Jaká je definice kariéry? Kariéra je, obrazně řečeno „cesta nahoru“. Mnoho filosofů, spisovatelů i básníků došlo k přesvědčení, že cesta nahoru je trnitá a hezky to popisoval Christian Andersen, ten dokázal kariéru vylíčit takovými slovy a takovým způsobem, že jste po dočtení Andersenovy „pohádky o trnité cestě nahoru,“ žádnou kariéru nechtěli, popřípadě jste se jí raději obloukem vyhnuli. Možná by se dalo říct, že kariéra je aktuálně probíhající boj o udržení si jistých, dopředu vyhlédnutých privilegií, které vám kolegové závidí a ostatní upřímně nepřejí. Často, když budete o kariéře přemýšlet, dojdete k závěru, že kariéra sama o sobě nebyla a není hlavním cílem „cesty za kariérou“. Zprostředkovaně se dostáváte k něčemu, co je dosažitelné i bez kariéry a k čemu byste se mohli dostat třeba jen díky tomu, kdybyste byli schopni se hlouběji zamyslet. Na začátku temného seriálu Smrt ve tmě, se snaží zloděj prodat kradené Rolexky a rozčiluje se, když mu překupník dává málo peněz, načež se kupec kradeného zboží zasměje a suše odtuší: „Když chceš prachy, tak musíš krást prachy!“ Pokud vám to připomělo ekonomické trendy EU, tak nejste daleko od pravdy.
Když se dítě učí chápat tento svět, je to vždy na základě toho, že si začne uvědomovat výhody, kterými disponují ostatní a které by též chtělo mít a hledá cestu k obdivovaným prioritám. Začíná se velké, životní kšeftování s různými hodnotami, které trvá v podstatě až do poslední křeče, projevující se efektním zaklepáním bačkorama. Výhod a hodnot je hromada, není to jenom kariéra, dalo by se říct, že kariéra je „jednou z možných cest“ k pocitu zbohatnutí. Často jako zajímavý příklad uvádím Arnieho Schwarzeneggera, který je stejně starý jako já a který udělal fantastickou kariéru, když se z rakouského vesnického klučiny vypracoval na celosvětově známého akčního kulturistu, hollywoodského hrdinu, jehož manželka pocházela z rodinného klanu Kennedyových, až se nakonec vyšvihl na lákavé místo guvernéra Californie. Já jsem se za tu samou dobu vyšvihl na místo důchodce – bezdomovce na Praze 7, v Holešovicích.
Vždycky jsem tvrdil, že pokud neexistuje osud (můžeme na něj věřit, ale také nemusíme), tak celý náš život je diktován různými náhodami a kdyby těchto náhod nebylo, tak máme v podstatě stejné životy, bez jakýchkoliv zvláštních rozdílů a zřejmě bychom umírali v té samé vesnici, ve které jsme se narodili. Možnost přestěhovat se do města by byla pranepatrná, náhoda by nám nepomohla žádná, takže bychom se museli držet vesnických životních jistot a pravidel a spoléhat bychom se mohli jedině na dědictví a každý by měl takový majetek, jaký by si zasloužil a jaký by v podstatě odpovídal jeho houževnatosti a pracovní píli. Na druhou stranu by takový svět mohl být dost nudný. Když existují náhody, tak díky nim vznikají náhodné nebo i srandovní situace, jako, když si sousedé, kteří bydleli na vesnici v sousedních barácích, koupili (zřejmě jako investici) byt v Praze, ale shodou okolností v tom samém baráku, a na stejném patře. Samozřejmě o sobě nevěděli, protože, co se týká majetku, tak nebývají lidé, zvláště ke svým sousedům moc sdílní a potom se jednoho rána potkali na chodbě, když vycházeli ze svých bytů.