Dnešní malé zamyšlení je o ztrátě malých osobních svobod a o tom, co to může znamenat do budoucnosti, když už se tou budoucností zabýváme téměř profesionálně. Vyjdeme ze skutečnosti, že jsem se narodil v roce 1948, moje matka se narodila v roce 1928 a můj fotr spatřil světlo světa v roce 1925. Dědečkové a babičky, tedy moji dědečkové a babičky se narodili o dalších dvacet let dříve, což máme, bratru, střízlivým odhadem, začátek dvacátého století. Takže, i když to znám víceméně z vyprávění (otců, matek, babiček a dědů) a z knížek a časopisů z první republiky, mám dvacáté století celkem zmáklý. Bylo to možná jedno z nejzajímavějších století v dějinách lidstva. Novinky, vynálezy, kultura, věda, počet obyvatel na Zemi, vše se ve svých oborech a oblastech dostávalo do kulminačních bodů, mnohde, v podstatě asi hlavně ve sportu bylo dosaženo myslitelného možného vrcholu, za kterým se nachází již jenom cesta dolů. Pokud to není vyloženě pád nebo i držkopád, za nímž, ať už nahoru nebo dolů žádná další cesta nevede. Dá se říct, že i věda o lidském mozku, o procesu myšlení, čili psychologie, dosáhla svého vrcholu. Jestli se toho nějak v praxi využívá nebo ne, to je už jiná otázka. Řekl bych, že jestli má psychologie v současné době nějaké praktické využití, tak je namířené proti nám, náš osobní rozkvět a cesta za seberealizací nikoho nezajímá.
Když se to vezme tak kolem a dokola, vznikla ve dvacátém století například kulturistika, bodybuilding, masivní nárůst masa, současně po světě kvetly velkochovy dobytka (jeden moudrý indický guru to jednou dával do zábavných souvislostí) a všechno, co souviselo s masovostí a s velkým množstvím živého masa na jednom místě, bylo nesmírně populární. To se týkalo i divokých koncertů v přírodě nebo tam, kde k tomu bylo vhodné místo, jako byl například Woodstock 99, největší a nejdivočejší párty na světě, kde se sešlo čtvrt milionu mladých lidí. Nebylo nic neobvyklého, když se na veřejnosti s úspěchem předváděli nejvyžranější kulturisti, mávali bicepsama a dav obdivně skandoval, ani už nevím, co skandoval, ale to všechno jsou věci, které se už nikdy nebudou opakovat. Dvacáté století s dvěmi světovými válkami, s koncentračními tábory a vážně míněnými pokusy o genocidu, jadernými zbraněmi, cestami do kosmu a na Měsíc, s populární sexuální revolucí (která se jako jediná nedotáhla ke konci) a výbuchem demokracie v praxi, to jsou všechno věci, které jsme zapomněli oslavit, protože nám až nyní začíná pomalu docházet, že se už nikdy opakovat nebudou. Stejně jako se nebudou opakovat velkolepé souboje a opulentní bojová představení s gladiátory a otroky, odsouzenými k smrti v římských arénách. Kdo to nestihl, tak už to nedožene, stejně jako se nikdy nedočkáme (opětovného) vzniku jazzu nebo se nikdy nebude opakovat sláva The Beatles, Rhe Roling Stones, ABBA, Boney M, neřku-li nejvyššího krále popu samotného Elvise Presleyho. Televize taky mohla vzniknout jenom jednou, stejně jako telefon, automobil nebo letadlo. I film mohl promluvit jen jednou, podruhé už by to nebylo ono. Za vším byly samozřejmě a hlavně peníze, co se může zaplatit, to se může stát a naopak, když na něco nejsou peníze, tak se to prostě nestane. Bohužel se často setkáváme s prapodivným jevem, že zvláště ti nejbohatší trpí fixní ideou, že zrovna oni vidí všechno z toho nejlepšího úhlu, nepotřebují v ničem poradit, protože když mají peníze, tak si mohou všechno koupit. No, všechno… kromě života asi… Často vzpomínám na Fíďu Schlee, který patřil mezi nejbohatší lidi v České republice a zemřel v březnu 2018 a vždycky, když si na něho vzpomenu, tak si říkám, proč nechtěl žít déle? Byl mladší než já, často jsme o tom mluvili, vždycky jsem mu říkal, hele, máš dost peněz na to, aby sis zaplatil kurzy nesmrtelnosti, proč si nechceš prodloužit život? On na to vždycky říkal, mám dost peněz na to, abych měl stále kolem sebe ty nejlepší doktory. Mohu si dovolit zaplatit i Karla Gotta, aby mi k tomu každý den zpíval, tak co bych ještě mohl mít? A má to už více než čtyři roky za sebou. Možná to též způsobila zvláštní moc peněz, které se někdy říká prokletí.
Když už jsme narazili na finance a na peníze, všiml jsem si, že lidé jsou citliví na osobní údaje, jsou citliví na výši pravidelného příjmu a nejvíce jsou citliví na informace o svých účtech a o penězích, které mají někde ukryté, zamčené v šuplíku, schované za cihlou v komíně. Když jsem tak pozoroval imbecily v naší rodině, tak jsem si nemohl nevšimnout, že nikdo o nikom nevěděl, kolik má peněz. Dodnes nevím, kolik šušňů měl uloženo děda na vkladní knížce, nevím, kolik a kde měla schováno bába, stejně tak nevím, jakou výplatu bral můj fotr a nevěděla to ani matka, když se na to někdy zeptala, tak ji fotr odbyl slovy, „vojenské tajemství“. Dodnes nevím, kolik peněz brala moje máti za práci v Rudém právu a stejně tak nevím, kolik v Rudém právu (nejotřesnějším bolševickém plátku, kterého se vydávalo jeden milion denně) bral i s prémiemi můj komunistický strýc Jaroslav, ostuda rodiny, pokud není ostuda rodiny, tak moje ostuda to je, proto se také k němu nehlásím a nikdy se k němu hlásit nebudu. Když se tak nad tím zamýšlím, tak pomalu zjišťuji, že jsem o nikom nevěděl, kolik za svou práci bere. Já jsem to nikdy netajil, protože jsem si říkal, když se lidi chtějí zasmát, tak ať se zasmějí. Ve svých prvních zaměstnáních jsem bral osm stovek hrubého, v Německu jsem potom měl plat čtyři a půl tisíce marek čistého a když jsem odjížděl do Prahy v roce 1990, tak se se mnou loučili jen velmi těžce a neradi. Dostal jsem odstupné třicet tisíc marek, což jsem nechal své druhé ženě za slib, že po mně nebude chtít alimenty za syna. Když jsme si na to plácli, tak jsem jí k tomu přidal ještě jedno auto, Toyotu a půlku bytu. A jel jsem do Čech. Tedy do Prahy. Ke svým osmi stovkám hrubého. Ale s tím tajnůstkařením ohledně financí u členů mé rodiny to bylo zajímavé, občas jsem si říkal, protože jsem nikdy od nikoho nedostal ani korunu, ani od matky, ani od fotra, ani od svých bohatých tet a strýců, že museli mít na svých kontech těžký pálky, ale protože byli lakomí, egoističtí a extrémně sebestřední, tak předstírali, že jsou chudí a nikdy mi s ničím nepomohli. Ale to všechno mi začalo docházet až desítky let poté, co jsem ukončil základní školu.
Rozhodl jsem se, dát si do „nabídky“ též černou magii. Pokud byste měli zájem pustit na někoho trochu hrůzy, aby se mu na chvíli zastavila krev v žilách a místo plynulé řeči by začal nesrozumitelně koktat, ozvěte se.
raven.argoni@seznam.cz
Strach je často zajímavý pomocník, samozřejmě, kdo ještě takový ten pravý, nefalšovaný strach nezažil, neví o co přišel a o to větší překvapení na něj (na ni) čeká.