…byť to stokrát znělo z úst vítězových, konec ještě není. Porážkou skončil pouze jeden zápas denní, leč na věky se slunce nezatmělo. To byla slova, kterými ukončil svobodný českoskovenský rozhlas své vysílání po 21. srpnu 1968 a potom už do mikrofonu dlouze blábolil Gustáv Husák na téma, že je dobré uchlácholit emoce a věnovat se procesu přizpůsobování. Potom jsme ještě s několika dalšími odvážnými „neporazitelnými“ uspořádali 17. listopadu 1968 celostátní studentskou stávku na protest proti okupaci a proti cenzuře, která opět začala vládnout a protože se s námi nikdo nebavil, opakovali jsme tuto stávku ještě v dubnu 1969. Dodnes nevím proč, ale o obou těchto studentských stávkách se dodnes nesmí psát, ani nás nikdo neslaví jako národní hrdiny, na Řád Bílého Lva Českoskovenské republiky jsme rovněž nedosáhli, život jsme si zkurvili nadosmrti a nikdo se nám dodnes ani neomluvil za způsobená příkoří, protože jsme od té doby byli evidování jako nenapravitelní průseráři. Těžko se s takovou nálepkou shání dobrá práce, takže jsem se nakonec celý život věnoval studiu tantry a sexuální magie, jel jsem si svoje bomby, někdy bylo líp a jindy hůř. Vystřídal jsem za tu dobu celou řadu „nahých asistentek“, některé se staly známé jako modelky, jiné se provdaly za velvyslance a v podstatě se mají docela dobře dodnes. Byla to zajímavá práce, rozdělená na několik desítek kapitol, vždycky, když nastal konec jedné kapitoly, tak to bylo trochu smutný, ale život běžel dál. Definitivní konec ještě není, pořád se máme na co těšit.
K tomu je ještě jedno videjko, v podstatě druhá polovina toho původního, které bylo moc dlouhé – symbolika konce jedné kapitoly.
To, co se nazývá konec nebo „game over“ čeká na všechny, i na ty nejbohatší a nejprachatější – jediný drobný rozdíl je v tom, že ti, kteří mají v hlavě rozum a v kapse peníze mohou svůj konec o hezkých pár let odsunout. Pokud použijí náš systém oddalování nevyhnutelného konce.