Ptejte se, co můžete vy udělat pro svou rodinu. Ono to zní na první poslech, jako jo, to je chytrý, jak to říkal ten americký senátor, neptejte se, co pro vás může Amerika udělat, ptejte se, co můžete udělat vy pro Ameriku. Ale ve skutečnosti je to taková hovadina, že bych se asi styděl do konce života, kdybych to někde neuváženě plácnul. Pokud člověk nežije jako Robinson na opuštěném ostrově a musí se s někým dělit o své místo na slunci, o jídlo, oblečení a další hmotné statky, tak se asi nevyhne tomu, že se bude muset s ostatními domluvit na základních principech soužití a spolupráce. Podle toho, do jaké míry se to podaří nebo nepodaří, protože ti silnější a rafinovanější mají stále o mnoho větší šanci, prosadit své vlastní názory proti názorům ostatních, pak celou společnost nazýváme buď prvobytně pospolnou, loveckou nebo zemědělskou, otrokářskou, popřípadě kapitalistickou, socialistickou, demokratickou nebo fašistickou a diktátorskou. Každý z těchto systémů má pro vládnoucí skupinu, která obvykle (jak na to upozorňoval již pantáta Marx) vlastní výrobní prostředky, zlato a zbraně určité výhody a určité nevýhody. Nejjednoduší společnost je normální, sprostý fašismus, který se s ničím nesere, neposloucháš, tak mazej ke zdi, protože fašismus v sobě spojuje prvky otrokářské společnosti (otroci jsou na práci a na to, aby poslouchali) a prvky diktátorského režimu. Diktátor se rozhodne hned, tady tu skupinku odbojářů, co neposlouchají, naložte do letadla a vyhoďte je někde nad mořem, večer pak budeme opakovat hlasování, zatímco, pokud je někde parlament nebo poslanecká sněmovna či valná hromada, rada starších, popřípadě složitý systém soudnictví, tak se kloudného výsledku nebo konkréního vyjádření k čemukoliv, k jakémukoliv problému prakticky nedočkáte. Společnost se většinou zformátuje tak nějak sama od sebe podle jistých vnitřních pravidel, která platí prakticky pro každou větší skupinu, společenství či stádo, do čela se propracují nejsilnější a nejbohatší jedinci a samozřejmě i tací, co nejdou pro ránu daleko a potom se rozhodne, co budou dělat ti slabší. Dobře je to patrné na strukturách sociální sítě ve věznicích (často připomínají sociální sítě na internetu, domyslet si to už musíte sami), popřípadě během dramatických situací, jako je třeba válka nebo zemětřesení. Pokud se společnost dostane na určitou úroveň blahobytu, dá-li se to tak nazvat, což bylo pro Evropany období kolonizace, kdy stačilo zmasakrovat jiný národ, který se nedokázal bránit, nastalo období rozkvětu umění (všichni známe malířskou holandskou školu nebo belgickou uměleckou dynastii. Jak asi souvisí čokoláda a umění, že jo? Takže takhle nějak se to snad dá pochopit – silnější vítězí nebo silnější a obratnější vítězí, to se také dá pochopit, vznikají feudalistické státy, rozhodující je řežba o pozemky a území, vládne síla, diktatura a když je na tom stát hodně dobře, jako byl svého času takovým absolutním impériem Řím nebo Spojené státy americké na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století – a co tam bylo? Otroctví. Pokud vyjdete ze základního předpokladu nebo axiómu lidské existence, že člověk je agresivní tvor, který přichází na svět s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat, dá se pochopit, že stabilita společnosti záleží na počtu lidí ve skupině. Když je lidí, žijících pohromadě méně než 95, dokáží své vrozené choutky ovládnout a mohou jako pospolně blahobytná společnost v přírodní formě své existence vydržet tisíce let, předpokladem je jistá „diktatura“ schopného šamana, který umí zhotovit antikoncepční prostředky a léky – a pak se stane, že i v dnešní době se někde v jihoamerických pralesích objeví nějaká divoká skupina lidí, kteří si tam vegetují už třeba deset tisíc let a odmítají jakýkoliv pokrok nebo „vylepšení“ své existence. Odmítají i jakékoli setkání se současnou digitální civilizací.
Je jedna veličina, která budí vrozený respekt, o kterém se ani nevyplatí diskutovat a to je fyzická síla. Prostou, hrubou fyzickou sílu uznává každý, i kdyby to byl debil, pitomec nebo dement, každý pochopí, že když po ráně do hlavy jde k zemi, že by bylo dobré si okolnosti téhož dobře zapamatovat a příště se raději zachovat podle získaných zkušeností. Respekt před hrozbou fyzického nátlaku vládne v klasických skupinách jako jsou mafie, rodiny, cechy, vojenské a policejní jednotky a samozřejmě i tam, kde vládne psychopatický diktátor, který se nezastaví před ničím. S technickým pokrokem ruku v ruce se rozvíjely též múzy literární, kde se vzal, tu se vzal, zničehožnic se najednou objevil knihtisk a nejdříve se tiskla bible a jak ji nakonec mohl každý mít doma, tak se natolik upevnila víra ve správnost katolické církve, že si toho začali určití koumáci všímat, začaly se zakládat, tisknout a prodávat noviny a časopisy a vznikla takzvaná sedmá velmoc, což bylo prapůvodní označení pro tištěná periodika. A tuto velmoc mohl ovládat nebo alespoň částečně ovládat každý, kdo se naučil dobře číst a hlavně psát. Co je psáno, to je dáno a ten, kdo byl zrovna u moci si musel dávat pozor na dalšího potenciálního nepřítele – pomluvy nebo propagandu, která mohla využít síly sedmé velmoci. Jak to všechno ohlídat? Vznikla cenzura. U čehokoliv, co bylo napsáno, ať už ručně nebo to prošlo tiskem seděl cenzor, který dával bacha, aby se nerozmnožovalo nebo nezveřejňovalo cokoliv, co mohlo působit jako šlehnutí jedovatého jazyka. Cenzura v podstatě existuje v zemích českých asi tak od 15. století. A byl s ní vždycky problém, protože jakmile zavedete cenzuru, hned narazíte na hromadu lidí, kteří s jakýmkoliv omezováním svých vlastních verbálních, psaných a tištěných projevů nesouhlasí. Je to celkem pochopitelné a když se nad tím zamyslíme trochu hlouběji, tak zjistíme, že se zavedením cenzury vlastně úzce souvisí projevy fašismu. Nakonec zjistíte, že fašismus se dá celkem jednoduše definovat jako forma státní moci, která ostatním vládne pomocí cenzury.
A to je důležité, dokonce natolik důležité, že by bylo dobré si to zapamatovat navždy. Cenzura je nejnebezpečnější projev fašismu a jakéhokoliv diktátorského režimu. Není proto ani divu, že od vzniku slavné Československé socialistické republiky byla hlavním ideologickým pilířem tohoto státního nebo stádního zřízení právě cenzura, cenzurované byly časopisy, noviny, televize, rádio, knihy a jakýkoliv projev, který se dal považovat za veřejný, to znamená divadlo a film. Všechno, co mohlo být vyřčeno nebo napsáno, bylo úzkostlivě kontrolováno.
Jenomže lidi nejsou opice a vzdor proti cenzuře v Česku pomalu leč neustále rostl. Pokud víte, tak prvním dělnickým prezidentem byl Klement Gottwald (pamatuji si, jak jsem mu byl na pohřbu a jak se ho nejdříve snažili jako nabalzámovanou mrtvolu též vystavovat, né, že by se to tak úplně nepodařilo, ale vyskytly se nějaké ideologické třenice, že přece jenom nejsme v Rusku a u nás se mrtvoly buď pohřbívají nebo spalují, tak ho nakonec šupli do pece). Potom nastoupil Zápotocký, který vstoupil do historie, když sliboval, že nebude měna a ona byla hned druhý den, to byl věru dobrý džouk, samozřejmě ale nic neobyklého, vládnoucí třída nebo vládnoucích pár lidí se vás bude neustále snažit oholit o všechno, co ještě máte, i kdyby to měl být nábytek ze sklepa nebo nárok na sociální pomoc. Potom naskočil do sedla Novotný, to byl taky případ pro psychiatra, myslím, že si často ani neuvědomoval kde je a co dělá, ale protože občas vypadal tak trochu jako Robert de Niro, tak ho lidé v podstatě měli rádi. Kromě spisovatelů a novinářů a divadelníků a filmařů, těm ležel v žaludku, protože ovládal již zmíněnou cenzuru. Potom přišel takový, řekl bych trochu zázrak a to bylo jaro 1968. Ona ta celková atmosféra onoho roku byla taková zvláštní, lidi hodně diskutovali, vycházela hromada novin a časopisů, články byly často věnovány umění a svobodě slova a tak nějak se pořád diskutovalo o svobodě, že nakonec Robert de Novotný celkem i dobrovolně odstoupil od prezidentského stolce a z kadlubu dějin se vyloupl rezident Svoboda a Dubček. A byla sláva a také bylo co slavit, protože se v podstatě zrušila cenzura. Čili celá ta sláva, týkající se onoho, dnes již legendárního pražského jara 1968 se točila hlavně kolem zrušení cenzury. Já sám si na to pamatuji, protože již tenkrát (bylo mi dvacet) jsem působil coby spisovatel a externí redaktor, psal jsem pro Dikobraz, Květy, Večerní Prahu a další časopisy a současně jsem působil jako šéfredaktor studentského časopisu Elixír a pravidelně jsem publikoval v celostátním časopise Student a ve Vědě a technice mládeži, byly to desítky a desítky popsaných stránek, které jsem najednou mohl předhodit davu a ono to zveřejňování má skutečně zvláštní sílu. Něco sepíšete a když víte, že si to přečte třeba milion čtenářů, tak už částečně ovládáte onu tajemnou Sedmou velmoc. Vaši protivníci to vědí a protože jsou vzteklí, že jim to tak, jako vám nejde, snaží se prosadit cenzuru, která by vás zlikvidovala. A to byla ta hlavní bitva, která se v roce 1968 v zemích českých a slovenských odehrála a když s naprostou převahou zvítězily síly demokracie, i když ještě tak trochu socialistické, tak se pár soudruhů vylekalo natolik, že oficiálně, ze svého politického postu k nám pozvali hostující spřátelené armády. V podstatě to začalo tak, že nejdříve poblíž našich hranic proběhlo cvičení spojeneckých armád, i když takoví ti rafinovanější z nás už čuli nějakou čertovinu, protože bolševikovi nemůžeš nikdy věřit, i kdyby ti říkal, kolik je hodin a těsně po půlnoci, čili v časných ranních hodinách 21. srpna 1968 překročili Rusáci a jejich poskoci naše hranice a do sedmé hodiny ranní jsme byli totálně obsazení. V Praze byl zmatek, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, desítky aut převálcovaných sovětskými tanky, no prostě prdel. Ale, abych neodbočoval od tématu – hlavní problém byl v tom, že jsme ztratili československý rozhlas a televizi, byly obsazeny všechny redakce, nemuseli se tam nahrnout přímo vojáci, i když v Rudém právu byli, ale v podstatě šli všichni ti volnomyšlenkáři, kterým cenzura moc neseděla, od válu.
Byl jsem v té době ve třetím ročníku Vysoké školy chemicko-technologické a současně jsem byl i šéfredaktorem studentského časopisu Elixír, tak jsme se s kolegy dohodli na myšlence, že vyhlásíme celostátní studentskou okupační stávku, obsadili jsme vysoké školy, kam neměli přístup ani poliši a to trvalo deset dní, v přednáškových sálech se diskutovalo o politice a hráli tam písničkáři, jako třeba Karel Kryl a tak to celé proběhlo – a samozřejmě jsme jako představitelé mladé české inteligence měli určité požadavky na současnou vládu – hlavním požadavkem byla možnost cestovat do zahraničí, abychom tady nebyli zavření jak dobytek v kleci a dále jsme chtěli záruku od vlády, že nebude obnovena cenzura.
Z vlády nikdo neodpověděl, nikdo k tomu nic neřekl, tak jsme celou stávku, se vším všudy znovu opakovali – první byla v listopadu kolem 17. listopadu a druhá celostátní stávka byla na začátku dubna 1969. Pak se do toho vložila StB a takříkajíc jsme dostávkovali. Důležité ale bylo, že jsme se hned nevzdali jako většina národa (neposmívám se, nekritizuji, jen konstatuji), nakonec jsme v tom zůstali úplně sami, tak mě vyloučili ze studia Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, za což se mi dodnes nikdo neomluvil, ani mi neblahopřál k narozeninám a tím skončil studentský odpor proti ruské invazi 1968. Byla opět zavedena přísná cenzura, o těchto studentských stávkách se nesmělo psát ani mluvit, zákaz mimochodem platí dodnes, proto se také o celostátní studentské okupační stávce v listopadu 1968 a v dubnu 1969 nikde nedočtete, jen malá zmínka se dá vygůglit, ale vypadá to tak nepatrně a bezvýznamně, že vedle takových počinů jako Charta 77 a podobných akcí lesk naší sparťanské slávy v boji za zachování zrušení cenzury slábne, téměř až mizí.
A právě proto to opakuji ještě jednou. Ti zmrdi, co jsou dnes nad námi a mají brokovnice v rukou a proto nám vládnou, se nebudou o jakékoliv cenzuře vůbec zmiňovat a bavit, protože mají strach, že by hned dostali přes tlamu, ale bohužel to tak je. Stačí, když se probudíte (je to jak u Svědků Jehovových, probuď se!) a uvědomíte si nakolik jsou všechny zprávy a všechno, co se týká jakýchkoli informací prakticky o čemkoliv cenzurovány, kde je původně proklamovaná svoboda internetu, svoboda tisku a svoboda informací, když je všechno, co k vám přes net pronikne, natolik prošpikováno cenzurou, že se o tom určitě ani bolševikům nezdálo. To by mělo být poselství dnešního dne, ať už jsou současné astrologické konstelace jakékoliv a nejsou zase tak špatné, tak hlavně zde bojujeme proti psychopatům, kteří se nás snaží celkově oslabit a okrást o energii a čas.
A ještě malý dodatek, leč důležitý – klikni ZDE