Názor na cokoliv může mít každý svůj vlastní a myslím, že když svůj názor, aspoň částečně a na svých stránkách, čili takzvaně na svém dvorku zveřejním, že se nejedná o šíření dezinformací. Neubráním se tomu, že mám svůj názor a často ho mám i na hromadu věcí, o kterých vím kulový, což si plně uvědomuji, ale nijak mě to neruší při sestavování dalších osobních názorů. Navíc si myslím, že tím neovlivním růst ani úpadek žádného existujícího nebo plánovaného hnutí, ani nikoho nepřinutím, aby o čemkoliv přemýšlel více do hloubky nebo hledal jiné úhly pohledu. Je to čistě osobní věc každého z nás. Navíc, jak říká jeden můj známý, množství oficiálních rozhovorů se mnou je daleko menší než počet rómských absolventů ČVUT, čili není čeho se bát. Politika naší vedoucí pětiletky, eh, pardon, pětikoalice se kvůli tomu, co si myslím, určitě nezhroutí. Jsou zde jiné drtivé vlivy, kterým bychom měli čelit, dovolil bych si parfrázovat citát od Brigitte Bardot, svět je malý, všichni se jednou sejdeme v jedné velké čínské restauraci – jako zaměstnanci samozřejmě. Nebo otroci?
Když jsme byli v nedávné minulosti na Sri Lance, tak jsme v podstatě stihli poslední týdny volnějšího turistického ruchu. Už jsem o tom psal, jak se to tam krátce po našem odjezdu servalo, buddhisti s hinduistama, křesťani s čínskými idealistickými marxisty, už tam chyběli jen ruští separatisté, Čečenci, pár nejbohatších Čechů a zástupci NATO. V současné době je Sri Lanka zatížená asi tří nebo pětimiliardovým (v dolarech) dluhem, protože jí Čína vnutila svou laskavou pomoc a podle mého názoru se z toho už nevyhrabe (Sri Lanka, ne Čína), ani kdyby se Buddha probral z mrtvých a všechno by sledoval svým otevřeným třetím okem.
Jak by ale řekl zkušený psycholog (málem jsem teď napsal psychopat), nejde o žhavý uhlík. Nikdy nejde o to, co je vidět, pozor na to. Říká se, že obraz nebo vizuální vjem má mnohokrát větší výpovědní hodnotu než tisíc nebo dva tisíce slov, ale ono je to trochu složitější. Když uvidíme ve filmu mimozemšťany, jak nemilosrdně pronásledují naše soukmenovce nebo spatříme v Jurském parku či světě monstrózní potvory, jak si pochutnávají na nicnetušících zaměstnancích zábavního parku, budeme držet palce lidem a kriticky se postavíme vůči filmovým potvorám, přestože ve skutečnosti nebudou vůbec existovat. Uvěříme blbosti, kterou uvidíme. Již jsme si několikrát řekli a mnokrát to opakovali, že člověk se rodí jako agresivní, věčně nespokojená bytost, donekonečna týraná obsesivní touhou někoho nebo něco ovládat. Dovolím si parafrázovat jiný citát – když jste se narodili, tak jste plakali a všichni kolem se smáli. Potom jste se celý život snažili, abyste se mohli smát, zatímco ostatní budou plakat. Satisfakce, zadostiučinění, vyrovnání účtů, pojmy, které máme zaryté hluboko v podvědomí a když se ve smyslu těchto pojmů nedaří, máme kyselou náladu a nejraději bychom vraždili. To je celé tajemství psychologie a psychiatrie, které vám ale nikdo neřekne, protože celá psychiatrie, tak, jak se učí, je dokonalá pavěda. Už se podařilo někoho, kdo by měl vážnou duševní poruchu vyléčit? Já sám vím pouze o případech, kterým psychiatrická „péče“ uškodila.
Výsadou demokracie by mělo být nejen to, že si každý může myslet co chce, což většina lidí dělá i bez povolení, ale možnost sdělit své názory ostatním. V čem je nebezpečí? Že se moje názory ostatním zalíbí víc než uzákoněné představy o světě těch, kteří jsou právě u moci? To už ale se skutečnou demokracií nemá nic společného. Volnost, rovnost, bratrství, samozřejmě v rámci zákonů a předpisů. Když zlobíš, musíš se připravit na to, že tě to bude něco stát. Je smutné, že se stále dokola dějí omyly, někdy se stane i justiční Emil, na některé se přijde, některé zůstanou nepovšimnuty (nepotrestány), já sám nerozumím termínu „spravedlnost“. Nevím ani, jestli se v naší společnosti vyskytuje vůbec někdo kompetentní, kdo by termín spravedlnost chápal tak nějak použitelným způsobem. Od chvíle, co jsem se narodil, tak jsem se snažil plnit všechny požadavky a výzvy společnosti, kterou jsem svou přítomností obohatil, poctivě jsem chodil do školy, studoval jsem, hájil jsem zájmy Československé republiky, když jsem pracoval jako filmový režisér, tak moje filmy na festivalech zastupovaly Československo a když získaly nějakou tu cenu, tak to bylo v rámci zvýšení prestiže Československa, byly to maličkosti, ale celá moje tvorba, i když se něco občas vydalo v zahraničí, tak to bylo vždy spojené s nějakou poznámkou o tom, že bydlím v magické Praze a když jsem byl z politických důvodů vyloučen ze studia Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích (to budu opakovat do omrzení, protože nechci, aby se na to někdy zapomnělo), tak to bylo za to, že jsem pomáhal organizovat celostátní studentskou stávku na projev odporu proti sovětské okupaci v listopadu 1968 a v dubnu 1969. Obé bylo potlačeno Husákovým režimem a já jsem byl vytlačen ze školy na ulici, neboli vyloučen z vysokoškolského studia, později jsem ale ještě asi osm let pracoval ve výzkumu VŠCHT na fakultě paliv, zabývali jsme se problematikou zavedení sovětského zemního plynu a likvidací naší produkce svítiplynu. Občas si dělám srandu, že jsem poslední vysokoškolský student po druhé světové válce, který byl vyloučen z politických důvodů ze studia. No, nikoho to zatím do dnešní doby nezaujalo, ani se mi za to nikdy nikdo neomluvil, ani jsem nedostal Československý řád Bílého lva za nehynoucí zásluhy. Po návratu z emigrace jsem díky své publikační činnosti poměrně dost ovlivnil myšlení celého národa, v čemž ve své podstatě pokračuji dodnes. Proč to říkám – je zajímavé, že od roku 1990, aniž bych provedl cokoliv nekalého nebo úmyslně špatného, jsem přišel úplně o všechno, o veškerý majetek a o všechny peníze, co jsem měl. V dnešní době nemám kromě dluhů už vůbec nic, přitom jsem celý život pracoval jak barevnej, bohužel podle potřeby často zadarmo, povinné poplatky za pojištění a bydlení jsem vždy platil řádně, včas a ze svého, dluhy jsem vyrovnával a teď, i když jsem už deset let v důchodu budu muset znovu do práce, i když podle názoru doktorů bych si měl už pomalu vybírat mezi papundeklovým, překližkovým nebo dřevěným penálem. Když porovnám svou životní kariéru s některou z českých celebrit, třeba s populárním omilostněným odsouzeným vězněm Jirkou Kajínkem, tak, kam se na něho hrabu? Občas proto přemýšlím, co jsem v životě udělal špatně, popřípadě zcela aktuálně, co bych asi měl dělat teď, v současné době, čili ve žhavé přítomnosti, abych zase něco nezmrvil?