.cz