Ano, je to otázka, kterou se trápí tisíce našich spoluobčanů a patrně i spoluovčanů nebo bojovníků za cokoliv, třeba za spravedlnost. Otázka je to celkem zbytečná, protože každý si v životě staví svoje vlastní osobní cíle podle poslední platné diagnózy nebo prostě podle toho, jakým druhem obsese zrovna trpí nebo prochází a většinou platí pravidlo, že moje vlastní, osobní starosti v podstatě nikoho jiného, než mě, nezajímají, pokud ano, tak je to jen díky tomu, že jakousi náhodou došlo k určitému souznění – toho si lidé všimli těsně předtím, než definovali pár pouček ve stylu „vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“. Vždycky vás to vtáhne do prostředí, již částečně obsazeného podobně postiženými. Když vás vyhodí na ulici, tak se jako bezdomovec nebudete snažit ustlat si na noc na upravené a čisté zahradě bohatcově nebo v jeho prázdné chatě, ale spíše se budete snažit nacpat se s ostatními drbany někam pod most nebo do bedny od piána. Bez peněz a samozřejmě též bez přátel.
Pokud se zamyslíme nad otázkou, z čeho lze mít v životě radost, ocitáme se již ve výsostných vodách filosofie (čili lásky k moudrosti), protože podobnými otázkami se zabývá většinou jen ten, kdo má ostatní věci, týkající se vlastní pozemské existence, už hodně dobře promyšlené.
Mně často zaráží, jak málo lidí je šťastných, přestože mají prakticky všechno, co se týká jejich pozemské hmotné existence. Neustále se na mě valí otázky ze všech stran, kdy se konečně někdo (do koho mi v podstatě vůbec nic není), začne chovat podle mých představ. Moje představa současného světa je – obrovský blázinec, ze kterého není úniku, protože venku je další blázinec, který je možná založený na trochu jiném principu, ale pořád je to blázinec. Pokud by se nám podařilo uniknout i z tohoto blázince, ocitneme se v dalším blázinci a každý z těch blázinců má společného to, že ať už se nám podaří uskutečnit jakékoliv své osobní přání, hned se ukáže, že to vlastně nebylo to, o co jsme se snažili nebo jsme se o to chtěli snažit a další boj o vysvobození mysli začíná přesně tam, kde jsme včera v noci skončili.
Co vlastně chcete řešit, když není co řešit a všechny starosti si musíte tvrdě, pracně a s námahou vymýšlet sami? Cesta je celkem jasná, akorát ji většina lidí nevidí.
Nejjednodušší terapie je postavit se na bednu kytu, zadívat se do dálky a začít z plna hrdla křičet: „Jsem blbej jak bedna kytu! Jsem blbej, jak daleko vidím!“
A drobnost pro pobavení – klikni ZDE –