Je to tak a nejinak, každý z nás je tak trochu tvůrce a současně i trochu kritik, samozřejmě ne toho, co sám napíše nebo sám natočí, ale toho, co tvoří ostatní. Pavla Černockého znám od roku 1970, kdy se jako diskžokej, což byla v té době funkce u bolševiků nevídaná, přistěhoval do sklepního bytu na Plynární 29, po zesnulé paní Heřmanové, dej jí pánbůh věčnou slávu. Paní Heřmanová byla stařičká důchodkyně, dáma, která bydlela na Plynární 29 ve sklepě a bydlela tam už dlouhá léta, pamatuji si ji od doby, kdy jsem se na Plynární 29 přistěhoval i já, v roce 1962. Bydlel jsem v prvním patře, i když je fakt, že dodnes se vedou spory o to, jestli to bylo první patro nebo zvýšené přízemí. Možná jen zvýšené přízemí, ale zvenčí to vypadalo dost přesvědčivě jako první patro. I s pokojovými arkýřemi, půjdete-li kolem, můžete si arkýře prohlédnout, samozřejmě pouze zvenčí, ale zevnitř jsem tam v těch dobách často stával, přímo osobně, nebo sedával na houpacím křesle, které mělo zabudovanou brzdu houpání, abych náhodou během vášnivějšího pohupování nevypadl z okna. V té době se topilo vším možným, uhlím, dřevem, papírem, novinami, naftou, popřípadě elektrickými přímotopy nebo i nepřímotopy, tepelná čerpadla na trhu nebyla, střejně by nebylo co čerpat, všeho bylo málo, však si to již brzy připomeneme a pokud si někdo chtěl v zimě přitopit obzvláště rafinovaným způsobem, tak v kuchyni otevřel ledničku. Většině lidí to připadá docela vtipné, ale i když je uvnitř lednice celkem zima, tak lednice jako celek vyrábí teplo, to už jsou prostě takové zákony termodynamiky, buď se s tím naučíte žít nebo se budete v zimě zahřívat třením. Inu, čas lehce pokročil nebo by se dalo říct, že oponou trhnul a Pavel Černocký se díky tomu, že několik let pracoval jako politický komentátor nebo něco takového, stal uznávaným odborníkem na politiku. Nejenže politice rozumí, ale dokázal i do dnešních divokých dob vstoupit s poměrně chladnou hlavou a myslí mu to logicky. Pro mě z toho plyne poučení, že pokud se potřebuji při posuzování jakéhokoliv politického trendu či klimatu nebo politické klimaktérie dobrat co nejblíže pravdě, „zeptám se Pavla“. Třeba bude jednou o Pavlovi natočený úspěšný seriál Better Call Pavel, ale nebude to balada o statečném generálovi, který zatoužil stát se prezidentem, díky čemuž pomohl vyhoupnout se do nejvyššího křesla známému podnikateli, kontroverznímu Ježibabovi a ekonomickému pábiteli Bábišovi. I s jeho motýlema. Ne, ne, bude to o Pavlu Černockém, který v oblasti naší i zahraniční politiky znal a dosud zná odpověď na každou otázku. Sledujte video a pokud vás to bude alespoň trochu nutit k zamyšlení, tak se klidně zamyslete. Třeba něco vymyslíte.
Tohle je tak super povídka, že jsem ji prostě musel šlohnout, za což se omlouvám, pokud se mi autor ozve, budu se snažit domluvit spolupráci.
Nejsem robot
Čip v mé ruce začne pískat. Sakra, co se děje, zdá se mně, že spím teprve pět minut. Otevírám oči, stisknu místo na levé ruce, kde mám implantovaný čip a ten přestane pískat. Chci rozsvítit světlo u postele, ale elektřina nejde. Včera nefoukal vítr a bylo úplně zataženo. Celý den. Vypnuli nám světelné obvody, ale když se zadaří, tak půjdou aspoň zásuvky. Sedám si na postel a uvědomuji si, jaká je v místnosti zima. Sdílené ubytovny jsou vytápěny v režimu C-2, což je maximálně na 12 stupňů. Musím rychle rozkliknout informační panel na chodbě a dostat se na svoji osobní stránku. Musím zkrátka zjistit, proč mě budí tak brzy. Vyťukám svoji bankovní identitu a jako PIN datum narození. Chvíli čekám, systém je asi přetížený, už teď ráno. Dnes jsem měla plánované školení na Havlově universitě Brno, vybrala jsem si téma Dobrovolnictví ve sdílené ekonomice. Zítra jsem měla mít cyklus přednášek na Universitě George Floyda, téma Bezemisní hospodářství. Doufala jsem, že si tak vylepším sociální kredit, který mně spadl na 30%. Sakra, sakra, sakra. EU, department Jižní Morava, 18.02.2036. Zpráva pro Jiřinu Konečnou. Obsah zprávy – Dne 17.02. 2036 jste porušila pravidla komunity sdílené ubytovny. Přestupek: Konzumace návykové látky – tabákového výrobku v objektu Sdílená ubytovna G-34. Nařízení departmentu: Dne 18.02.2036 jste povinna nastoupit na dvanáctihodinovou pracovní směnu do městské ekologické třídírny komunálního odpadu na linku selekce odpadu. Vůz pro odvoz do třídírny bude přistaven před ubytovnou G-34 ve 04.30 hod., čekací doba max. 2 minuty. Nenastoupení na směnu bude považováno za porušení pravidla komunity a Váš osobní kredit bude snížen o 10%. Děkuji za pozornost. Středisko správy Departmentu Jižní Morava, sekce Brno. Sakra, sakra, sakra! Včera jsem dostala od Klárky jednu drahocennou cigaretu a těšila jsem se, že si ji vykouřím před spaním. Myslela jsem, že v tom starým skladu za prádelnou nejsou kamery, ale bohužel jsem se strašně mýlila. Kamery mají ti hajzlíci prostě už všude.. Rychle se ještě podívám na svůj sociální kredit. Sakra, sakra, sakra! Mám jenom 20%! To je fakt průser. Nemůžu si samostatně nic koupit, budou mi dovezeny pouze základní potraviny dle výběru komunity a to až do doby, než se mně podaří navýšit kredit aspoň na 30%. Sakra, sakra, sakra! V poslední době to říkám prakticky pořád. Přestalo se mi úplně dařit. Vystudovala jsem Enviromentální studia na Universitě Joe Bidena a Komunitní sociologii na Universitě George Floyda. Měla jsem našlápnuto na hodně dobrou stáž v Bruselu. Pak přišel ten průser s dědou. Dědeček František, můj drahoušek, kterého jsem tak milovala jako malá holčička. Ty prázdninky u něho na venkově…Děda bydlel sám na Vysočině a nemohl se vzdát svého hospodářství. Pořád jsme mu s mámou domlouvaly, aby přestal s pěstováním králíků a slepic. On nás vůbec neposlouchal a dokonce si někde pořídil selátko a začal vykrmovat prase. Závažně porušil pravidla Departmentu o bezemisním hospodaření. Pořád spoléhal, že na něho nepřijdou. Zelené hlídky to ale vyčmuchaly. Dědu odvezli do sběrného tábora. Za týden přišla zpráva, že děda je po smrti, příčinu smrti neuvedli. Jeho vina padla na mě a mámu. Klesl nám osobní kredit na 5% a tím jsem pozbyli všechna práva člena komunity. Katastrofa, velká katastrofa… Nakonec jsme z toho s mámou vybruslily. Vzdaly jsme se dědictví po dědovi ve prospěch Departmentu a tím nám přičetli ke kreditu 30%. Ani jsme té chalupy, stájí, louky a pole nelitovaly, stejně bysme tam nemohly jezdit, když komunita vyhlásila omezenou mobilitu. Sakra, sakra, sakra! Za chvíli je tady autonomní vůz a já tady sedím v té zimě na posteli a vzpomínám na dědu. Naházím na sebe oblečení z prodejny oděvů z recyklovaného materiálu a pohledem pohladím tu nádhernou červenou blůzku, kterou jsem dostala loni od Aleše. Ta kráva Diana mě udala na Komunitním výboru, že mám textil z nerecyklovaného materiálu. Jí přidali 15% kreditu a mě ubrali 10%. Protože jsem souhlasila s týdenní dobrovolnou brigádou na BIO Farmě Židlochovice, blůzku mně ponechali. Aspoň něco.. Už musím utíkat, ještě si opláchnu obličej ve společné umývárně. Studená voda mě definitivně probere. Snad dnes bude svítit slunko a večer poteče teplá… Je brzy ráno, 18. února 2036…
napsal pan Řezníček z Brna